ČT Author Cup 2018

Asi po 4 letech mé nepřítomnosti na tomto závodě, jsem se zase rozhodl přihlásit. Důvod byl jediný. Jelikož mě to napadlo až týden před startem, tak ušetřené startovné, které jsem měl zadarmo přes kamarádku z našeho týmu. Pravda, že 800,- za závod po asfaltě už bych nedal.

Druhým rokem po sobě už nebyl start v Josefově dole, ale v Bedřichově. Pro mne premiéra. Takže jsem nevěděl kde je prezenčka, parkoviště, nic. Zaparkoval jsem na centrálním parkingu a pak se ptám parkchlapíka: "Kde je prezenčka?" "Asi 2 km tamtím směrem." "Aha, tak dík..." Vyjiždět autem už jsem nemohl, tak pěšo. Nikde žádná cedule, nic...

Asi po 2,5 km jsem došel a vyzvedl si krásný číslo 3063 :-) Ještě jsem se domlouval e-mailem, jestli by šla nějaká z předních vln. Jel jsem tento závod před tím asi 4× a vždy do stého místa, jednou dokonce i 28. místo. Ještě jsem poslal výsledky z letošního roku, asi z 6 závodů, které stojí za zmínku a nic. Prostě jsi to nejel víc jak dva roky, tak budeš startovat poslední. Pravidla jsou pravidla. Škoda, že stejné pravidla neplatí pro zaměstnance České televize a eliťáky, který to taky více jak dva roky nejeli. Někteří. Ale to neva, nedá se nic dělat.

Stavím se, tuším, do šesté, poslední fialové vlny, která nakonec odstartovala nějak v 10:20 (první startovala v 10:00). Tyjo, člověk by nevěřil, co jsou lidi schopný udělat z pěkného kola a tím si vlastně sakra znechutit jízdu na kole, ale jejich boj. Hlasatel o naší vlně řekl, že to je vlna lidí, který nikam nespěchají a jedou si tento závod užít. Měl pravdu. Když jsem se rozhlédl, kde to vlastně stojím, bylo mi smutno. Sem prostě nepatřím. Ale dám do toho vše a třeba přijedu do 500. místa

Bum. Odstartovali jsme. Tyjo, asi jsem opravdu jedinej, kdo to v tu chvili žral a jel naplno od prvního cenťáčku. Ohlédl jsem se a každej šlapal na pohodu, usmíval se, bavil se a mával na kamarády a lidi, co stali podél silnice. Po chvilce jsem dojel předposlední vlnu a začal předjíždět...tu tisícovku lidí! Křičím zleva, zleva, prosím, děkuju.. jo díky, jste super, díky moc ... zleva!! A takhle to šlo celej závod.

Asi v půlce už jsem nemohl mluvit. Předjížděl jsem většinou jenom zleva. Musím pochválit závodníky, všichni bez problému uhýbali i mě podpořili ať jedu. Zdálo se to být nekonečné, pořád jsem předjížděl, metr co metr.

Pravda je, že ta poslední patnáctistovka závodníků byla komických. Ale i před nima klobou dolu. Jenom na těch kolech prostě neumí a neznají základní pravidla. Tuna odrazek, bágly, brašny, nosiče, stojánky... no jako hrůza :-) Ve sjezdech jsem si říkal, co se děje? Proč jedou tak pomalu? Děje se něco? Neděje. Prostě tak jeli. Asi jsem nebyl moc chápán, když jsem jel po krajnici asi 10× rychleji než oni a proplítal se mezi. Ano, někdo na mě i zakřičel, ale nějak se dopředu dostat musím. A opravdu nepojedu z kopce 10tkou, když tam můžu jet 60tkou!

foto FOTO-24

Jelo se mi dobře, žádná krize nic, jel jsem co to šlo. Slina u pusy, nudle u nosu - bylo mi to jedno, chtěl jsem předjet co nejvíc lidí a dát pořadateli najevo, že mi klidně mohl dát lepší vlnu. Za půlkou už i diváci koukali, kde se vzalo číslo nad 3000 mezi číslama s 1000??? A zakřičeli, jeď, jeď, makej ... bylo to hezké.

Zastavil jsem na poslední občerstvovačce, vypil tu jejich teplou vodu. Fuj, to byl hnus!! Nabral si gely do kapsy na příště a zas sprint k cíli. Stále stejná písnička - levá, levá, levá, díky, díky...

Asi 4 km před cílem skupinka asi 8 lidí. Křičím zleva! Nic. Tak znovu. Zleva!! Nic. Hej!!! Slyšíš? Pustíš mě, prosím??? Nic! Tak sem se vetřel vedle něj a říkám: "Předjel sem asi 2800 lidí a super, ochota! Jen ty jedinej č.... měls problém pustit jednu pozici. Nic moc, blbečku, na to že máš číslo 700 a předjíždí tě človělk s číslem nad 3000. Nazdar!" a pelášil jsem dál. Bohužel všude se najde někdo zamindrákovanej.

Hurá, Bedřichov. Cíl!!! Vidím nafukvací kruh Author. Přede mnou asi 20 lidí... Beru je opět po krajnici a křičím: "Zleva!" Všechny jsem je vzal, projel kruh a přestal šlapat. Najednou všichni mě zas předjiždí a ujíždí dál. Co? "Hej, on není ještě cíl?" "Ne", povída jeden, "ještě kopec a potom vracečka sem a pak je cíl." "Aha", a jak dlouhej je ten kopec?" "Asi 4 minuty." Pfff. Tak ze sedla, těžkej převod a zase to předjíždím.

Asi za 1,5 minuty jsem na kopci a stáčí se to dolu. Že by konec? Hurá, sjezd do cíle. Trošku šotolinky a prachu, halda lidí a levotočivá zatáčka ve štěrku. Obě kola šmerjem a ja se zastavuju o zábradlí a stojící lidi. Měl jsem tam kamaráda a už křičel: "Míro, makéééj!" Potom ještě dvě holky: "Míro, čaůů!" To jsem se ohlédl a koukám co to??? Do dneška nevím co za holky to bylo; pak do cíle přišel jen ten kámoš :-)

Jsem v cíli. Cca 68 km. Dojel jsem na 198. místě z 3078 dojetých. Čas 2:28:43.6 a ztráta na prvního 0:30:13.6

Nakonec, jak jsem byl smutnej z poslední vlny, tak to dopadlo dobře. Dal jsem si kolem 3000 lidí a nevydechnul ani na vteřinu. Pro přístě mám jistou první vlny! To zní dobře, z poslední do první.