bike-trek.cz

Nepřívětivé Totes Gebirge

  5. až 7. července 2007
Úvod / Články / Hory / Nepřívětivé Totes Gebirge

Jeden ze dvou hlavních masivů Salzkammergut, s nejvyššími vrcholy Grosser Priel (2.514 m n.m.) a Spitzmauer (2.446 m n.m.), nese název Totes Gebirge, v překladu Mrtvé Hory. Cestovatel, který jim toto jméno dal, se snad musel splést nebo sem zavítal jen na krátkou chvíli. Pod několikadením náporem deště se horské masivy na úbočích zelenaly svěží vegetací a všude zurčely divoké potůčky a bouřlivé vodopády. Roztřepené mraky se v několika vrstvách držely vrcholů a zastiňovaly je před našimi toužebnými pohledy. To vše vystupovalo z obrovského sytě zeleného koberce širokého údolí řeky Steyr. Před čtyřmi roky jsem si zde slíbil, že se vrátím. Tenkrát to bylo v březnu a všude bylo spoustu sněhu.

Čtvrtek, 5. července

Pod palbou dešťových kapek

Po nějakých 5,5 hodinách jízdy zastavujeme na posledním parkovišti v Hinterstoderu, vypínám motor a stěrače, jenž běžely celou cestu po Rakousku. Teď už prší jen drobně, ale slunce zatím nemá tak ostré lokty, aby se přes dav mračen protlačilo k nám. Poslední předpověď, kterou jsem viděl, slibovala zlepšování počasí a nástup fronty vysokého tlaku až od zítřka. V sobotu už má být pěkně. Teď je to ale všelijaké.

Vystupujeme z auta a jedeme se pozdravit se Zdenou a Dušanem, kteří sem také náhodou vyrazili. Rozhodli se, že si konečně někam vyjedou sami a nějak se jim to nepovedlo. Asi 30 minut po nás přijíždějí Blanka s Mirkem. Ti už tu nejsou náhodou; s nimi, s Martinou a Vláďou jsme si tuto akci začali plánovat už někdy na konci zimy. Kromě nás je tu ještě několik dalších českých aut, které tak tvoří absolutní většinu vozidel na parkovišti. Počasí se náhle jeví být nadějné a tak se balíme a kolem dvanácté vyrážíme.


Odhalený Spitzmauer dává naději

Most přes plné koryto řeky Steyr nás vpouští do zatím poměrně širokého, rovného a sytě zeleného údolí. Jsme v nadmořské výšce nějakých 600 metrů. Chata Prielschutzhaus, na kterou máme namířeno, je ve výšce 1.420 m n.m. Po široké živičině a později šotolině se dostáváme k prvnímu ukazateli. K chatě vede cesta 201 a měli bychom tam být za 2,5 hodiny. Těšil jsem se na to, jak si tam budeme v pohodě stoupat a cestou něco fotit, ale zásoby vody, zahalující okolní vrcholy nad našimi hlavami, jsou evidentně nadbytečné a tak se spouští další déšť. V tuto chvíli jsme ještě netušili, že se ujal téměř nepřetržitého slova na následující dny. Beru si bundu a Martině dávám pončo.


Za stálého deště stoupáme k chatě Prielschutzhaus

Po úzké pěšině těsně míjíme nějaké zemědělské stavení a vycházíme opět na šotolinu, která se v elegantní zatáčce vyhýbá poslednímu stavení, původně šlo asi také o nějakou zemědělskou usedlost, nyní předělanou na restauraci. Znovu překračujeme tok říčky, za kterou nás pohlcuje les. Ještě chvíli kráčíme po široké cestě směřující ke stěně před námi. Kdosi se diví, jak se dostaneme nahoru. Odpověď na svoji otázku brzy dostal, protože jsme se stočili na úzkou pěšinu, která se klikatila skálou nahoru. Ještě zbývalo prodrat se několik set metrů tak hustým porostem, že jsme se v některých místech museli při chůzi shýbat. Křoviny zasahovaly do pěšiny a občas ji skoro uzavíraly. V tom dešti a přitom teple jsem si tu připadal jako v deštném pralese a ne v horách.


