Do Krňovic na kole s dětmi

Přijela nám vzácná návštěva a kromě toho, abychom se po dlouhé době všichni viděli, měli jsme další dva cíle této návštěvy: projet se společně na kole a vyzkoušet si použitelnost Croozeru pro lehké výlety na biku i s prckem.

Vyrážíme. Po asfaltu pohoda, když jsme odbočili z Albrechtic na lesní cestu, jedeme opatrně aby to moc nedrncalo. Croozer není v základu vybaven pružením a po pár kilometrech zjišťujeme, že by se docela hodilo. Z červené značky dbočujeme vpravo na nedávno vyzkoušenou zkratku, která nás přivádí na cestu vedoucí k Sutým břehům. Po ní jedeme jen pár desítek metrů a odbočujeme vlevo na polní cestu, značenou jako Poorlická naučná stezka. Po nedávných, ale dlouhých a vydatných deštích, tu stále zůstávají velké kaluže, mezi kterými kličkujeme a malý Adámek  nenápadně, když jsou rodiče z dohledu, projíždí vodou v mělkých okrajích louží. Tím na něj nechci bonzovat, to ne, však to ke správnému bikerovi patří!

Přejíždíme starý most přes Orlici, ze kterého vidíme na skupinku lidí koupajících se v meandru řeky. Polní cesta nás přivádí do Petroviček, kde přejíždíme odbočku i navzdory tomu, že jsem tudy jel asi před týdnem. Kousek se tedy vracíme a odbočujeme vlevo (z našeho pohldu teď vpravo) na polňačku. Otevřenou loukou přijíždíme opět až k řece a dál už pěšina sleduje její tok. Tady je terén rozježděný od traktorů a tak Martina se zapojeným Croozerem zpomaluje. Když se po chvíli otáčím, vidím barevný praporek vozíku hodně daleko za sebou.

Přijíždíme k dalším ohybům řeky. Jeden z nich, ve tvaru podkovy, také nalákal jinou skupinku ke koupání. V tomto úseku je cesta sevřena mezi řeku a slepé rameno a tak je tu pod korunami stromů dost často bláto. Je tomu tak i dnes. Zastavuji tu, abych Martinu nasměroval na místo, kudy nejlépe projede. Pak přichází kousek rovinky, zatáčka vpravo a přejezd přes brod. Zvládli jsme ho všichni, jen Ivča si trochu šlápla do vody. A Markétka má tak za sebou první brod. Ale prý tento úžasný zážitek prospala v pohodlí vozíku.

To už po dalším otevřeném úseku polní cesty přijíždíme do Štěnkova. Péťa usnula v sedačce a je potřeba ji zajistit padající hlavu. Horší je, že se zatáhlo, ochladilo a vypadá to na déšť. Krátká porada rozhoduje, že budeme pokračovat do Krňovic. Opět přejíždíme Orlici a přes chatovou obast míříme do skanzenu v Krňovicích. Snášejí se na nás první kapky a tak jsme rádi, že je tu zpevněná cesta, i když s mnoha dírami, a můžeme i s vozíkem trochu zrychlit. Ale než jsme dojeli ke skanzenu, bylo počasí zase OK a postupně se mraky roztrhaly a zase vykouklo slunce.

Pohled na část skanzenu v Krňovicích

Po prohlídce skanzenu a nakrmení dětí se vydáváme na vytouženou cestu zpět. Však se Adámek několikrát ptal, jestli už se vracíme a byl zklamán, když jsem mu odpověděl, že se budeme vracet, až pojedeme tímto úsekem ještě jednou. Naštěstí jedeme stejný úsek pouze do Štěnova. Tentokrát táhnu Croozer já. Překvapilo mě hlavně to, jak lomcuje s kolem. Další věc, že člověk musí jinak myslet na to, kudy jede, protože má za sebou vozík s malým dítětem a už není jednostopým dopravním - natož sportovním - prostředkem. Takže pokud to jinak nejde, vymetám ty díry já, aby vyšly mezi kola vozíku za mnou.

Ve Štěnkově odbočujeme u nepřehlédnutelného červeno-šedého domu vlevo na polní cestu k lesu. Jsem poslední; tak opatrně jedu. Mirek to komentuje slovy, že nevezu zlato, ale jen dítě. Proti přijíždí skupina bikerů. Tak nikdy tady nikoho nepotkám a teď jim trochu závidím, protože ten Croozer opravdu omezuje volný pohyb.

Přijíždíme k hlavní silnici, výpadovce z Hradce Králové na Ostravu. Dnes je tu opravdu hodně silný provoz, skoro se nedá přejít. Za silnicí se dáváme vpravo krásnou alejí směrem do Petrovic a dál do Týniště. Mám tohle místo rád. Není vůbec nijak náročné, ale je to tu hezké. Zvlášť úsek, kdy se opustí široká lesní cesta a vjede se na pěšinu. Z toho měl i Adámek radost. Cestu stále lemují staleté duby a poldry, některé zatopené po deštích. Skvělé líhně pro komáry.

Dubová alej z Třebechovic do Petrovic

Pěšina je měkká a tak můžu troch šlápnout do pedálů a ujet pro změnu do čela. Dokonce i starý neudržovaný přejezd se s ním dal přejet. Před Týništěm krátce zastavujeme. Mirek nadává na komáry, že se prý ani nemohl v klidu vyčůrat. Já už to vím a tak v tomoto úseku nezastavuji. Ale jak jsem dnes jel s vozíkem pomalu, tak ty mrchy na mě stíhaly sedat i za jízdy.

Zmrzlinu prý nechceme a tak už jen projíždíme město a míříme domů. Markétka vypadá spokojeně a žádný řev, kterého jsem se mimochodem docela obával, až bude ve vozíku, se nekonal. Díky Blance a Mirkovi za půjčení Croozeru a možnost vyzkoušet si ho. Ani ne po týdnu se nám jeden vlastní objevil doma.