Bartoňova útulna v Pekle

Měli jsme na výběr vyrazit do muzea betlémů v Třebechovicích, na zrekonstruovaný mlýn Dřevířek nebo k Bartoňově útulně v Pekle. 15 hlasů z celkových 18 přišlo ve prospěch Pekla. Narozdíl od pohádek tak Peklo zvítězilo a drtivě porazilo zbývající návrhy na cíl letošního velikonočního výletu.

Vypadá to tedy, že z Pekla strach nemáme. Z čeho jsme ale měli obavy, bylo počasí. Po poměrně hezkém týdnu přišla špatná předpověď na víkend. Jenže v sobotu bylo hezky a jasno, v neděli zase hezky a polojasno, a tak bylo skoro jasné, že se to v pondělí zatáhne. Ale nakonec počasí klaplo poměrně dobře. Jednu vánici jsme proseděli v teple hospody a tu druhou si užili na vlastní kůži venku.

Ani jsme nestihli upít z láhve Ferneta a spěšný vlak už přijíždí do Nového Města. Odjezd z Týniště byl zpožděný, což bylo dobře, protože jsme nemuseli čekat v Novém Městě na ty, co přijeli z druhé strany od Václavic. Na nádraží se shledáváme s jaroměřskou skupinou, poslední léta nejpočetnější, a dalšími výletníky, kteří přijeli od Hradce. Než jsme stačili prokonzultovat trasu, netrpělivé čelo 26-ti členné výpravy již vyrazilo. Roztažení na několik desítek metrů jdeme přes město po žluté značce, kterou pak v Leštinské ulici opouštíme a konečně vstupujeme do lůna divoké přírody.

Pokračujeme totiž plánovanou neznačenou lesní cestou směrem k Přibyslavi. Cesta je to hezká,  jen je místy docela dost bláta. Když jsme se pak vyloupli na silnici do Přibyslavi, konečně jsme stanuli na pevném asfaltovém podkladu a navíc se nám otevřely krásné výhledy na vodní nádrž Rozkoš. Jenže tady dost slušně fouká a ozývají se hlasy, které by hned měnily zmrzlé tváře a rozcuchané vlasy za zablácené boty v závětří lesa.

Poměrně jsme se roztrhali a postupně se zastavujeme až na větrném rozcestí U Přibyslavi. Přestávka je využita k občerstvení. Kromě alkoholu se opět obejvují populární miniřízky. Když pod nimi začíná prosvítat dno krabice, připomíná se Romča, že má ještě pořád tu buchtu s uzeným. Dnes se výletu nezúčastnil kurýr Pepa z Broumova a proto postrádáme oblíbené skořicové buchty. Přihlásil se sice už 18.3.2015 v 18:05 hodin, ale od té doby o něm nemáme žádné zprávy. Vláďa dokonce prohlásil, že je Pepova účast důležitější než jeho vlastní; právě kvůli té pochoutce se skořicí, kterou minulý rok doslova zkonfiskoval a nechtěl se podělit s ostaními. Letos se tak musel spokojit se svými sušenkami z roku 2008, kterých si tehdy nakoupil do Alp několik kartónů, ale pak nikam nejel.

Na rozcestí jsme se rozdělili. Původně jsem myslel, že všichni půjdou hezkou pěšinou přes Koníček a jen já s Martinou a kočárkem půjdeme oklikou. Ale vše dopadlo jinak. Turistická cedule s nápisy typu: POZOR NEBEZPEČÍ, TRASA DO PEKLA NESCHŮDNÁ, NEBEZPEČÍ PÁDU DO ROKLE vyděsila skoro všechny účastníky a i Dášu jsme museli přesvědčovat, že to zvládne. Nepomohla ani moje mírná lež, že jsme to celé kdysi dali na bajku. Náročné trasy se téměř všíchni zalekli (pravda, některým to nedovolily jiné okolované okolnosti = kočárek, který byl, navzdory očekávání a přihláškám, dnes jen jeden) a my se tam vydali pouze v sestavě Dáša, Honza, Jirka, Vláďa a já. Ale připadá vám úsek na fotce níže nějak náročný?

Na smrtonosné pěšině

Na okraji lesa zastavujeme na čůrací pauzu, kterou Jirka s díky odmítnul, nazval nás mudly a vzniklé volno využil k hledání nějaké hotovosti, kterou prý našel, ale neukázal nám ji. Po poskládaných kamenech, klikatící se a prudce klesající pěšině scházíme bezpečně dolů do údolí řeky Metuje. Jen Vláďa má problém s podložím, které pod ním nedrží. Asi by to neměl s těmi sušenkami tolik přehánět. Nebo za to může zvýšená hladina alkoholu v krvi? Dramatický úsek pěšiny mizí a přechází do pohodové pasáže, kdy si hravě traverzuje krásným svahem divokého údolí. Po chvíli jsme dole u řeky, kterou po mostě překonáváme, a docházíme poslední metry do Pekla.

Scházíme se v hospodě, krásné roubené Bartoňově útulně. Obsadili jsme čtyři ze sedmi stolů v hlavní části restaurace a u jídla a pití tu strávili pár příjemných hodin, zatímco za okny řádil blizzard. Jen děti to přestalo bavit dřív než rodiče a ti se tedy museli společně vypravit na cestu. Taky jsem si uvědomil, že jsme ještě neudělali společnou fotku, která patří k tradičnímu velikonočnímu výletu jako selfie k fejsbuku. Už jsem chtěl rezignovat a smířit se s tímto smutným faktem, ale nakonec se podařilo čelo zavolat zpět a my se pod příjemným jarním sluncem (vánice zmizela) sešli před objektivem v plném počtu.

Hezkého počasí někteří využili k zábavě na houpačce. Ale šlo opravdu jen o houpačku? Neslouží spíš k vážení hříchů jako v té populární pohádce? Vzhledem k tomu, že se nachází hned vedle dvou čertů v nadlidské velikosti, bych se přiklonil k druhé variantě. Nikdo peklu nepropadl a tak se můžeme vydat na cestu zpět.

Teď už jdeme po tolik známé a oblíbené pěšině podél řeky. Sněží a fouká tu, ačkoli jsme v roklině Pekelského údolí. Musím zašátrat v batohu a vyndat bundu s rukavicemi. Naštěstí to běsnění odeznívající zimy netrvalo dlouho a dokonce začalo prosvítat odpolení slunce. Zase jsme se díky rozdílnému tempu roztáhli, ale vpředu se ozývají opilecké hlasy od malého zvonku stojícího za mostem přes řeku, takže vím, že nejsme tak pozadu.

To už přicházíme na silnici, po které si jdeme v pohodě do města. Ale pak se nám zdá, že se ploužíme až moc v pohodě a tak zrychlujeme, abychom stihli vlak. Na nádraží opravdu přicházíme jen chvíli před odjezdem soupravy směrem do Václavic, na kterou jaroměřští a Vláďa spěchají. Narychlo se s nimi loučíme. My ostatní odjíždíme k domovům vlakem plným studenstva směr Týniště.

Zazněly i nějaké pochvalné hlasy, že se to i letos vydařilo. A prý hlavně s tím počasím. Tak jsem rád. Díky všem, kteří se letos vydali a nenechali se zastrašit špatnou předpovědí. Pokud se vám na letošním výletu něco nelíbilo, nechte si to pro sebe.

Tradiční Velikonoční výlet 1995 - 2015