Schwarzsee a Schwarzkogel

Nenápadný, 3016 metrů vysoký vrchol Schwarzkogel se vypíná západně nad městečkem Sölden, na jehož vrchol se pohodlně dostanete od lanovky u chaty Schwarzseehütte. Z vrcholu se otevírá krásné panorama na Stubaiské a Ötztalské Alpy, včetně impozantní Wildspitze.

Z Langenfeldu přejíždíme přes Ötztal nahoru po silnici Ötztaler Gletscherstraße na v mapě vyhlídnuté parkoviště. Krátce po nastoupání výškových metrů musím hodně zpomalit, protože jsme vjeli do husté mlhy a přestávám vidět silnici. Při plánování jsem si vůbec nevšimnul, že parkoviště je těsně za mýtnou bránou. Ptám se tedy paní v okénku, jestli mohu projet a zaparkovat v místě, kam ukazuji prstem. Prý ano, ale nesmíme jet dál, jinak policie a pokuta a já nevím co ještě. Vlastně vůbec nechápu, proč nám tak strašně vyhrožuje a ještě si opisuje RZ.

První kroky vedou strmým klesáním dolů v těsné blízkosti stavebních strojů přehrabujících krajinu ke stanici lanovky Langeggbahn. Lanovka nahoru a dolů je za lidovku, za dva dospělé a dvě děti platím 60 EUR. Cestou nahoru dost fouká a krajina se střídavě schovává v mlze. Jsme docela rádi, že sedačková lanovka je vybavena sklápěcím plastovým krytem.

Vystupujeme u Rotkogelhütte uprostřed čilého ruchu pozemních stavebních prací a doslova musíme uhýbat mezi projíždějícími nákladními auty. Moc vřele nás toto místo nevítá a už vůbec ne nějakou horskou idylou. Rychle proto mizíme na pěšinu stoupající po ubočí nad rezervoár Giggijoch a stoupáme k sedlu mezi kopci Schwarzseekogel a Rotkogel. Výhled máme pouze dolů zpět k chatě, ale ten je plný jeřábů a náklaďáků. Okolní hory lež pod příkrovem mraků. Ostrým pískotem na nás upozorňují svišti, jejichž díry vidíme i podél pěšiny. Ochlazuje se tak, že jsme dnes rádi za čepice i lehké rukavice.

Stoupání do sedla

Pod sedlem pěšina stoupá sutí v několika serpentinách, po jejich zdolání přicházíme k jezeru Schwarzsee. Tady je to už hezčí pohled a ocitáme se v horách. Nicméně hluk ze stavby dole doléhá až sem. Chvíli se tu zastavujeme na svačinu a kocháme se hodně omezeným výhledem na jezero a kopce, které jeho vodu drží.

Po mírném vyholeném úbočí Schwarzkogelu dál stoupáme velmi nenáročným terénem k jeho vrcholu. Vrcholový kříž je už jen kousek nad námi, ale čím více se blížíme, tím méně je pěšina zřetelná a občas si musíme mezi značkami přes velké kameny hledat svoji cestu.

Ohlédnutí dolů k Schwarsee

Jsme na vrcholu, kde nás čeká překvapení v podobě bezvětří a tepla. Výhledy tedy žádné, jen občas se mlha pod námi v některém směru protrhne a poodhalí nejbližší krajinu. Bohužel vše z okolních hor, vrcholů Ötztalských Alp nebo dokonce zdejší nejvyšší Wildspitze nám zůstávají ukryté. Po okolních kopcích vidíme jen desítky mohutných sloupů vleků a kilometry horksých cest, které se mezi nimi klikatí. Tady je strašně vidět, jak intenzivní lyžařský sport vlastně hyzdí horskou krajinu.

Klikd, samotu a závětří na vrcholu využíváme k obědové pauze a marné naději na to, že se to přeci jen protrhne. Chvíli to tak totiž vypadalo, ale zázrak se nakonec nedostavil. Dostavil se jen mladý pár, který se nechal vyfotit. Vepsali jsme poznámku o našem pobytu do vrcholové knihy a dali se dolů na sestup.

Při sestupu k Schwarzee potkáváme dvě malé skupiny turistů mířících k vrcholu. Od následujícího sedla se nám otevřel pohled nejenom opět na stavební ruch, ale také na mnohem zajímavější bikový. Lanovka sem vozí bajkery, protože odsud vede dolů několik tras - a jak jsme si pak z lanovky prohlédli, poměrně hezkých a nenáročných. Počkali jsme na další interval jízdy lanovky a sjeli zpět dolů. Tentokrát jsme už kryt mohli nechat zvednutý a občas se pozdravili s bajkery nebo turisty, kteří jeli proti nahoru.

Stavební ruch u chaty Schwarzseehütte

Od dolní stanice lanovky nás čekal ještě nehezký úsek zpět nahoru k parkovišti a po přezutí jsme vyjeli zpět do Langenfeldu, kde máme naplánovám na další dny ještě dva výlety, než se definitivně vydáme domů.