Milford Sound, Fiordland National Park

Milford Sound a Mittre Peak patří mezi nejznámější dominanty Nového Zélandu. Možná jste to ani nevěděli, ale tu fotku jistě znáte: Typický pohled na příkré hory vystupující přímo od mořských fjordů. Jejich nadmořská výška je kolem 1600 metrů, tedy nijak závratná, ale vzhledem k tomu, že se na ně díváte od nuly, je to dost působivé. Prostě místo, které při návštěvě Zélandu nelze vynechat.

22. března

Zastávka u Mirror Lakes

K Milford Sound vede jedna jediná silnice - z Te Anau č. 94. Z počátku sleduje jezero Te Anau, než se zhruba v půlce odpojí a zajede do širokého údolí. Krajina se mění. Po stranách se objevují nové a vyšší hory. Silnice tady kopíruje říčku Eglinton River, kde zastavujeme jen na krátkou prohlídku Mirror Lakes. Jde o malé jezírko, v jehož hladině se odrážejí blízké protilehlé hřebeny nízkých hor Earl Mountains. Je to snažší než návštěva botanické zahrady - projdete si jen velmi krátký okruh po dřevěném molu umístěném hned u silnice. A pozor: je to zadarmo! Nezvyklé na zdejší poměry.

Tak tohle je Mirror Lake

Gunns Hollyford Camp

Tenhle kemp jsme, myslím, v žádné brožuře nenašli. Zmínil se nám o něm někdo místní, když jsme mluvili o plánované cestě na Milford Sound a absenci nějakého blízkého kempu se sprchou. Cestou jich je několik hned podél silnice, ale všechny jsou bez vody.

V klesání za The Divide, odkud se vychází na 32 km dlouhý Routeburn Track, za jednou ze zatáček se objevuje odbočka vpravo do údolí s řekou. Ano, mělo by to být ono, jak uvádí cedule u křižovatky. Cesta by měla vést ke kempu v Hollyfordu. Odbočujeme tam a po pár metrech jsem překvapen, že asfaltová silnice končí a dál pokračuje pouze šotolina s poměrně velkými kameny. Jedu raději hodně pomalu, nerad bych tu sháněl nějakou pomoc. Nikdo tudy nejede, za celých 7 km šotoliny jsme potkali pouze jednoho offroada a nějaký minibus, a mobilní signál tu není (a to ještě netušíme, že nám mobily nebudou spolupracovat s místním operátorem po celou dobu našeho pobytu).Příjezd ke kempu je jako návrat do minulosti. Mám tahle místa rád. Člověk úplně zapomene na současnost a moderní vymoženosti, které nás stejně jen stresují, a vrátí se do dob, kdy se žilo úplně jinak. A přitom to nebylo zase až tak dávno. Stojíme před starou dřevěnou budovovou recepce, na kterou je přilepena jiná s nápisem MUZEUM. Přímo před recepcí je umístěn rezatý stojan ruční benzínové pumpy, jakou můžete vidět v americkém filmu z padesátých let. A jak se dozvídáme, je stále funkční! Všude kolem staré nářadí, různé dříve používané pomůcky, stroje a jejich součásti. Elektřina z vlastního generátoru, žádná telefonní linka, žádné pokrytí mobilním signálem. První místo (a za dobu našeho pobytu jediné), kde se nedá platit jinak než v hotovosti nebo otiskem embosované platební karty.

Vnitřek recepce je zároveň prodejnou suvenýrů. Ubytovaní mají v ceně i vstup do protější budovy využívané jako muzeum. K vidění je zde vše, co doprovázelo život člověka ještě před padesáti až sto lety. Osobně mám tento druh muzeí nejraději - spousta věcí je vám známých a připomínají pobyt u prarodičů na venkovském statku.

