bike-trek.cz

Výstup na Gran Paradiso, 4.061 m n.m.

  4. a 5. července 2008
Úvod / Články / Hory / Výstup na Gran Paradiso, 4.061 m n.m.

Původní plán kombinace dovolené z části na bajku a z části v horách nevyšel a zůstala jen pěší varianta. Čtyřtisícovka tyčící se v Italských Alpách na dohled Mont Blanc - Gran Paradiso byla jedním z cílů, ale pro nás tím hlavním, na který jsme si pomýšleli, ale nahlas o něm nemluvili. Jako bychom ho nechtěli vyplašit. Už jen ta dvě slova mají v sobě něco magického. A opravdu, nejenom hora, ale celá oblast "Velkého Ráje" si nás podmanila a moc se nám v tomto koutku Itálie líbilo!

Včera jsme za průtrže mračen a několika následných bouřek přijeli do kempu v italském Pontu. Byl jsem z toho dost rozladěn, ale papír s předpovědí počasí, připevněný na skle malé boudy místních informací, sliboval na dnešek úplně jasno a na sobotu také pěkně, až na odpolední hodiny, kdy měla přijít tlaková níže. Ráno to vypadalo, že se předpověď nevyplní, ale to se slunce až do deváté jen schovávalo za vysokým skalním masivem vypínajícím se nad kempem. Jen se přehouplo přes jeho hřeben, už začalo pálit.

Gran Paradiso Ze závěrečného úseku vrcholu Gran Paradiso


4. července, pátek

Nahoru k Riffugio Vittorio Emanuelle

Kemp je situován na konci úzkého údolí Valsavaranche, takže je bezprostředně obklopen horami nejenom na východě. Pouze ze severu je otevřené a přichází tudy klikatá silnice. U kempu Breuil, který je velmi dobře zařízen a spaní pro dvě osoby ve stanu vyšlo na rozumných 14,50 EUR, je velké parkoviště - zcela zdarma. Najdete tu slušnou prodejnu potravin a základních turistických potřeb i malý hotýlek. Po snídani z vlastních zásob jsme se sbalili na parkovišti u auta. Bereme s sebou věci potřebné na výstup a dvou až tří denní pobyt v horách.

O případné možnosti bivaku nemám od nikoho informace a ani popisy výstupu na internetu nedávaly v této otázce jasnou odpověď. Rozhodli jsme se tedy pro přespání na chatě Vittorio Emanuelle a ještě mokrý stan necháváme volně rozložený v kufru auta, aby doschnul. Karimatky a spacáky si ale bereme pro případ, že by pro nás zbylo místo jen někde na podlaze.

O půl dvanácté, řádně namazání opalovacím krémem, nahazujeme batohy na záda a vykračujeme vstříc počátku značené cesty. Hned u informační budky je cedule s upozorněním a vřelým doporučením rezervovat si místo a ujistit se, že na chatě bude volno. Raději tuto radu respektujeme a po chvilce už máme jistotu střechy nad hlavou. Směrovka ukazuje vpravo za řeku a připojuje časový údaj o výstupu 2:10. Je mi jasné, že si musíme tak hoďku připočítat, protože je to měřeno tempem baťůžkářů, tedy bohatších turistů chodících nahoru nalehko a využívajících kompletního luxusu včetně povlečených postelí a polopenze. Pro spaní v matratzenlageru je doporučený vlastní spacák.

Jdeme asi kilometr mírně vzhůru po cestě podél řeky, až se vlevo do zalesněného kopce utrhne pěšina a v mnoha zatáčkách prudce nabírá výšku. Obcházíme tu krátký úsek, kde se cesta opravuje. I když nás dost pobavila dopravní značka Práce na silnici, musíme obdivovat preciznost, s jakou jsou tu chodníky pečlivě skládány z kamenů. A navíc to pěkně vypadá.