Voda tekla z kopců skoro všude

Blížili jsme se k poměrně velkému vodopádu, jenž byl dnes dobře zásoben vodou a jeho hukot byl slyšet už z dálky. Voda se pádem tříštila a vítr ji bral přímo na nás. Za teplého dne by to bylo parádní osvěžení, ale dnes jsme dost mokří i tak. Na chvíli se zastavujeme na sušenku a z otevřeného terénu se opět ponořujeme do lesa, o kterém už vím, že je poslední před chatou. To potvrzují i sloupy s nákladní lanovkou, pod kterou se vine pěšina. Pár zatáček, výšvihů, kořenů a kamení a v mlze se vynořuje Prielschutzhaus.

Na chatě panuje dost čilý ruch, až mě to překvapilo. Co mě ale moc nepřekvapilo byla čeština znějící všude okolo. V přeplněné sušárně je horko a vzduch, který by se dal řezat na cirkulárce a topit s ním. Není se co divit. Suší se tu snad osmdesát párů bot a mezi ramínky s rozvěšeným mokrým oblečením nacházíme poslední volnou mezírku, kde necháváme své svršky. Po přezutí do jedné levé a jiné pravé erární pantofle jdu vyhledat správce chaty. Původně jsem myslel, že budeme spát v nějaké obrovské místnosti s matracemi na zemi, ale k svému příjemnému překvapení dostáváme pokoj číslo 10. Naprosto luxusní bydleníčko, říkáme si, když se v něm vybalujeme. A aby nebylo luxusu málo, jdeme dolů na výborný gulaschsuppe a pivo, které jako Čech nebudu raději ani hodnotit. Shledáváme se tu s Dušanem a Zdenou a hovoříme o svých plánech na zítřejší den. Uvidíme, jestli nám je hory dovolí alespoň trochu realizovat.

Pátek, 6. července

Noc - vítr a déšť, den - déšť a vítr

Celou noc pršelo. Vlastně ne, lilo. Lilo a foukal tak silný vítr, že občas lomcoval s plechovou střechou chaty, že někteří z nás se moc nevyspali. Mně osobně byl ten rámus ukradený. Když na mě v šest ráno zapípal budík, hned jsem ho vypnul a spal dál, protože nebylo vidět ani před chatu a na parapet vytrvale bubnovaly kapky.

Vstali jsme před osmou, skočili si dolů udělat snídani a neustále se dívali oknem ven. Chvílemi se mraky rozestoupily a na nás vykoukl protější kopec. Někdy do toho všeho prosvitlo i pár slunečních paprsků. Vypadalo to vcelku nadějně a já doufal, že to vyjde. Co mě však znepokojovalo byla předpověď, se kterou sem postupně přišli další Češi. Od té doby, co jsem se na internet díval já, se dost změnila a posunula. Zlepšení počasí má přijít až v sobotu nebo v neděli. I pohled na západ nevěstil nic dobrého. Kousek tmavé oblohy, který byl vidět mezi vrcholy, jasně dával signál, že dešti se dnes nevyhneme.

Ve čtvrt na deset jsme byli připraveni na terase a nafotili pár fotek. Konečně se totiž ukázala okolní krajina. I když jen tak napůl, stále zůstávala v příkrovu mlhy, tedy spíš nízké oblačnosti. Na blízkém rozcestí se definitivně rozhodujeme jít na Priel. Říkáme si, že to je ten „hlavní“ kopec tady a především kvůli němu tu jsme. Lehce zasněžený Spitzmauer, který se občas odhalil včetně špičky, si tak necháváme do zásoby, třeba na zítra. Uvidíme. Naše pěšina, stále označená 201, zatím stoupá klečí a postupně zanechává pod sebou, aby se dál vlnila po holých bělostných vápencových skalách. Stále se dívám na oblohu a nevím, co máme čekat. Spitzmauer je zcela odhalený a kolem něj se objevuje i modrá obloha. Ale od západu se stále tlačí nasáklé mraky mezi skály přímo nad nás. Masiv, ze kterého by měl vystupovat Gross Priel je úplně zahalen a vůbec se nehodlal ukázat.


