Trek Abel Tasman Coastal vede pobřežní krajinou okrajem národního parku Abel Tasman na severu Jižního ostrova a patří mezi tzv. Great Walks. Jeho celková délka je 54 km a dá se projít za 3 až 5 dnů. My jsme šli jen jeho malou část z Bark Bay do Marahau, na kterou jsme si vyhradili necelé dva dny. Očekávali jsme, že místy půjdeme přímo po skaliskách podél vody, ale alespoň v úseku, který jsme šli, se nic takového nenaplnilo. Naopak místy byla cesta docela nudná a zdlouhavá - spíš jako dělaná na horské kolo. Přesto se jednalo o krásný trek úplně jinou krajinou než jsme zvyklí.
30. března
Cestou z Nelson Lakes se několik kilometrů před městem Motueka opakovaně vyhýbám nějakému nepořádku ležícímu na silnici. Myslel jsem, že někdo s otevřenou dodávkou poztrácel nákup, ale v dalších místech jsme rozpoznali jasné logo žlutého M na červeném podkladu. Obaly z McDonalds a rozježděné cheesburgery v nás vyvolaly chuť na něco jiného než na instantní jídla nebo sušenky, které se mi mimochodem už doslova hnusí.
V Motueka se zastvujeme v infocentru, kde si zařizujeme a kupujeme vodní taxi a chatu na část Coastal treku. Paní, prý znalá místních rarit, nám ještě doporučuje krátkou vyjížďku a procházku po Takaka Hill Walkway s výhledy na moře. Pak si Martina všimla Mekáče, kde během konzumace pozorujeme podivnou změnu v chování zdejších lidí. Mně to trochu připomíná nějaké ghetto v Brooklynu a tak se raději nikomu nedíváme do očí, nic nekomentujeme a ničemu se nedivíme. Když jsme se o tom později zmínili před jinými návštěvníky Zélandu, kteří také projížděli Motueku, říkali nám o naprosto stejných pocitech.
Ještě se zastavujeme na nákup a v podvečer opouštíme Motueku. Hledáme nějaký kemp cestou k Abel Tasman. Top Ten Holiday Park na okraji města chce 20 dolarů za osobu (ve vlastním stanu!), tak jedeme dál. Nacházíme kemp v krásné zátočině úplně na konci silnice Martin Farm, kde platíme také 20 dolarů, ale za oba. Škoda, že sem přijíždíme už skoro za tmy, protože okolní příroda a pobřeží by stály za prohlídku. Najedli jsme se, umyli a v devět ulehli. Zítra nás čeká náročný den.
31. března
Takaka Hill Walkway byla ztráta času a zbytečné kilometry autem navíc. Je tu sice výhled na moře, ale hodně z dálky a krajina je zcela obyčejná. Žádné úžasné místo, jak nám popisovala paní v info centru. Po krátké procházce se proto přesouváme serpentýnami dolů a po odbočce zase jinou cestou nahoru směr osada Marahau.
Závěrečný úsek silnice do Marahau vede po břehu zálivu Otuwhero Inlet, který je právě po odlivu bez vody. Nedá nám to a musíme zastavit a vyfotit malé plachetnice ležící nakloněné na dně v písku. Další, pro nás suchozemce, nezvyklý pohled přichází už následně přímo v Marahau - traktory v moři! Humorná podívaná. Za traktory jsou zapojeny vleky s loděmi, které jsou tímto způsobem dopravovány i s pasažéry na palubě do vody. Prostě si představte scénu z Pobřežní hlídky, kdy krásně opálený a svalnatý mladík vystupuje ze žlutého jeepu a běží zachránit tonoucí se dívku, mávající rukama nad hladinou. Podobní týpci se slunečními brýlemi tady sedí za volanty starých Fordů, takových lokálních verzí Zetorů 25 a 30, a prohánějí je mezi kanceláří vodního taxi a pobřežím.
Protože jsme dorazili dříve, než jsme původně plánovali, jdeme si přeobjednat naše taxi o hodinu dřívě. Na parkovišti jsme si ještě uvařili (což přilákalo nějakého místního retrievera), pak jsme si sbalili na dvoudenní plážový trek a přesunuli se zpět ke žluté budově s nápisem BOOKINGS, kanceláři Marahau Water Taxis.
Shromažďuje se nás tu asi sedm. Před vchodem už stojí připravený traktor s vlekem s naloženým motorovým člunem, na který ještě zaměstnanci taxi připevňují kajak, patřící jedné cestující. Prohlížím si traktor, který nás poveze. Je vidět, že je o něj pečováno, ale i tak jsou zřetelná místa koroze způsobená jízdou ve slané vodě. Usedáme přímo na naloženou loď a fasujeme lehce jeté záchranné vesty. Týpek v plátěném kloboučku zasednul za volant, motor traktoru zablafal typickým zvukem a z komína se vyvalil oblak černého dýmu. Rozjeli jsme se po silnici a zamířili si to na pláž. Docela humorný pohled přes čelní sklo člunu na záď traktoru. Písek je tvrdý a objevují se první louže vody. Jejich hloubka je tak kolem 40 centimetrů. Pak zajíždíme asi to 60 cm hloubky vody a loď je spuštěna pomocí navijáku na moře. Traktor s vlekem to otáčí a vrací se na břeh.