Pomalu stoupáme vzhůru a více než batohy na zádech nás zpomalují častější a častější zastávky na focení. Vlevo ve skalní rozeklině hučí poměrně slušný vodopád, rozdělený vystouplými skalisky na několik menších proudů. Pod námi se postupně otvírá pohled do celého údolí s velmi citlivě zasazeným kempem a restaurací. Jaký rozdíl oproti východisku na Grossglockner! Klikatící se pěšina dál stoupá, opouští zeleň a členitým skalním masivem míří vzhůru. Zanechává pod sebou les i své nižší úseky, které snadno jedním pohledem přehlédneme. Proti nám se valí davy sestupujících lidí. Trochu jim závidíme to ideální počasí, které dnes na výstup na vrchol měli. Co mě trochu překvapuje je fakt, že většina z nich jsou Francouzi; italština není skoro slyšet.

Gran Paradiso Bílý masiv Ciarforon, foto © Martina

Dostáváme se za hranu údolí a otvírá se nám zatím omezený pohled na hory nad námi, kde nás upoutává masiv Ciarforon svoji mohutností i zaoblenou bílou čepicí zářící ve slunečním svitu. Míjíme nějaké místo upravené pro bivak a už mírněji stoupáme dál pěšinou vyšlapanou mezi velkými kameny. Další, tentokrát menší vodopád po pravé straně a už se objevuje dřevěné průčelí chaty s nápadně velkou a zaoblenou plechovou střechou. Chata vypadá menší, než se zdála na fotkách, které jsme viděli dole v infocentru. Však taky záhy pochopíme ten optický klam.

Za dvě hodiny a padesát minut výstupu jsme u ní a musíme se s Marťou skoro hlídat, abychom se vzájemně neztratili v tom davu lidí. Většina z nich se hemží u terasy, několik dalších jedinců se prochází kolem malého jezírka, polehává na sluníčku nebo zkoumá stezky pokračující dál od chaty. S našimi velkými batohy se stáváme centrem pozornosti, ale nic si z toho neděláme. Odkládáme je na terase a jdeme se také podívat k jezírku a pak dál po pěšině stoupající na morénu, svažující se směrem k chatě. Pózujeme si pro společné foto a jdeme se na recepci přihlásit o své matrace.


Riffugio Vittorio Emanuelle II


Pohled do matratzenlageru

Matratzenlager tvoří stísněný prostor posledního patra pod střechou, kde kvůli nízkému zaoblenému stropu musíme chodit ohnutí až z toho bolí záda. Po dvou stranách je celkem 33 matrací rozdělených uprostřed poměrně širokou uličkou s lavičkami. Obsadili jsme vyfásnutou jedničku a dvojku a šli se ještě projít ven.

Chceme hlavně prozkoumat kudy dál pokračuje cesta na Paradiso, protože se v úseku několika set metrů za chatou proplétá sutí. I teď, za denního světla, jsme občas měli co dělat, abychom našli některého mužíka vyznačujícího cestu. V jednom místě nám úplně chyběl a tak jsme ho tam postavili. Mysleli jsme, že pak dál vyběhneme na hřeben před námi jestli neuvidíme horu, ale ten byl ještě hodně daleko. A jak jsme zjistili následující den, stejně bychom z něj nic neviděli. Vracíme se tedy zpět k chatě doprovázeni svištím zvědem, který na nás asi dvakrát odněkud vykouknul než jsme ho přestali zajímat.

V podvečer jako jediní na terase vybalujeme vaření a sami si připravujeme večeři. Ostatní netrpělivě čekají na kuchaře, až vyběhne ven s dlouho očekávaným povelem mangiare! Když se tak stalo, všichni zmizeli uvnitř a přes zavřená okna bylo slyšet jen cinkání příborů a talířů. Jen jedna malá holčička se někde zpozdila a francouzky se nás optala, kam všichni zmizeli. Francouzky teda neumím, ale její pohled to řekl i beze slov. „Mangiare“, odpovídám jí a ukazuji za záda do dveří chaty. Italsky mi děkuje a jde si pro svoji porci. My měli své skromné piatto pronto in scatola. V té době k chatě přicházejí dva kluci z Čech. Zdravíme se s nimi a půjčujeme jim věci na uvaření čaje. Museli volit cestu nalehko, a tak jsou bez vařiče i ešusu.