Místo je to krásné, ale zároveň prokleté otravným hmyzem. Nejhorší jsou hejna zde hodně rozšířených sandflies, pak dlouho a dlouho nic a na druhém místě podivní a někdy útoční čmeláci. Ale otravné malé mušky jasně vedou. Už první lidé, kteří do tohoto místa přišli a usadili se zde, se proti nim museli chránit, o čemž vypovídá několik dokumentů v muzeu nebo výstřižků ze starých tiskovin vyvěšených v jídelně. Myslím, že tohle místo stručně vystihla  Elise van Haastert z Nizozemí v jednom komentáři ke kempu, když napsala: Superb, nice people, funny camping and nice museum. Although many sandflies.

Kemp je úplně prázdný. V klidu si ho procházíme a vše si prohlížíme, dokud na prašném parkovišti nezastavil autobus, ze kterého se s rámusem vyřítila banda školáků. Holky se hned začaly shánět po koupelně a tak jdeme raději do sprchy, dokud je teplá voda. Tady totiž pod ní topí v obrovském bojleru dřívím. Martina zajásala, že jsme umytí, a pak jsme se dali do vaření večeře.

23. března

Prohlídka Milford Sound - Piopiotahi

Před otevřením stanu si domlouváme taktiku pro jeho super rychlé opuštění, aby na nás stihlo zaútočit co nejméně sandflies. Jsou příšerně dotěrné. Věci jsme pobalili už ve stanu, teď je jen házíme do auta a stan jen tak motáme a dupeme na něj. Po snídani opouštíme (s radostí) tohle krásné, ale otravným hmyzem prokleté místo.

Homer Tunnel

Úžasné přírodní scenérie přicházejí už cestou k Milford Sound. Silnice se klikatí vzhůru k sedlu, které se projíždí tunelem Homer s jedním jízdním pruhem. A tak člověku ani nevadí, že musí zastavit u semaforů a čekat, protože se je na co dívat. Velká škoda je, že jsou okolní vrcholky ukryté v oblačnosti. Včera bylo ještě hezké počasí, ale dnes se to zlomilo. Však taky v národním parku Fordland prší v průměru 200 dní v roce.

Homer Tunnel je v nadmořské výšce 945 metrů a v délce 1,2 km protíná strmý skalní hřeben, aby se bylo možné dostat do Milford Sound. Jeho stavba byla dokončena v roce 1953. U vjezdu do tunelu se dobře dívejte kolem sebe, často se tu pohybují zvědaví papoušci Kea.

Milford Sound & Mittre Peak

Dominantou Milford Soud je výrazný vrchol Mittre Peak s nadmořskou výškou 1692 metrů. Každý, kdo někdy viděl nějaké obrázky z Nového Zéladnu, určitě zná i pohled přes vodní hladinu na Mittre Peak. Alespoň on nám na chvíli dovolil zahlédnout svůj vrchol. Dopolední slunce mělo ještě snahu prodrat se přes mraky, a vypadá to docela optimisticky. Mohlo by se to protrhat a udělat se alespoň polojasno. Proto schválně vynecháváme jeden čas vyplutí vyhlídkové lodi, protože pevně věříme ve zlepšení počasí. Procházíme se po krátkém okruhu Piopiotahi Milford Foreshore Walk. Z parkoviště by se dalo jít ještě na dvě další místa, ale jedno z nich je vyhlídka s názvem Piopiotahi Milford Lookout Walk, odkud bychom v tomhle počasí stejně nic víc neviděli. Navíc nám všechny naděje na lepší počasí sebral přicházející déšť.

Pohled na Mittre Peak z pěšího okruhu Milford Lookout Walk

Už nemá cenu na nic čekat a jdeme si koupit lístek na loď. Vyhlídkové plavby tu nabízejí asi čtyři společnosti. My jsme zvolili JUCY, protože jako jejich zákazníci (máme od nich půjčené auto) máme k jednomu lodnímu lístku druhý zdarma. I jejich cena je nejnižší; podle času vyplutí se pohybuje se od 68 do 75 dolarů. Na prohlídku mlhavého Milford Sound vyplouváme ve 13:15.