Poněkud nezvyklý výhled z lodi
Skipper naší lodi bere za plyn a rozjíždíme se po krásně blankytné vodní hladině. Celou dobu jsme asi 200 až 300 metrů od břehu, někdy i blíže. Pobřeží je kamenité nebo písčité s kopci, lesy a mnoha zátokami. V jednom místě vidíme na obrovských kamenech podél pobřeží nějaké turisty s batohy. Už se těšíme, až tudy půjdeme my. Úplně ke břehu se dostáváme v místě, kam zajíždíme za prohlídku tuleňů a podruhé v zátoce Te Pukatea, kde je prý výborné koupání. Zastavujeme v Torrent Bay, první zastávce vodního taxi, a část cestujících vystupuje. Pak pokračujeme do Bark Bay, kde vystupujeme i my. Probíhá to tak, že si zouváme pohory, vyhrnujeme kalhoty a vyskakujeme do vody u břehu. Tam pobíhají zvědaví vodní ptáci a racci a čekají, co z nás vypadne k snědku. Někteří ptáci vyzobávají z písku nějaký druh blešivce; někteří jsou velcí jako prst. Chvíli tu sedíme a nasáváme atmosféru.
Z Bark Bay na Anchorage Hut
Nazouváme boty - já pohory a Martina své oblíbené sandály Keen - a vycházíme směrem k Anchorage. Před sebou máme jen 4 až 4,5 hodiny dlouhý pochod ve velmi lehkém terénu. Nevím, jestli je to tak na celém Coastal Treku, ale v části, kterou jdeme my je pěšina upravavená v měkkém terénu, hladká a udusaná, jen místy se jde po kamenitém podkladu, hodně často ve stínu lesa a stromových kapradin.
Lanový most přes Falls River
Kousek za Sandfly Bay (název asi mluví za vše) přecházíme po lanovém mostě přes řeku Falls River. Na hladině pozorujeme skupinku kajakářů. Cestou se nám otvírají výhledy na krásné zátočiny s naplaveným pískem. V některých na vodní hladině září žluté kajaky, další možnost aktivity v Abel Tasman. Jindy jsme ukryti v temnu buše. V jedné takové stinné zatáčce si periferně všímám něčeho na stromě, který právě míjím. Je tam obrovský pavouk! Určitě uprchlík z Austrálie, říkám si, a snažím se ho vyfotit v režimu makro, až mě Martina od něj odhání pryč.
Tyto futuristické stavby jsou záchody
Torrent Bay se tudy prochází při odlivu
Nikam nespěcháme a tak hodně zastavujeme na focení. Delší zastávku jsme si dopřáli nad Torrent Bay na jídlo, jestli se kousku čokolády a mysli tyčky dá říct jídlo. Torrent Bay je zátoka plná nejenom malých, ale i luxusních chat, kam prý se dá dojet pouze na lodi. Ale neviděli jsme tam i nějaká zaparkovaná auta? Scházíme dolů a zatímco Martina hledá, kam ukazuje cedulka WC, já usedám na lavičce kousek od pobřeží. Odsud je to k chatě Anchorage, kde budeme nocovat, kousek i daleko. Záleží totiž na tom, jestli je odliv. Pak se totiž dá přejít přímo přes zátočinu. My máme ale "smůlu", protože bychom už museli místy plavat. A tak musíme po delší cestě stoupající nahoru do kopců, která místo 20 minut trvá skoro 1,5 hodiny. Tady v lese je cesta poměrně fádní a skoro žádné výhledy. Jen posledních 400 metrů se jde přímo po pláži, kde je neuvěřitelně příjemný písek zabarvený do zlato-oranžova. A k tomu to tyrkysové moře... Obrázky jako z katalogu dovolené u moře. Na povalování u moře my nejsme, ale tady je to v kombinaci s trekem velmi příjemné. Škoda, že to nelze absolvovat na horském kole. Terén by to dovoloval, ten je nenáročný, ale bajky s sebou nemáme a stejně to není dovoleno.
K Anchorage Hut přicházíme za 4,5 hodiny. Je zaplněná asi z poloviny. Zabíráme si dvě ležení vedle sebe a jdeme ještě k vodě pozorovat živočichy, ptáky a přírodu. Vlna vyplavila malého kraba, který se dal na útěk do strany. My se po chvíli vracíme do chaty, abychom si uvařili nějakou večeři. Sáhli jsme opět k osvědčenému Backcoutry Cuisine a instantní polévce, které nám záviděly i mladé holky připalující své kuchařské pokusy. I tady je asi šest mladých a nezadaných děvčat z Německa, ale vaření jim moc nejde. Jedna se trápí s vařičem na pevný líh a tak jí půjčujeme náš VAR na plyn. Nám moc chutnalo.
