bike-trek.cz - Mount Taranaki a rallye po Forgotten Highway

Mount Taranaki v jazyce Maorů nebo také Mount Egmont - název, který hoře-sopce dal mořeplavec James Cook. Nachází se na velkém poloostrově tvořícího výrazný výběžek západního pobřeží Severního ostrova Nového Zélandu. V roce 1900 byl kolem hory vyhlášen národní park s rozlohou 330 km². Jeho hranice jsou jasně patrné při pohledu z ptačí perspektivy, protože téměř v pravidelné kružnici opisují vrchol hory výrazně vystupující nad okolní rovinatou krajinu a již z dálky viditelnou. Nadmořská výška Mt Taranaki je 2 518 metrů a turistům, kteří se vydají na její vrchol nabízí nezapomenutelné výhledy. Ovšem je potřeba mít štěstí na počasí.

2. dubna

Sbohem Jižní ostrove!

Skvěle jsme se vyspali! Máme za sebou totiž nejpohodlnější noc v nejluxusnějším ubytování. Opět, jako každé ráno, pakujeme všechny věci do auta a odjíždíme z motelu. Cestou přes jednu z osad míjíme paní na vycházce se třemi divočáky! Diváme se s Martinou na sebe, jestli se nám to jen nezdálo. Po včerejším slunečném dni se od rána honí mraky a některé vypadají na pořádný déšť. Ten se nakonec nekonal a my jsme za polojasného dne projeli poslední serpentýnu do přístavního města Picton. Už při příjezdu se nám z kopců otvírá pohled do zátok s kotvícími nákladními loděmi a trajekty.

Po příjezdu dolů do Pictonu jsme našli informační ceduli směřující nás k trajektu. Ten tu provozují dvě společnosti. Ptáme se uprvníh - Bluebridge, jak cestovat na druhý ostrov. S nimi by nás dva a auto stála přeprava něco přes 230 NZD, ale další odjezd je až ve dvě, což je za více než čtyři hodiny. Posouváme se tedy i Interislander. Tady platíme 253 NZD a můžeme jet už za 20 minut. I navzdory vyšší ceně ja pro nás výhodnější pokračovat v cestě bez čekání. Na Severním ostrově nás totiž čeká ještě přejezd dlouhý asi 350 km.

Odstartoval řízený nájezd na trajekt a my jsme zaparkovali naši bílou plechovku plnou smradlavých věcí mezi řetězy připásané náklaďáky, obytná auta, motorky a přívěsy s kajaky. Pak jsme se útrobami velké lodi vydali směrem k palubě. Ještě se dívám, na jakém podlaží parkujeme. Loď se s hrozným rachotem dává do pomalého pohybu - nemá takový odpich jako aquataxi, tím bychom už byli na moři. Nabíráme rychlost a užíváme si průjezd Marlborough Sound. Sice je trochu pod mrakem, fouká, ale pohled na členité pobřeží je přesto neuvěřitelný. Když se dostáváme na otevřené moře, už nás to na palubě tolik nebaví a jdeme dovnitř okouknout Food Corner - prostě takový bufet. Ceny jsou přijatelné, tak jdeme do fish and chips a American hotdog. No nic moc, zlatí čeští stánkaři. Z okýnek pozorujeme několk delfínů, kteří doprovázejí loď. Velrybu jsme bohužel neviděli.

Brzy se objevuje Severní ostrov a vypadá to, že počasí je tu lepší. Proplouváme do hlavního města Nového Zélandu - Wellingtonu - až do zátoky, takže se opět máme čím kochat. Do Wellingtonu vplouváme za krásného slunečného počasí. Rychle hledáme naši plechovku a vyrážíme do ruchu velkoměsta. Ještě, že máme tu navigaci. Bezpečně nás vyvádí z města na dálnici. Po Te Anau nebo Wanace nám Wellington neučaroval - prstě nehezké průmyslové město - tedy alespoň část, kterou jsme projeli.

Mount Taranaki

Zvětšit mapu

Už ani nevím kde, ale navigace ukazovala do Egmont Village ještě skoro 100 km, když se vpravo objevil proti obloze sotva znatelný, ale obrovský přízrak - sopka Mount Taranaki. Na tu velkou vzdálenost působí opravdu monumentálně! Po dalších 20 kilometrech se její obrys stává zřetelnější a začínáme fotit. Pak nás pohled na dominantu zdejšího kraje i celého Severního ostrova doprovází po zbytek dne, který se už schyluje ke konci.