Před nástupem na loď se krátce bavíme s Američankou, se kterou se bavíme trochu na účet Australanů, přesněji jejich neskrývanému údivu s dlouze vyslovovaným citoslovcem: "Oóóóu!", v čemž překonávají i Američany. A protože je Nový Zéland malý, zdravíme se s rangerem, se kterým jsme se včera potkali nějakých 130 km odsud - u Te Anau, když jsme zakončovali Kepler Track. Taky jsme se potkali s velmi upovídaným mladíkem z Německa, se kterým jsme absolvovali Kepler Track, zrovna ve chvíli, když jsem ho parodoval. S Martinou jsme byli rádi, že od něj máme konečně klid, protože poslouchat ho další, byť jediný den, vykecal by nám díru do hlavy.

Vyplouváme do velmi mlhavého fjordu, nejvyšší vrcholy jsou schované v mracích, ale i tak vnímáme ty mohutné skalní stěny vypínající se strmě vzhůru přímo od vodní hladiny, na které zanecháváme dlouhou stopu v podobě šípovité zpěněné vlny, která se v uzkých místech rozbíhá vstříc břehům, ale uklidní se dříve než k nim stihne dorazit. Fouká poměrně silný vítr, před kterým se schováváme na zadní palubě. Zajímavé je, že v tomto nečase zní i monotónní hukot lodního motoru ponuře. Ale ne, nepropadáme žádné depresi, vžyť máme podobné počasí na výletech rádi, ale pravda je, že nám nevadí zvlášť tam, kde už to dobře známe. Tady jsme poprvé a naposledy a tak bychom to chtěli vidět jako na prospektu.

Fakt to tady vypadá jako na kraji světa; však jsme také na jeho začátku, tady vlastně začíná kalendářní den pro celý svět. Strmé stěny se vzájemně překrývají a se zvětšující se vzdáleností mizí za hustou oponou z mlhy. Celou dobu máme na dohled jiné vyhlídkové lodě poskytující měřítko. Dnešní dramatičnost a velikost fjordu dokreslují četné vodopády, které z dálky vnímáme jako světlé stuhy v mlze a po přiblížení jsme zaliti jejich mohutností, zvláště, když nás s lodí zavezou tak blízko pod ně, že se musíme před tím lijavcem schovat do kabiny. V husté a nízké oblačnosti to vypadá, jako by některé z nich padaly přímo z nebe zakrytého kovově temnými mračny.

Od visitor centra jsme se vydali podél západního břehu na sever. Postupně míjíme místa Sinbad Gully, údolí formovaného vrcholy Mt. Phillips, Llaerenny Peaks, Mittre Peak a nejnižší horou v Milfordu - Footstool, Mittre Peak, který samozřejmě kvůli těžkým a nacucaným mrakům nevidíme, Copper Point, což je nejem místo, kde se vyskytuje meď, ale hlavně je to neužší místo fiordu s šířkou 620 metrů a zároveň největrnější. Za ohybem se objevují vodopády Fairy Falls a Bridal Veil Falls, který v mlze a dešti vidíme jen jako světlou stuhu vlající na vysoké skalní stěně.

U Anita Bay, místa vzdáleného asi 12 km od visito centra, se otáčíme. Dál už je jen rozvlněné Tasmanovo moře, na které se nám otvírá omezený výhled a odkud pořádně fouká. My přejíždíme k protějšímu pobřeží fjordu Dale Point. Po chvíli s námi loď zajíždí hodně ke břehu a zastavujeme doslova na pár metrů od skály. Nejdřív nevíme, co se děje, ale hlas průvpodce z amplionu nás informuje, že si jedeme prohlédnout tuleně. Napovídá tomu i název místa - Seal Rock. Na skále se povalují tuleni jako dva kusy zmoklého hadru na schodech a ani se na nás nepodívají. Není se co divit, když jim sem zajíždí více než desítka lodí denně.

Živěji je u vodopádu Stirling Falls, protože se blížíme přímo k němu a přídí zajíždíme až pod padající vodu, že se musíme jít schovat do kabiny. Když se paluba dostatečně omyla, zařadil strojník zpátečku a my pokračovali  pod Mt. Kimberley k Bowen Falls a zpět do přístavu u visitor centra. Do zálivu a přístavišti Harrison's Cove Jucy nezajíždí, ale ani nám to nevadilo. Děkujeme osádce a vracíme se k autu.

