Piz Boe - jeden z výrazných vrcholů v Dolomitech, který si pamatuji už ze své první návštěvy Dolomit před třiadvaceti lety. Tehdy jsme to ze sedla Passo Pordoi absolvovali celé po svých. Dnes si kvůli sobě i kvůli dětem usnadníme velkou část namáhavého stoupání suťovým polem lanovkou na Sas de Pordoi (nějakých 700 výškových metrů).

Probudili jsme se do slunečného rána, modré oblohy a mokrých kontrastních skal. Vyjeli jsme brzy a už před devátou stojíme u pokladny lanovky v Passo Pordoi. Prostorná kabina plná lidí se zvedá nad úpatí hory, kde se pod námi vine pěšina, na suťovišti přecházející v klikatici. Nekonečnou, když ji musíte jít nahoru, jak si vzpomínám.

Míjíme se s kabinou jedoucí dolů překvapivě velkou rychlostí, pak to vypadá, že se řítíme přímo proti skále, ale to už nás před ní lano prudce zdvihá do horní stanice lanovky.

Jsme na Sas Pordoi. Kromě rozlehlé dřevěné terasy so to tady moc nevybavuji. Terasa je po včerejším krupobití a dešti takto po ránu pokryta silnou vrstvou ledu a je tu několik stupňů pod nulou. Než úplně odejdeme od stanice, užíváme si výhledy na všechny strany. Je krásně vidět i dolů na Canazei a Campitello, samozřejmě také na Marmoladu nebo na trasy našich minulých výletů.

Ani nevím, jestli mezitím přijela další lanovka, ale když jsme se dostatečně dokochali výhledy na všechna místa, kam jsme se během našeho dosavadního pobytu ve Val di Fassa podívali, vydali jsme se k chatě Forcella Pordoi už v proudu lidí.

K chatě se musí sestoupit a právě zde ústí pěšina, která sem stoupá suťovištěm ze sedla. Tady se objevují malá sněhová pole, velké rozptýlení a nová horská zkušenost pro děti. Výhledy jsou naprosto parádní a nerušené, dokonce je vidět i celá Marmolada. Vypadá to, že dobrá předpověď se dnes vyplní.

V proudu lidí také přicházíme pod samotný Piz Boe, který tvoří takovou pyramidu vyčnívající z této náhorní plošiny, možná takové stolové hory. Vyjít na ní odsud už představuje jen nějakých 200 výškových metrů. Na pěšině je jeden lehký úsek zajištěn fixním lanem a tvoří se tu zácpa. Místy je sníh nebo kluzký terén, ale teď v létě nic dramatického.

Jsme na vrcholu. Pokoukali jsme a pofotili včetně nezbytného rodinného vrcholového fota (než tu bude spousta lidí) a pak zalezli do chatičky na něco k jídlu. Já byl s gulášem spokojen, děti (ale i my) čekaly od grilovaného sýru něco jiného a skoro nic nesnědly. Ještě razítko na památku, zaplatili jsme a vyšli ven.

Stanice lanovky vypadá jako obří rypadlo, v sedle pod ní je chata Forcella Pordoi

Tady je lidstva! Vrchol se mezitím úplně zaplnil lidmi. Italština, slovenština, čeština, slovinština, němčina. Kolem toho krouží kavčata a hodují. Jsou tak zvyklé, že si od dětí zobly i z ruky. Když si i tuhle zábavu děti nafotily, mohli jsme se konečně vydat na sestup. Horší je, že další lidé se derou i nahoru. V úzkých a hlavně v těch zajištěných místech se tak dlouho čeká. Výzvy k vyčkání a puštění těch sestupujících, aby se uvolnila cesta i nahoru, vedou jen ke slovním přestřelkám. Jsme proto rádi, když už jsme zase pod vrcholkem na náhorní plošině, kde je dostatek místa a nával jako mávnutím kouzelného proutku zmizel. Ale proud lidí mířících k vrcholu je výrazně větší než těch vracejících se.

Nástup do zajištěného úseku (při klesání), na horizontu Marmolada

Přes sněhová pole sestupujeme a kolem turistů vyhřívajících se na slunci (ano, teď je tu opravdu velmi příjemně), někteří snad dokonce podřimují, se vracíme k lanovce. Ještě nutná zastávka na detašovaném WC v podobě kadibudky u chaty Forcella Pordoi. Pak už si užíváme pohody a pomalým tempem s častými zastávkami, které trávíme pohledy na okolní hory, přicházíme k lanovce.

Když jsme sjeli dolů do Passo Pordoi, zašli jsme ještě do muzea I. světové války, které je jen pár kroků od stanice lanovky. Je známo, že tvrdá bojová linie procházela právě Dolomity. Doporučuji každému se sem podívat, expozice je zajímavě udělaná a bavila i děti. Rodinné vstupné bylo jen za 12 EUR.