Edmundova soutěska trochu jinak

Dnešní plán byl jasný a dlouho dopředu naplánovaný Martinou. Zajet se podívat na vyhlídku Belveder a pak přejet do Hřenska na projížďku soutěskami na loďkách. Přesto jsme ho díky náhodě trochu upravili a udělali ho poněkud zajímavějším. Do cesty se nám totiž připletla neplánovaná rozhledna.

Cestou do Labské Louky, kde je vyhlídka do Labského kaňonu, nevím, co dřív. Kochat krásnými kopci, skalami, lesy, loukami a staveními (alespoň některými) nebo se věnovat řízení na úzké a klikaté silnici nevalné kvality? Martině se tu tak líbí, že hned plánuje, kam pojedeme příště - ne v rámci této dovolené, ale někdy příště, prý v blízké budoucnosti. Pravda, že i já jsem překvapen krásnou a členitou krajinou Českého Švýcarska.

Vyhlídka Belveder

Projíždíme Labskou Louku a směrovkami se necháme vést na silničku vedoucí k vyhlídce Belveder, kde stojí i nějaký hotel. Po zaparkování procházíme přímo kolem něj k prostorné terase na otesané skále, obehnané zídkou z velkých bloků pískovce.

Vyhlídka Belveder od hotelu stejného jména

Pohled do poměrně hlubokého Labského kaňonu lemovaného vysokými pískovcovými stěnami je opravdu pěkný. U pramene Labe jsem byl několikrát - do Krkonoš to máme totiž blízko. A teď jsem se konečně dostal do míst, kde Labe opouští ČR.

Rozhledna Janov

Dalším plánovaným místem je Hřensko, kde si chceme dát oběd a zjistit, jak to funguje s projížďkami na loďkách (kde se parkuje, kolik to stojí, jak se vráiti k autu, atd.)  Z Labské Louky projíždíme přes Janov, kde si všímám cedule ukazující na odbočku k blízké rozhledně, a tak tam zajíždíme.

Rozhledna v Janově

Parkujeme na konci silnice u dvou bytovek, na dohled od rozhledny, jejíž kovová konstrukce se tyčí u řady stromů jen kousek od nás. Točitým schodištěm malého průměru obepínajícím ve spirále střední sloup stavby stoupáme k vyhlídkové plošině ve výšce 30 metrů.

Pocit výšky je umocněn ve chvíli, kdy se ocitáme nad korunami stromů, které nám při pohledu z louky připadaly tak mohutné. Celá konstrukce se pod vlivem větru i pohybu návštěvníků kymácí.

Ovšem výhled shora byl fascinující. Díky cedulím umístěným na zábradlí i víme, kam a na co se díváme. České Švýcarsko, Děčínský sněžník, Růžovský vrch, Lužické hory, či na německé straně stolové hory Velký a Malý Zschirnstein, Zirkelstein a Kaiserkrone připomínající tvarem mnohem mohutnější útvary v Monument Valley (USA), odsud máme jako na dlani. Jen marně hledám Pravčickou bránu, která by odsud taky měla být vidět. To mě nenapadlo, že se z tohoto směru díváme jen na jednu jeho nohu, ne na celý oblouk.

Výhled do Německa na Zirkelstein a Kaiserkrone

Dole jsme zašli do golfového hotelu Devítka na oběd. Uvažovali jsme asi takto: bude tu méně lidí než dole  Hřensku, už pohodlně a zdarma parkujeme a jídlo tu bude určitě výrazně levnější. Když pak platím za tři jídla a nějaké pití k tomu astronomických 770 Kč, dostáváme od obsluhy zajímavou radu nad zlato. Tedy tip a musím říct, moc dobrý tip, jak se dostat k Edmundově soutěsce přímo odsud. A právě tím se změnil průběh zbytku dnešního plánu a z obyčejné autoturistiky se stal moc pěkný výlet.

Mezní můstek a Edmundova (Tichá) soutěska

Vycházíme po žluté turistické značce kolem golfového hřiště do lesa. V lese odbočujeme vlevo na zelenou značku klesající do rokliny. V druhé polovině vedebfakt moc hezkými úseky a klesá, místy po kamenných schodech sevřenými mezi skalami, dolů k Edmundově soutěsce.