Na pláž jsme se vydali i po večeři. Už byla úplná tma, protože se brzy stmívá. Naskytl se nám neuvěřitelný pohled. V mírně se pohupujících vlnkách se tříštil odraz Měsíce obklopeného tisíci jasných hvězd. Nádhera a romantika v jednom balení.
1. dubna
Z Anchorage Hut do Marahau
Konec letního času. Přechod na něj ale neproběhl v klidu a tichosti, protože se uprostřed noci začalo ozývat bouchání do stěny, u které jsme spali, hlasitý smích a hovor. Někomu nedocházelo, že se tu chtějí spát ti, co přišli pěšky a klidně si vyváděl v kuchyni. To je tak, když se dá někam zajet water taxi a ráno zase odjet. Tohoto pohodlí prostě někteří pseudo turisté zneužívají. Chvíli jsme to trpěli, ale pak jsem se na**** a vlítnul tam. A bylo ticho. A dalo se spát.
Chatu opouštíme ráno po snídani až kolem deváté (to asi ten posun času). Chvíli hledáme, kudy vlastně trasa treku pokračuje od chaty. Pěšina míří vzhůru do kopců a vzdaluje se pobřeží.Na křižovatce s Inland Track odbočujeme vpravo na Marahau. Track se opět přibližuje k pobřeží, ale na vodu moc nevidíme. Dál přes lesy vidíme na Adele Island. Někde nad Stilwell Bay si všímáme malé nenápadné odbočky se značkou, že je to do zátočiny jen 200 metrů. Tak se tam zacházíme podívat. Po malé procházce po pláži se vracím a pokračujeme v cestě.
Mapa s vyznačením trasy, kterou jsme šli
Podle mapky, kterou jsme ke treku dostali, jsme mysleli, že půjdeme dost blízko mořského břehu, ale nic takového se nekonalo. Však o podobných mapkách, které tu rozdávají, víme své. Jsou pouze schématické, nepřesné, ve špatném měřítku nebo bez něj a tak se při požadavku na přesnou orientaci na ně nelze spolehnout. Stále jdeme jen buší. Kromě několika míst, kudy bylo mezi porostem na moře vidět, bychom o něm jinak ani nevěděli. I když je moře většinou jen kolem 100 metrů daleko. Spestřením cesty jsou mostky přes nejrůznější říčky a potoky tekoucí do moře. Často je pod pěšinou hluboká a příkrá roklina, do které není vůbec přes hustý porost vidět. Tam zahučet, nak už nás nikdo nenajde. Zase obdivujeme stromové kapradiny. Možná i proto, že je už možná neuvidíme. Nevíme, jestli rostou i na Severním ostrově.
Nad Coquille Bay se otáčíme a fotíme pohled na malý ostrůvek Fisherman Island. Na chvíli se zastavujeme u odbočky na Tinline kemp na krátký odpočinek a müsli tyčku. Celý úsek do Marahau by měl měřit pouhých 11,5 km, ale nám to dnes přijde nějaké nekonečné. Ve výhledech nad stromy už ale rozeznáme domy v Marahau. Před námi se objevuje rozsáhlá pobřežní mokřina, která je při přílivu pod vodou. Tu překonáváme po asi půl kilometru dlouhé dřevěné lávce. Do Marahau jsme přišli někdy kolem jedné hodiny.
Zátoka u Marahau při odlivu
Arts Unique
U silnice nás zaujal malý obchůdek Arts Unique s netradičním zbožím, zaměřený na ruční výrobu uměleckých až duchovních předmětů. Kolem jeho dřevěné boudy, kde prodává dredatý mladík, je jakási venkovní expozice s vyřezávanými sochami a výjevy z Maorské mytologie. S Martinou uznáváme, že opravdu pěkně provedených. Pokud tudy půjdete, určitě se zde zastavte.
Další informace
Abel Tasman Coastal Track, tedy jeho část z Bark Bay do Marahau, byl zajímavý a v prostředí, které se už asi nikdy nebude opakovat. Ale s Martinou se shodujeme na tom, že by býval stačil jen nějaký úsek mezi dvěma chatami a na zbytek cesty využít vodní taxi.
Mapka celého treku
- Kvůli zastihnutí odlivu, který je důležitý pro překonání některých úseků v závěru treku, je důležité jít v doporučovaném směru, tzn. z Marahau do Wainui Bay.
- Cena za Marahau Water Taxi z Marahau do Bark Bay byla 37 NZD/os. Stránky vodního dopravce jsou www.abeltasmancentre.co.nz.
- Za přespání na Anchorage Hut platíme 71,40 NZD za 2 osoby.
- Stránky DOC s oficiálními informacemi k Abel Tasman Coastal Tracku a dalšími podrobnostmi k ubytování na chatách nebo v kempech.
- Pro dopravu tam/zpět se dá využít watertaxi (doporučuji) nebo běžný bus (ten ale pouze do/z některých míst).
- Více informací o Arts Unique najdete na stránkách www.artsunique.co.nz. Dozvíte se zde i něco z historie a mytologie původních obyvatel Nového Zélandu.
Foto k článku