V silném nárazovém větru a dešti se rozhodujeme pro návrat, i když neradi

Stoupáme, vstupujeme do údolí Kühkar ve tvaru U, které je vpravo uzavřeno „neviditelným“ Prielem a vlevo stěnou s vrcholem Brotfal. Jakýkoli porost už zmizel. Jenže se objevují první dešťové kapky, takové, že si musíme obléknout bundy, a ochlazuje se na čepice a rukavice. A nevypadá to jen na krátkou přeháňku. Už jsme v oblasti, kde leží sníh. Prší a navíc dost fouká. Nic příjemného, vítr občas brání v chůzi a destabilizuje nás. Volám na Blanku a Mirka, kteří jsou vpředu, aby u velkého kamene před námi zastavili a počkali. Mixový terén už také volá po nasazení maček. Jsme ve výšce 2.100 m n.m., stojíme uprostřed pusté zasněžené krajiny, bičuje nás silný vítr. A to jsme ještě nevystoupili na závěrečný otevřený hřeben vedoucí k vrcholu, který je navíc zahalen hustou oblačností. Po krátké poradě a zhodnocení počasí se rozhodujeme pro sestup a návrat na chatu, kam docházíme zase pěkně mokří. Zkusíme to zítra znovu.

Sobota, 7. července

Sestup do skutečného léta

Osm hodin. Uprostřed husté mlhy se vytvořila horizontální trhlina, kterou se díváme na Ostrawitz. Ale jen na chvíli, než zmizí a s ním i stožár s vlajkou, který je nějakých 5 metrů od otevřeného okna, kterým se opar dostává i dovnitř.

V devět hodin je situace s počasím nadějnější. Mlha se trhá a v chuchvalcích se válí v údolí, kolem chaty, pod terasou, schovává skupinu horalů, jenž vyšli před námi. Jenže nahoře nad vrcholy je stále dost oblačnosti, která rozhodně nevypadá neškodně. Vystupujeme již známou cestou a na rozdíl od včerejška dnes před sebou vidíme několik lidí, kteří se také rozhodli pro Gross Priel. Ale jdeme asi tak hodinku, než se spustil déšť. Včerejší situace se opakuje, jen to zhoršené počasí přichází dříve. Otáčíme to a s námi i postavy, které měly náskok. Dvě hodiny po opuštění chaty se sem vracíme a jdeme dovnitř přibalit věci, které jsme nehodlali táhnout na vrchol.


Za jiných podmínek by byl tento vodopád osvěžující

S úlevou, ale přeci jen zklamáni neúspěchem opouštíme chatu, která mizí z dohledu v mlze dříve než by jinak musela. Přichází známý les, z jehož stromů padají velké kapky. Kličkujeme dolů po pěšině, jenž se po dvoudenním dešti změnila – je tu více bláta a kaluží. Tlející listí, které ještě ve čtvrtek mělo snahu pod našimi kroky šustit, je teď promočené a slisované do čvachtajícího hnědého koberce.