Před usnutím ještě sonduji, v kolik se ostatní chystají vstávat. Jsou docela překvapeni, když jim říkám o našem plánu vstát ve 2:00. Oni prý budou spát až do snídaně, která se podává někdy ve čtyři ráno. Než jsme definitivně zabrali, ještě jsme se přesunuli na neobsazené matrace naproti, protože ty v naší řadě neposkytují dostatek místa na natažené nohy. A to nejsme žádní velikáni. Také je tu větší klid od hluku přicházejícího ze schodiště.


5. července, sobota

Přívětivé Gran Paradiso

Budík pípající na hodinkách slyším téměř okamžitě a hned jej vypínám. Obklopuje nás naprostá tma a připadali bychom si jako v hrobce, nebýt pravidelného oddychování ještě spících horolezců. Popadáme připravené batohy a co nejtišeji opouštíme noclehárnu a na chodbě se oblékáme. Ještě jít ven na terasu posnídat a uvařit si čaj v té nejkrásnější kuchyni pod milióny hvězd a jasnou Mléčnou Dráhou. Ve 3:15 se vydáváme včera prozkoumanou cestou na návštěvu vrcholu. Snad tam dojdeme.

Pomalu se za námi vzdalují svítící okna chaty; kuchař se už dal do přípravy snídaně. Slabé světlo ledkové čelovky se nepravidelně rozlévá po kamenech a snaží se najít jednotlivé mužíky. Poznáváme i toho, kterého jsme včera postavili. Pomohl nám, protože jiného bychom v tomto místě neviděli. Přesto se zde orientujeme pomaleji než za denního světla. O tom, že jdeme celkově správným směrem nás ujišťuje světlo čelovky nahoře na moréně nad námi. Podle balvanu velkého jako dodávka poznáváme, že jsme z bludiště venku. Až sem jsme došli včera. Dál se nám to zdálo být už snadné a po vyšlapané pěšině. V chabém světle čelovky se ale pěšina už tak jasná nejeví a často se musíme důkladně podívat, kudy jít dál.

Jsme na hranici 3000 metrů a je tu první sněhový splaz. Na něm doháníme dva kluky a diskutujeme s nimi, kudy asi cesta pokračuje. Kluci volí postup po sněhu, pod kterým slyším zurčet potůček, my jdeme ještě chvíli sutí a po kamenech, kde jsme našli i další mužíky. Krátce nato už je před námi také jen sníh. Bereme úvazky, mačky a navazujeme se. A začíná monotónní postup pomalými malými kroky po ledovci, jenž nabral pořádný sklon hned na začátku. Dobře vyšlápnutá stopa míří nejprve přímo vzhůru, pak se stáčí vpravo, přestává kolmo protínat vrstevnice a nějakých 200 výškových metrů nad námi se ztrácí za terénním zlomem. Mačky se s jistotou zakusují do zmrzlého povrchu zasněženého ledovce a my si teď vůbec nedokážeme představit, jaký kus nás ještě čeká.

Gran Paradiso jen lehce převyšuje 4000 metrů, takže neočekávám žádné potíže s dechem nebo nevolností z nadmořské výšky. Martina v takové výšce doposud nebyla, ale na bajku jí to jezdí, tak snad to dobře zvládne i ona. Odpovídá mi, že se cítí dobře. Sice do kopce oba funíme a nepostupujeme závratnou rychlostí, ale to je dáno především jeho prudkým sklonem. Navíc jsem vsadil na způsob osvědčený z Mont Blancu, tedy vyjít raději dřív a pomalým jistým postupem si dobře rozvrhnout síly.