Přicházíme k rozcestníku Mezní můstek, což je lávka zavěšená poměrně vysoko nad říčkou Kamenice. Divoká soutěska, vpravo odsud, je uzavřená, což je sice škoda, ale na druhou stranu nám to zjednodušuje trasu výletu. My se natěšeni vydáváme vlevo na žlutou značku, která nás povede podél vody říčky Kamenice.

Edmundova soutěska kousek pod Mezním můstkem

Jsme v Edmundově soutěsce a zároveň v nejhezčí části dnešního výletu. Na začátku je soutěska poměrně úzká a nebýt turistické pěšiny vytesané ve skále a obehnané na straně k řece zábradlím, byla by i docela divoká. V korytě řeky jsou napadané obrovské balvany, některé leží uprostřed řeky a jsou obalené mechem, jiné jsou u břehu a vyrůstají z nich mladé stromky. Procházíme první tunely, což baví hlavně děti. Jsou neosvětlené a mnohdy ani nevidím, kam jdu a na co šlapu. Jen ten jeden dlouhý v závěru měl několik průrazů ven, aby do něj šlo alespoň nějaké světlo.

Když přicházíme ke kotvišti loděk, začíná trochu krápat. Jdeme se podívat do jakéhosi infocentra kombinovaného s prodejem suvenýrů a drahých buřtů, které si tu můžete opéct. Pak se přesouváme k nedaleké pokladně, kde zakupujeme lístky na loďku a stavíme se do krátké fronty. Lístky jsme si neschovali, takže už nevím ceny.

V Edmundově soutěsce na loďkách

První loďka se zaplnila a odjela. My jsme se dostali hned do té následující a opravdu jsme nečekali nijak dlouho. Bidlař (nebo snad převozník? Nevím, jak se člověk řídící loďku pomocí bidla jmenuje) si trochu vydechnul a hned se s námi vydal na vodu. Není úniku a člověk si tu musí vyslechnout pár fiktivních historek a komentářů ohledně okolních skal s různým stupněm vtipnosti. Zklamal nás teda vodopád, protože jsme mysleli, že je to normální přítok nějakého potoka, ale on fungoval jen na spláchnutí, když převozník zatáhnul za provaz. Trochu trapné, stejně jako vodopád v Adršpašských skalách.

Asi po dvaceti minutách jsme na dolním přístavišti. Soutěska je tu o dost širší a turistická cesta teď vede po druhém břehu. Chvíli tu stojíme a pozorujeme podivného tvora lezoucího po skále ve výšce očí a vůbec netušíme, co je to za zvíře. Má vykulené kulaté oči a trochu připomíná zmenšeného possuma. Vůbec se nebojí turistů a nechá se klidně fotit a to i zblízka.

Přes Hřensko zpět do Janova

Začíná mírně pršet a my výrazně zvyšujeme tempo v porovnání s úsekem před lodičkami. Soutěska je pořád hezká, ale už trochu obyčejná. Mně to tu připomíná cestu z Pekla podél Metuje. I ten mostek na druhý břeh to je. To už prší docela slušně. Naštěstí přicházíme do Hřenska, kde se jde Martina s dětmi schovat do kavárny a já vyrážím do Janova pro auto.

Hned od soutěsky vyrážím po silnici vlevo, abych za zatáčkou došel na zelenou turistickou značku. Stoupám do kopce a v zatáčce vidím vyhlídku (Janovská vyhlídka). Sice spěchám, abych holky nenechal dlouho čekat, ale i tak sem na skok zacházím a fotím pohled dolů na Hřensko.

Za vyhlídkoku se vyhýbám autům na neexistující krajnici, a tak jsem rád, když vidím zelenou značku odbočovat vlevo do prudkého svahu. V několika zatáčkách rychle nabírám výšku na podlouhlý hřeben Janovského vrchu a pak už stále rovně mířím do Janova. Kdybyste tady ztratili značku, stačí se držet elektrického vedení. Skrápěn deštěm docházím na parkoviště k autu.