K tomuto vodopádu jsme se přiblížili nejvíce

Za půl hodiny opouštíme mraky, které stále visí nad námi, zahalují vrcholy i chatu. Ovšem najednou si připadáme jako v jiném světě. Přes protrhané mraky do údolí svítí slunce a je teplo, skoro horko. Svlékáme se do triček a pokračujeme v sestupu. Jdeme si každý svým tempem. Já se snažím alespoň něco z té okolní horské přehlídky zachytit fotoaparátem. Na okolní flóře zůstaly velké kapky, naprosto zbytečný důkaz předchozího počasí. Stačí totiž pohled vzhůru a je jasné, že tam to déšť jen tak snadno nevzdá. Pod sebou vidím Martinu a Blanku ve veselém hovoru. Přicházím k vodopádu u stezky, který se alespoň dnes dá vyfotit. Koukám, že i Vláďa na něj míří Canonem. Než jsem si vybral nejlepší záběr, zmizeli mi všichni z dohledu. Pokračuji tedy sám. Po levé ruce se přímo z kopce valí další voda, jenž se rozděluje do více proudů a z mého pohledu to vypadá, jako kdyby protékala přímo mezi stromy, bez nějakého koryta. Totes Gebirge, Mrtvé Hory? Tak to tu opravdu dnes nevypadá. Zurčící voda a sytá zeleň vdechují horám život. Na konci pěšiny na mě čeká Martina s Vláďou, hned na to docházíme k Mirkovi s Blankou. Vycházíme z lesa do otevřeného údolí, kde je trochu živěji než ve čtvrtek. A když nemáme to vrcholové foto, společně se zvěčňujeme alespoň v tomto krásném místě, obklopeném mohutnými kolmými skalními stěnami, se zeleným lesem na úpatí i vrcholku. Pak už se líně loudáme k parkovišti.


Mohutné stěny uzavírající malebné údolí

Za osadou Polstergut mě napadá nejít po turistické pěšině, ale držet se cesty. Po ní se dostaneme k rybníku Schiderpeiher. Jeho zelená barva nás uchvacuje. Nejspíš je to zabarvení způsobeno odrazem okolních zalesněných svahů nebo rostlinami na jeho dně, kam bez problémů přes křišťálově čistou vodu dohlédneme. Každopádně podívaná je to nádherná. Skutečná horská idylka. Na protějším břehu vidím malé stavení, asi nějaký srub. To by bylo místo k bydlení, sníme. Pak už docházíme posledních pár stovek metrů na parkoviště. Tady panuje čilý ruch. Téměř ke všem českým autům se vrátila jejich posádka, všude se něco suší, vaří a odvážně se alespoň trochu myjeme v bolestivě ledové vody řeky Steyr. Tady je skutečně letní počasí, ale pohled zpět na hory se nezměnil. Nejsou vidět, zůstaly zabalené v neprostupných mracích. Později se nám naskýtal stejný pohled, kdykoli jsme se z auta ohlédli. Přitom nad námi bylo nebe bez jediného mráčku a teplota atakovala třicítku. Když jsem tu byl poprvé, byl to sníh a mlha, nyní nás Gross Priel spláchl ze svých svahů vodou a silným větrem.


Vrcholy zůstaly v mracích

Nepřívětivé Totes Gebirge

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Hrad Pecka a mlýn Borovnice

V sobotu jsme s rodinou zavítali na kopec Kozinec. Rozhledna nepřístupná.

Cinque Torri z Passo Giau

Pod Cinque Torri se dá vyjet i lanovkou z Cortina d'Ampezzo.

Přes Hájkovu rokli ke Slavenským hřibům

Dobrý den, Kláro, moc děkujeme za upozornění na tak zásadní chybu, jakou je správný název Slavenských

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Zillertal Kokořínsko Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Fiordland National Park Stubaiské Alpy Karwendel Dolomity

Krátké zprávy

Top of Salzburg

K něčemu se musím přiznat: byl jsem na Top of Salzburg. Atrakce s vyhlídkami v oblasti Kaprunu, kam se navonění turisté vozí navazujícimi lanovkami. Je to nejhnusnější místo, které jsem kdy v Rakousku a

Objevování nahradila selfíčka

Vylechnul jsem si pořad Jak to vidí s dokumentaristou Honzou Svatošem na téma, cestování a jak se změnilo cestování za poslední roky a úplně se s jeho názorem ztotožňuji. I my si letos zažili