Tradiční Velikonoční výlet zavítal na Kost

Na letošní výlet vyrážíme poměrně daleko, a tak musíme vstávat dost brzy. To je navíc nepříjemné i díky tomu, že se den před tím posunul čas na letní, takže se vlastně budíme o další hodinu dříve. V nádražní hale už čeká několik skupinek, které se postupně stmelují do jedné, podle toho, kdy kdo koho poznává. Po přepočítání kupuji lístek pro 15 lidí, ale hned po zaplacení, jen se otočím od okénka pokladny, vidím Mirku, na kterou jsem úplně zapomněl. Připlácíme tedy ještě za jednu cestující a nastupujeme do vlaku.

Cesta nám ubíhá docela rychle a ve všeobecném veselí. Kolem tři čtvrtě na deset vystupujeme na zastávce v Libošovicích, kam jsme mysleli, že ani nedojedeme. V jednom místě měl vlak totiž co dělat, aby vyjel stoupání; skoro se tam zastavil. Venku orientujeme mapu a vydáváme se po žluté značce přímo do polí. Trochu bláta a pak už jen travnatá mez. Asi po dvou kilometrech, dopití Ferneta a vyslechnutí radostné zprávy přicházíme k hradu. Za hodinu má být polední přestávka a proto neváháme a hned zakupujeme lístek. Vyfasovali jsme průvodkyni v červeném rozevlátém svetru, která se s námi rozhodně nemazlí. V čem se však během prohlídky mučírny vyžívá je popis jednotlivých způsobů mučení. Když nás okřikla, abychom se nebavili, okamžitě jsme ztichli. Aby taky ne; při představě že nám nasadí Španělské boty a bude je neustále dotahovat...! Proto, když se náhle ocitám na pranýři, se z něj snažím dostat dřív, než přijde něco, co by se mi určitě nelíbilo. Naštěstí úspěšně - nějak to v tom středověku neuměli zabezpečit.

Prohlídku zakončujeme na terase hradu. Zde nám průvodkyně ukazuje místo, odkud bychom měli vidět všechny čtyři hrany hradní věže ve tvaru nepravidelného čtyřúhelníku. Všichni marně mžouráme, zastiňujeme si oči proti slunci a zaostřujeme na cestu dole, u které bychom měli vidět značku s křížkem. Až náhle se domlouváme a podle popisu poznáváme, že má slečna (asi) na mysli značku zákaz zastavení, nikoli nějaké označení místa křížkem. Přesouváme se do hospody na oběd, pózujeme pro společnou fotku, prolézáme nějakou jeskyni 4+1 a pak směřujeme do Prokopského údolí, kterým chceme jít zpět k vlaku. Venku je nádherně, my máme dost času, a tak si to náležitě užíváme. Pohodu a klid narušuje až zvonění Markétina telefonu. Volá Ivoš. Teprve teď nám dochází, že se někde zapomněl, a že ho nemáme ani na společné fotce!

Překonávání blátivé louky tanečním krokem

Prokopské údolí je ještě dost blátivé. Bláto se nejprve pouze lepí na podrážky, ale postupně se dostáváme na místa, kde je bláto agresivnější a některým dívkám dokonce krade boty. Ale jen těm mladším a slabším. Na ostatní si netrouflo. Je neuvěřitelně krásné a teplé počasí a my se doslova šouráme, abychom si to pořádně užili. Na zastávku přicházíme jen několik málo minut před začátkem malého deštíku. To načasování se opravdu povedlo. Ještě kontrolujeme, jestli máme Ivoše a pak nastupujeme do lokálky. Přestupujeme v Libuni do vlaku, který se postupně dost plní, kde na nás všechny nakonec padá taková únava, že snad všichni, se kterými jsem byl následující úterý v kontaktu, mně potvrdili, že šli spát velmi brzy. Ani ty zablácené boty si nevyčistili.

 
Čekání na vlak | Část našich nejmladších výletníků

A trochu statistických údajů na závěr

Poprvé jsme na Velikonoční výlet vyrazili v roce 1995, a letos jsme navštívili už jedenáctou památku. Za tu dobu se s námi na výlet vydalo celkem 42 lidí. Nejméně nás bylo v Častolovicích, kam jsme přijeli pouze dva, a nejvíce letos, kdy se nás ráno na nádraží sešlo hned sedmnáct. Za nejhoršího počasí jsme jeli jen ve třech, také do Českého ráje, na Valdštejn. Tenkrát nám to skoro celé propršelo. Všechny výlety jsou zaměřeny převážně na návštěvu památek s tím, že na místo jedeme vlakem nebo autobusem. Jen v roce 2002 jsme se rozhodli pro pěší návrat z Josefova do Hradce podél Labe, což bylo asi 20 km.