Očekával jsem, že po čtvrté hodině už bude dostatek světla, ale až mnohem později jsem mohl čelovku vypnout. Vrcholky skalnatých štítů i jejich zasněžená úbočí začínají pod prvními paprsky ranního slunce nabírat zlatavou barvu. Obzor přímo nad námi se zabarvuje do oranžova. Je to nádherná podívaná, kterou si vychutnáváme při každé zastávce na vydechnutí nebo napití se. Hory jsou k nám zatím přívětivé, i když se na severo-východu neustále drží oblačnost a linie mraků přetíná i některé vyšší kopce za námi, jenž jsou střídavě na osvětlené a ve stínu, jak na ně slunce prosvítá skrz mraky.

Gran Paradiso Ohlednutí se na hory zalité prvním sluncem

Za hranou právě vylezeného úseku se nám nabízí pohled na podobný, poměrně krátký úsek, který má zase dost velký sklon. Stopa je rozumně vyšlápnutá a snaží se nás přeci jen šetřit sice delší cestou, ale s menším převýšením. Podle fotek, které jsem si prohlédl u některých popisů výstupu, jsem očekával prudké stoupání na začátku a pak postupné pokládání se kopce až k vrcholu. Ale zatím nic takového nepřichází; za každým zlomem se objeví další a další prudký úsek vzhůru. Jen asi dvakrát se stoupání na chvíli umírnilo, jednou to bylo v místě, kde se připojuje jiná stopa, pravděpodobně od chaty Chabod. O půl sedmé jsme ve výšce 3 600 metrů, což odhaduji podle výšky Ciarforonu, jehož bílou čepici zalitou ostrým sluncem máme na své úrovni. Po chvíli se už objevují rozvrásněné a popraskané skalní věže tvořící jakousi korunu na vrcholu Gran Paradisa. Působí tak mohutně, zvláště při porovnání s drobnými postavami kluků, jejichž černé tečky vidíme před sebou. Přímo nad hlavou se mi objevuje vrchol, bohužel však právě za poloprůhlednou mléčnou mlhou. „To už snad dáme, ne!?“, volám pod sebe na Martinu a spíš než položit otázku chci zjistit, jak je na tom se silami a říct jí, že už to není daleko.

Ledovec je dobře zasněžený, žádné trhliny jsme nezpozorovali, jen to stoupání je prudké a dlouhé. Však je od chaty potřeba nastoupat 1 300 výškových metrů. Takže opravdu nejde o technicky náročný výstup. Ještě uvidíme, jak vypadá ten závěrečný úsek na samotném vrcholu, jenž se jako mávnutím proutku přestal schovávat a zcela se odhalil proti modré obloze! Je jasné, že to nebylo žádné kouzlo, prostě ty mraky rozehnal vítr, který tady nahoře už docela silně pofukuje a navíc je dost studený. Musíme se zastavit a na windstopperovky natáhnout bundy. Měníme i obyčejné rukavice za neprofukové. Pod námi se objevily další skupinky horolezců a ti rychlejší nás začali docela dohánět. Asi dvě nebo tři dvou až tříčlenná družstva nás předešla.

Gran Paradiso A jsme téměř tam!