Pohled na vzdálený Mt. Taranaki

Ve Stradfordu se zastavujeme v Subway na večeři a v blízkém supermarketu New World doplňujeme zásoby jídla. Jejich hnusné sušenky necháváme bez povšimnutí. Venku se zatím setmělo a my dojíždíme posledních 30 km do Egmont Village, ležící na úpatí Mount Taranaki (s anglickým názvem Mount Egmont). Tady chceme najít nějaký kemp. Ceduli se směrem a vzdáleností 6 km jsme našli, ale po ujetí 8 km nikde žádný kemp nebyl. Nechápeme to a od hranice národního parku Egmont se vracíme zpět a kontrolujeme směrovku. Na ulici není ani noha, které bychom se zeptali a proto se rozhodujeme jet znovu až nahoru a na případném vhodném místě přespat třeba v autě.

Dojíždíme as 17 km k visitor centru, kde se zdravíme s osádkou auta také marně hledající onen kemp. Jsme už unaveni, je pozdě ta tak se rozhodujeme přespat v autě. Minulou noc jsme měli v luxusu a pohodlí, tak to snad dnes vydržíme takto. Na obloze zase svítí tisíce tisíců hvězd, Mt. Taranaki má vrchol po čepicí mraků a fouká silný nárazový vítr, který občas pohupuje autem.

3. dubna

Nákres treku

Ranní pohled na visitor centrum a zahalený vrchol Mt. Taranaki

Ráno se informujeme na nějaký trek tak na půl dne. Chlapík ve visitor centru nám nejprve ukazuje velkého pavouka, kterého našel chcíplého v koutě, a lepí ho na kartón, aby vynikla jeho velikost. Pak se skláníme nad mapou. Doporučuje nám malý pěší okruh po úbočí Taranaki. Jít na vrchol by nemělo cenu, celý je v oblačnosti. Už doma jsme si naplánovali výlet, který nabízel pohledy na Mt Taranaki spíše z dálky - tedy asi z 2 až 3 km. Do notesu si kreslím náčrt cesty, protože mapu kvůli tomu kupovat nechceme. Okruh vede od visitor centra po Tahurangi Translator Rd k chatě Tahurangi Lodge a zpět dolů po Holly Hut Track.

Vydáváme se nahoru po lesní cestě v buši. Nejprve jdeme mezi stromy, které postupně ustupují a začíná hodně foukat. Když se ohlédneme, nabízí se nám výhled na moře a do sluncem zalité nekonečné roviny, ale dnes teda není vidět až do nekonečna. Dole nás informovali, že nahoře je vítr kolem 95 km/h. Po cestě jsme obešli jeden z kaňonů, kterými je hora rozvrásněna, a došli k vyhlídkovému místu. Nad námi vidíme vysílač Tahurangi Translator, k němuž prudce stoupá velmi zvláštní cesta. Je postavena přímo vzhůru, kolmo na vrstevnice a její dvě koleje jsou vybetonovány s vloženými kameny. Po ní stoupáme dál, až pod hladinu mraků na úroveň vysílače. Tady se naposledy rozhlížíme po rozsáhlé rovinaté krajině pod námi a rozhodujeme se, že dál už nepůjdeme. Nic bychom neviděli, protože bychom šli pouze v mlze a prudkém větru. Říkáme si, že se vrátíme a autem odjedeme a prohlídneme si Taranaki z dálky.

Pohled z úbočí Mt. Taranaki

Pohled z úbočí Mt. Taranaki zpět do nížiny

Forgotten World Highway

Mt Taranaki se ale celý zahalil do mraků, přestože kolem nás je krásný slunečný den. Jednou zastavujeme a ohlížíme se, ale vrchol hory je úplně zahalený, a tak foťáky ani nevyndáváme. Přes Egmont Village míříme zpět na Straatford, kde odbočujeme na silnici SH43, které tu říkají Forgotten World Higway (něco jako světem zapomenutá dálnice). Jde o úzkou a hodně klikatou silnici s mnoha hrboly a nerovnostmi vedoucí napříč národním parkem Whanganui. Vjíždíme do krásné krajiny plné malých zelených kopečků a údolí.

Zvětšit mapu

Asi 2 km před osadou Toko, projíždíme jinou velmi malou osadou, kde si vpravo všímám malé benzinky. Vypadá opuštěně, ale nás zaujal ten nápis na ní: Benzinka. Opravdu, česky napsáno. To jsme si museli vyfotit. Vitrína se starými zažloutlými výstřižky z novin nám svým nápisem Bedlam's News prozrazuje, kde jsme. Pokračujeme dál do členité krajiny a hledáme nějaký T&T [tý and tý], jak jsme začali zkráceně říkat místům pro odpočinek. Jsou totiž označeny dopravní značkou vyobrazující strom a stůl, v angličtině tree and table. Nakonec jedno takové odpočívadlo nacházíme, ale tady se už nikdo nezastavil desítky let. Stolek je rozpadlý a strom už asi skácený. Nicméně my jsme si tu během krátké a větrné zastávky moc pochutnali na svačině s rajčaty nedávno zakoupenými v supermarketu.

