Innsbruck Welcome Card nám nabízí volnou jízdenku také na Axamer Lizum Olympia Bahn, která je jen kousek nad Axams. Mraky se povalují nízko, večer pršelo a předpověď počasí je na dnešek spíše špatná. Ale uvidíme, co z toho bude. Původně jsem naklikal okruh kolem skupiny Steingrubenkogel, ale to by bylo na děti opravdu moc, tak jsme to zredukovali jen na cestu od horní stanice lanovky směrem na Hochtennspitze (2549 m n.m.) a zpět.

Po příjezdu na parkoviště do střediska Axamer Lizum zjišťujeme, že tu probíhá opravdu čilý stavební ruch a z původní plochy k parkování je asi 80% zabráno pro stavbu. Nicméně místo nacházíme a rychle opouštíme les věžových jeřábů, ve kterém kličkují obrovská nákladní auta a nejrůznější nakladače.

Pokud jste někdo jel lanovkou v Praze na Petřín nebo k restauraci Diana v Karlových Varech, pak si umíte představit, do jakého vozu jsme nastoupili. Je na něm navíc viditelný fakt, že už tu pár desítek let jezdí. Inovované je zázemí vodiče, kam usedla mladičká blondýnka a my se svěřili do jejích rukou.

Stoupáme po kolejích taženi lanem, které se za námi poslušně zahakuje za odpovídající kladky. Díky strmým svahům tu opravdu rychle nabíráme výšku a brzy se za okny honí cáry mraků a okolní vrcholy mizí v oblačnosti celé. Minuli jsme se se soupravou jedoucí dolů a dostali se tak do druhé poloviny trati. Tady chvílemi můžeme jen tušit, co je kolem nás - jestli les, skála nebo prudký svah, protože jsme se naprosto ponořili do bílé tmy. Měkce jsme dosedli do horní stanice a ještě před výstupem z budovy trochu upravili oblečení - kraťasy vyměnili za dlouhé kalhoty.

Jsme na vrcholu Hoadl a díváme se na okolní krásné kopce a zubaté skalnaté vrcholy. Je sice hodně oblačnosti, ale střídavě se hory přeci jen ukazují. Co bych tu ale nečekal bylo malé stádo koní. Samozřejmě jsou naše děti nadšené a hned k nim míří. A i koně jsou evidentně zvyklí na zájem turistů, nechávají se pohladit a po očku koukají, jestli by nedostali něco dobrého. Pořídili jsme pár kýčovitých fotek a pokračujeme dolů do sedla Hoadlsattel.

Prudce klesáme po šotolinové cestě kopírující hřeben a postupně se dál svážející do údolí. Když jsme za sedlem a míříme už po pěšině zase nahoru, sledujeme, jak se po té úzké šotolině pomalu sune obrovský čtyřnápravový jeřáb. I tady nahoře u lanovky se něco staví. Před sebou máme ostré bílé vrcholy, přes které se přelévají mraky. Nevidíme tak hřeben jako celek, ale jen po částech, do kterých občas probleskne slunce.

Jdeme po krásné hřebenové pěšině a počasí je nakonec přívětivé a i když není úplně jasno, mají chuchvalce mraků svoje kouzlo. Výhled do údolí Senderstal máme téměř nerušený a vidíme tam spoustu klikatících se cest, což nám připomíná bajkování v Hinterglemmu. Pěšina nás dovádí na rozhlehlou zatravněnou náhorní plošinu Hochtennboden. Je odsud krásně vidět zpět k lanovce nebo na zajímavý skalní výběžek s vyhlídkou.

Na louce potkáváme slovenskou rodinu a dozvídáme se, že se to dál na pěšině k Hochtennspitze sype a pro děti to určitě není. Docházíme na konec louky. Až sem to byla jen taková turistika, ale dál je to už exponovanější, pěšina pokračuje v suti ve strmém svahu, takže nic pro malé děti. Domlouvám se s rodinou, že bych dál pokračoval sám na vrchol. Oni se zatím půjdou podívat na tu vyhlídku na druhém konci náhorní plošiny.

Pokračuji tedy dál sám. Odhaduji to celé tak na 40 minut nahoru a zpět, ale nakonec to trvalo déle. Pěšina se proplétá pod drolivou skalní stěnou a postupně se z pevného podkladu přesouvá do suťových polí, kde se strašně špatně orientuje a navíc to neustále na štěrku podjíždí. Do toho všeho opět houstnoucí mlha. Říkám si, jak to půjdu dolů? Navíc by se dost hodily trekové hole, které jsem ale nevzal.

Skály jsou rozpukané a drolí se, musím se vždy, když se chci chytit, ujistit, že ten kus drží. Dvakrát se mi stalo, že se celý velký kus viklal a vypadl by ven, když jsem se ho jen přidržel. Při pohledu nahoru nad sebe ani pořádně nevidím, kudy cesta dál pokračuje, ale jinak je dobře značena červenými terči. Mraky se neustále honí, chvílemi vidím dobře a pak najednou vůbec nic.

Na horizontu nade mnou se objevuje poslední rozcestník pod vrcholem a už také vrcholový kříž. Mraky dokonale obalily horu a vůbec nic nevidím. Rychlé foto a samolepka do vrcholové knihy a dávám se na sestup. Je jasné, že za chvíli tu bude déšť a já v něm nechci jít po mokrém vápenci, navíc v té drti v prudkém svahu. Kupodivu mi cesta docela ubíhá, i když jdu velmi pomalu. Nechci se svézt po zadku nebo se dokonce zachytávat někde na okraji skály.

Vítám úsek pod úpatím vysokých věží, protože vím, že brzy se objeví louka a tam už budu v bezpečí - bouřka se neblíží. Tady už opravdu padají drobné kapky a já spěchám zpět k lanovce, kde na mě čeká rodina. Tak to byl asi nejrychlejší vrchol. Když se ohlížím, opět občas zafouká a vrchol se ukáže i odspodu. Ale kdo to mohl tušit? Nahoře to vypadalo na blížící se špatné počasí a déšť.

S rodinou se scházím no kde jinde než u koní. Míříme do restaurace, která je v budově stanice lanovky. Už na pohled je to taková obyčejná jídelna, interiér tolik odlišný od hezkých horských chat, ve kterých jsme doposud jedli. Navíc to uvnitř dost zapáchá a ani vedlejší stánek se nám nezamlouvá. Když už platit 15 EUR za jídlo, tak ať nám alespoň chutná. Rozhodujeme se, že to zkusíme někde dole na okraji Axams.

Axamer Lizum Olympia Bahn - pohled na horní stanici na Hoadl z náhorní plošiny Hochtennboden

Sjíždíme dolů a teď máme možnost i lépe vidět některé úseky lanovky, které se před tím nořily do naprosté mlhy. Kolejnice se před námi kroutí v zatáčce a mizí za ohybem kopce. Dole ještě nakukujeme do jedné restaurace kousek od lanovky, ale ta je úplně prázdná.

Autem se tedy vracíme do Axams, když jsme v jedné výrazné pravotočivé zatáčce zahlédli odbočku a malé parkoviště. Otáčím to a parkujeme před Adelshof. Příjemná paní, dobré jídlo, hezký interiér, kterému musíme vytknout jediné - bylo tam strašně moc otravných much.