Krajina je už naplno zalita sobotním sluníčkem, když kolem osmé, po 5 a ¼ hodinách výstupu, přicházíme k vrcholovým skaliskům a lezeme po úzké stopě vyšlápnuté nad prudkým svahem ledovce podél skal a postupně na ně. Hůlky jsme nechali kousek pod sebou na hřebeni a vyměnili je za cepín. Připadám si jako mravenec, který omylem vlezl na okraj obrovské bílé mísy. Ale my tu rozhodně nejsme jen omylem. A jsme šťastni, že nás Gran Paradiso přijalo a poznalo, že nejsme žádní vetřelci. Martina je doslova u vytržení z pro ní doposud neznámého pohledu na vysoké hory, jenž se v ostrých hranách a zubech, jindy zase v oblých křivkách tyčí vzhůru všude kolem nás. Hory jsou jediné co vidíme; žádné město nebo i malou stavbu. Jen překrásné hory. Z východu sem přes hranu koruny občas foukne oblak mlhy a na okamžik schová blízký terén. Chvílemi tak jsme uprostřed bílé tmy, což vyvolává pocit, že jsme ve srovnání s horami ještě menší nic. Já spíš myslím na Martinu, na možná nebezpečí a tu krásu si prohlížím spíše skrz hledáček fotoaparátu. Je mi jasné, že si to vše uvědomím a užiju, až budeme oba bezpečně dole. Prosíme mladíka, se kterým jsme se v posledních několika desítkách minut neustále potkávali, aby nás vyfotil. Moc se mu to nepovedlo, ale i tak děkujeme :-)


Vrchol se soškou Madony

Na skalách se mezitím začalo hemžit více lidí, někteří se zde pohybují dost nebezpečně nejenom pro sebe, ale vzhledem k ostatním. A tak se raději rozhodujeme, že se nebudeme proplétat k blízké bílé sošce Madony, vyčkáme, až se úsek pod námi vyprázdní a vracíme se k hůlkám. Tou dobou se sem dostává největší nával. Jsem rád, že je potkáváme během našeho sestupu. Další skupiny přicházejí z druhého údolí. Při cestě dolů se nabízí pohled nejenom na poměrně kompaktní ledový masiv po pravé ruce nad námi, ale také na nedaleký Mont Blanc, jenž je teď přímo před námi.

Dolů se nám už jde velmi dobře a sestup je dost rychlý. Vůbec nezávidím těm, kteří lezou teprve nahoru. Je skoro půl desáté a myslím, že někteří s tím budou mít ještě velké potíže. Také se zdravíme s kluky z Čech, kteří teď přiznávají, že měli vyrazit už ráno s námi. Ještě mnohokrát se zastavujeme, koukáme se kolem sebe a fotíme. Když jsme minuli odbočku k chatě Chabod, dostali jsme se do závětří a začalo nám být nesnesitelné horko. Přesto ještě chvíli jdeme než se rozhodujeme opravdu zastavit, sundat si bundy a obnovit vrstvu opalovacího krému. Asi bychom odsud moc nespěchali, ale dnes chceme sejít až dolů do kempu. Když přicházíme do závěrečného úseku ledovce, začíná být sníh už docela měkký a v závěrečném splazu doslova rozbředlý. Na skalách s úlevou sundáváme helmy, mačky, návleky i neprofukové bundy a s rozepnutými nohavicemi docházíme rozehřátou krajinou dolů na chatu. Sestup nám trval 3 hodiny.

Gran Paradiso Pohled na Mont Blanc, tady říkají Monte Bianco

Než vyjdeme do podstřeší sbalit zbytek našich věcí, nejprve se v restauraci odměňujeme omeletou se slaninou a sýrem, prostřenou na papírovém ubrousku s vyobrazením schematické mapy Valle d’Aosta, vrcholy a chatami. „Grazie e arrivederci“, loučíme se s riffugio Vittorio Emanuelle a pomyslně i s Gran Paradisem. Teď už známou cestou sestupujeme zpět do Pontu. Tedy cesta by nám měla být známá, ale na některá místa se vůbec nemůžeme rozvzpomenout. Připadá nám to, jako bychom tudy stoupali tak před měsícem a ne včera. S námi jde dolů i manželský pár, který měl úplně stejný program během něhož jsme se často potkávali. Jen s tím rozdílem, že oni šli jen s malými baťůžky.