Benzinka

"Benzinka" na Novém Zélandu! :-)

Ani nevím, jak zdejší krajinu popsat. Jedeme mezi tisíci zelenými kopečky, kopci a údolími nejrůznějších tvarů, které jako kdyby dosahovaly přibližně stejné nadmořské výšky. Celá krajina je evidentně sopečného původu dotvořená erozí. Kopce jsou doslova nahusto namačkané a jejich roztodivné tvary jsou zdůrazněny pravidelnými vodorovnými linkami, které ve strmém svahu vyšlapaly pasoucí se ovce. Jako kdybyste na ně promítli vrstevnice. Celá rozlehlá vrchovina j sem tam ozdobena samostatně stojícími stromy nebo vysázenými v řadách tu v údolí podél potoka, jinde dotvářející linii stoupajícího hřebene nebo dominujícím některému vrcholu. Plastičnost kopců krásně modeluji podzimn slunce. Krajina trochu připomíná Skotsko. Možná i díky těm ovcím. Co nás opět zaráží jsou tisíce kilometrů drátěných plotů. Pochopili bychom, že jsou podél silnice, ale oni jsou prostě všude a totálně rozdělují jinak tak krásnou krajinu. Podél silnice se sem tam objevují osamělé a chudě vypadající stavby farem nebo malé osady.

Hodně zastavujeme a fotíme. Také na dalším odpočívadle v Strathmore Saddle, které míjíme. Říkáme si, že sem jsme měli počkat s naší svačinou. Sice tu trochu fouká, ale oproti naší minulé zastávce je tu nádherný výhled. Na horizontu nad helenými kopci vidíme v dálce masiv Mt. Taranaki. Ale je z něj vidět pouze spodní část, protože jinak se celý skrývá v mraku. Zdravíme se tu s českou rodinou a stašími manžely z Anglie. Na další zastávce na focení v Tahora Saddle, v sedle, přes které byla silnice vyasfaltována teprve v roce 1989, přibývá do krajiny nový prvek - železnice.

Strathmore Saddle

Průjezd touto krajinou je díky neustále se klikatící, stoupající a zase klesající silnici dlouhý. Jedna serpentina střídá druhou. Krajina se postupně mění a my vjíždíme do údolí uprostřed lesů. Silnice před námi náhle mizi v nějaké černé díře. To je vjezd do 180 metrů dlouhého tunelu Moki s jedním jízdním pruhem. Je vydlabán v kopci a po zkušenostech z pěších treků ve zdejší krajině víme, že stěny možná nejsou pevné jako kámen, ale měkké. Tomu by nasvědčovala dřevěná konstrukce ve vrcholu tunelu. Místní mu prý říkají Hobbit's Hole. Za tunelem přichází další lahůdka v podobě několik kilometrů dlouhého úseku se štěrkovou a šotolinovou cestou. Angličan, se kterým jsme se zdravili na odpočívadle, před námi uhání tak, až se za ním drží dlouhý oblak prachu. Připadáme si jako na nějakém závodu rallye. Už tomu chybí jen helmy a popis cesty s poloměry zatáček a délkami rovinek, které by mi Martina četla ze sedadla spolujezdce. Ale tak rychle to nejde už kvůli tomu, že se bojím abychom tu neprorazili gumy. Také míjení se s protijedoucími auty je tu nepříjemné.

U vjezdu do tunelu

Vjezd do tunelu Moki

Kousek za tunelem je odbočka k vodopádu Mt Damper Falls, ale to jsme zjistili až po příjezdu domů. Stejně bychom tam asi nezajížděli, protože bychom museli absolvovat další kilometry po šotolině navíc a pak jít ještě pěšky. Na to je náš pobyt na Novém Zélandu moc krátký. Ani o Forgotten World Highway jsme neměli tušení dokud jsme tudy nejeli. Brali jsme to jako obyčejnou cestu, po které se jako obvykle dostaneme z bodu A do bodu B. Vůbec jsme netušili, že se tu tak zdržíme.

Jsem rád, když šotolina končí a přichází asfalt Made in Zealand. Za Tatu se klikatění silnice zklidňuje a poslední kilometry do Taumarunui už zase vesele přibývají. Ve městě se zastavujeme na večeři a dojíždíme posledních 50 km do národního parku Tongariro.