Milford Sound opouštíme už za velmi špatného počasí a deště. Když zastavujeme na červenou před tunelem Homer, valí se z vysoké skalní stěny nekolik drobných vodopádků. Když je přes čelní sklo fotím, mám pocit, že mě někdo sleduje. A opravdu. Až ke dveřím řidiče si to houpavou chůzí přikvačil papoušek Kea a zvědavě se na mě dívá. Chci si vzít zpět foťák od Martiny a vyfotit ho, ale než jsem to udělal a stáhnul okénko, rozsvítila se na semaforu zelená a my se museli rozjet. Bylo mi to líto, že jsem ho takhle prošvihnul a nevyfotil si ho, ale to jsem netušil, že s nimi ještě budeme mít "tu čest" a že nám později slušně polezou na nervy.

Další aktivity

Kromě tradiční vyhlídkové plavby lodí si můžete Milford Sound prohlédnout z kajaku, vyhlídkového letadla nebo vrtulníku. Pořádají se tu i noční plavby.

Pozn.: V době naší návštěvy byl směnný kurs 16 Kč/NZD.

Lake Mistletoe

Když přijíždíme zpěd k Te Anau, zastavujeme u Te Anau Downs, odkud vychází krátká, 45 minut travjící procházka k jezeru Mistletoe. Právě tolik času máme, abychom se zde mohli projít. Láká nás k tomu i nádherné počasí, které taky, narozdíl od Milford Sound, panuje. Podle obrázku, který jsme viděli ve visitor centru v Milford Sound, by to mělo být hodně hezké místo.

Našli jsme parkoviště s označením této procházky - jak zde říkají walks, odkud se jen nalehko a s foťáky vydáváme po pěšině nořící se do malého lesíka. Za ním se stáčí a my docházíme k většímu rybníku. To je ono!? Nevěřícně na to koukáme. Vůbec to nevypadá jako na obrázku! To jsme snad špatně. Místo je to příjemné, ale jinak docela obyčejné. Dokončujeme krátký procházkový okruh a ještě jdeme naproti přes silnici k břehu jezera Te Anau, kde fotíme pohled na Fiordland pod tíhou těžkých mraků, přes které se prodírají viditelné paprsky slunce.

Po návratu k autu znovu kontrolujeme správnost místa. Je to tak - Lake Mistletoe Walk. Tak to teda nevím, ale asi jsme skočili na nějaký novozélandský špek...

Raději to balíme a dojíždíme do Te Anau, kde naposledy navštěvujeme oblíbenou restauraci Subway, doplňujeme benzín do našeho bílého plechového žrouta a navždy opouštíme místo, které nám tolik přirostlo k srdci.

Základní informace o Milford Sound

Maorské jméno pro Milford Sound - Piopiotahi - v překladu drozd prý vzniklo podle legendy, která vypráví, že když Maui přišli o svoji nesmrtelnost, přiletěl na toto místo drozd naříkat za smrt své družky.

Milford Sound je dlouhý 16 km a je nejsevernějším fjordem ze všech čtrnácti, které vytvářejí působivé pobřeží národního Parku Fiordland. Když přijíždíte do Milford Sound od údolí Cledday Valley, postupně se vám otvírají pohledy na dechberoucí krajinu a její dominanty, mezi něž určitě patří vrchol Mittre Peak, který patří se svojí nadmořskou výškou 1692 metrů mezi nejvyšší mořský útes na světě a je jedním z nejvíce fotografovaných vrcholů Nového Zélandu.

V Milford Sound také začíná nejznámější, nejpopulárnější a pravděpodobně i nejdražší Milford Track.

Zeměpisné údaje

Další zdroje informací

• Mirror Lakes na stránkách DOC.
• Nejvíc informací o Gunns Camp jsem našel na stránkách New Zealand Adventure Specialist.
• Stránky DOC s informacemi o Milford Sound.
• Plavební řád vyhlídkových lodí JUCY Cruize Milford Sound je na www.jucycruize.co.nz