Na klikaté pěšině, kde už skoro vidíme na kemp, se proplétáme mezi velkým stádem horských koz, které tu nejsou náhodou, ale nahoru je žene nějaké rodina pastevců. Některé kozy jdou dobrovolně, jiné musí pastevci doslova nutit a táhnout za rohy. Ani jejich psovi se nahoru moc nechce, alespoň to čteme v jeho němé tváři. Nám se dolů chce a už se těšíme na odpočinek a pohůdku ve stanu v krásném kempu, jenže nohy nám svojí bolestí dávají najevo, že dnes už toho na ně bylo přeci jen dost. 1 300 metrů nahoru, 1 300 metrů dolů zpět na chatu a teď dalších asi 1 000 metrů dolů do kempu. No fakt, byli jsme rádi, když se konečně objevil les, kde jsme se stejně podivovali nad nekonečnou cestou. Už abychom šli tam podél řeky! Pak to přišlo, poslední zatáčka, dřevěný mostek, šotolina podél řeky, most ke kempu.

Po sprše bolest i největší únava pominula a opečený salám s fazolemi a tvrdým chlebem chutnal přímo božsky. A po plechovce piva na závěr jsme brzy oba usnuli a nechali si ve snu znovu promítat čerstvé zážitky z krásných hor a z Gran Paradisa - Velkého Ráje.

Informace a tipy

  • Oficiální stránky Parco Nazionale Gran Paradiso.
  • Použili jsme mapu KOMPAS Gran Paradiso 1:25 000, ale i v ní je pár nepřesností. Například v ní není zanesen kemp v Pontu.
  • Kontakt na kemp Pont Breuil: Frazione Pont 29, 11010 Valsavarenche (AO), tel./fax: 0165 95458.
  • Telefonní číslo na chatu Vittorio Emanuelle II je +39 0165 95920. Pokud tudy půjdete, určitě se bude hodit!
  • Doporučení, aneb není nad vlastní zkušenost: při spaní v matratzenlageru, kde je 33 míst, vybírejte od 19 výše. Je tam dost místa pro pohodlné natažení se.
  • Něco o hoře a dalších cestách výstupu je k nalezení na www.treking.cz nebo na Wikipedii.
  • A ještě jednou odkaz na fotogalerii z našeho výstupu na Gran Paradiso.

Výstup na Gran Paradiso, 4.061 m n.m.

Foto k článku

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 3 |  přidat komentář
Báglo  11.3.2009, 23:19   
Docela mě to inspirovalo. To vypadá na pěknej kopec. Dík za ten článek, ceny a zkušenosti s pelechem! :-) Ty jsou k nezaplacení.

Petr  27.9.2011, 11:35   
Jojo. Gran Pradiso, tam je krásně! :-)

Leona  1.11.2011, 11:55   
Hezky se to četlo :-)

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Hrad Pecka a mlýn Borovnice

V sobotu jsme s rodinou zavítali na kopec Kozinec. Rozhledna nepřístupná.

Cinque Torri z Passo Giau

Pod Cinque Torri se dá vyjet i lanovkou z Cortina d'Ampezzo.

Přes Hájkovu rokli ke Slavenským hřibům

Dobrý den, Kláro, moc děkujeme za upozornění na tak zásadní chybu, jakou je správný název Slavenských

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Zillertal Kokořínsko Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Fiordland National Park Stubaiské Alpy Karwendel Dolomity

Krátké zprávy

Top of Salzburg

K něčemu se musím přiznat: byl jsem na Top of Salzburg. Atrakce s vyhlídkami v oblasti Kaprunu, kam se navonění turisté vozí navazujícimi lanovkami. Je to nejhnusnější místo, které jsem kdy v Rakousku a

Objevování nahradila selfíčka

Vylechnul jsem si pořad Jak to vidí s dokumentaristou Honzou Svatošem na téma, cestování a jak se změnilo cestování za poslední roky a úplně se s jeho názorem ztotožňuji. I my si letos zažili