Při návratu z krásného výstupu na Hoher Dachstein jsme nakonec jako náhradní variantu doplňkového cíle zvolili podle průvodce1 Grosser Sonnstein, vrchol s nadmořskou výškou 1037 m, tyčící se nad hladinou jezera Traunsee. Původní doplňkový cíl byl totiž příliš ambiciózní. Sonnstein nabízí skvělé výhledy a jeho vrcholový kříž je dosažitelný v poměrně krátkém čase.
Grosser Sonnstein
Ráno jsme dospávali včerejší náročný den a když jsme se konečně bez studu shodli na tom, že nás opravdu dost bolí nohy a celé tělo, rozhodli jsme se přehodnotit původní plán na vrchol s převýšením téměř 1200 metrů a výstupem kombinovaným s ferratou. Groβer Sonnstein bude tak akorát. Parkujeme v městečku Ebensee, přímo u stanice lanovky Feuerkogelbahn (asi 460 m n.m.) a před jedenáctou vyrážíme na lehko jen se sbalenou mikinou, bundou, vodou a svačinou.
Po silnici scházíme kousek dolů, protože tam někde má u trafostanice odbočovat turistická cesta vlevo do svahu. Trafo jsme našli, ale odbočku cesty nevidíme. Pán sedící na zahrádce na nás gestikuluje, že ji najdeme za rohem budovy. A skutečně, je tu dokonce i cedule s nápisem Wanderweg. Po málo používané pěšině téměř sledující vrstevnici se velmi příjemným stínem dostáváme ke křižovatce cest, kde je už uveden i Grosser Sonnstein.
Pěšina začíná hned poměrně prudce stoupat, až nás to překvapilo. Desítky serpentin se klikatí po jiho-západním úbočí vybíhajícího kopce a přes poměrně řídky les do nás pere slunce. Na září je nezvykle horký den. Ten, kdo dal hoře jméno, šel tudy asi za stejného počasí jako dnes my. Asi ve výšce 800 m n.m. se dírou v porostu otvírá pohled na městečko Ebensee poměrně hluboko pod námi, obklopené krásnými kopci ze všech stran. Myslel jsem, že Sonnstein bude takový zapadlý vrchol, úplně zapomenutý a nezajímavý cíl pro místní lidi, ale opak je pravdou. Na pěšině neustále potkáváme dost lidí a i za sebou slyšíme hlasy. Je vidět, že Rakušané si svoje hory užívají. Není ani chvíle se v klidu vyčůrat.
Závěrečný hřeben před vrcholem
Je horko, je nám vedro, vrchol v nedohlednu a navíc si představujeme, jak budou nohy bolet při sestupu. Naštěstí míjíme malý potůček, kde se dá osvěžit. Hned se nám pokračuje veseleji. Zdá se, že se vrchol pomalu zaobluje a co nevidět musí přijít nejvyšší bod, ale po pravé straně lze za stromy stále tušit další stoupání. Výhled se otvírá na více stran, protože se dostáváme na oblý hřeben porostlý několika borovicemi, stále stoupající k vrcholu. Vlevo míjíme strmou stěnu padající do rokliny oddělující Grosser Sonnstein od vedlejšího kopce. Průzorem lze zahlédnout Traunstein tyčící se na protějším břehu jezera.
Jezero Traunsee s vrcholem Traunstein (1691 m n.m.) vlevo (pohled z vrcholu)
Konečně vidíme vrcholový kříž a kolem jedné se připojujeme ke skupince lidí, kteří si tu na různých místech ve dvojicích užívají nádherný den, vrchol a úžasné výhledy. Sice se dost zvětšila oblačnost a třeba nedaleký Traunstein už nevidíme tak ostře, ale pohled je to stále pěkný. Hladinu jezera Traunsee máme přímo pod sebou. Na druhé straně leží Ebensee a vlnovka regulované řeky Traun.
Pohled dolů na Ebensee, hory na horizontu by měly být Totes Gebirge a někde tam bude i Gross Priel
Usedáme na jedno z mála volných míst a pouštíme se do sušenek a müsli tyček. Ty mě nejak neuspokojily a přestože jsme s sebou nahoru netáhli chleba, snědl jsem ještě dvě paštiky. Trochu závidím dvěma paním, které nelenily a vynesly si sem spoustu dobrot; skoro se dá říct, že celý oběd včetně zákusku a ovoce.
Vrcholový kříž a vlnovka řeky Traun
Už se chystáme na zpáteční sestup, když říkám Vláďovi, že bychom si měli na vrcholu udělat alespoň nějaké foto. Vláďa začíná lovit ministativ a já vybírat místo. V tom se k nám od jednoho páru sedícího pod křížem natočí muž ve sředních letech s nabídkou: "Chcete vyfotit?" Jsme překvapeni. Jeho čeština je sice s tvrdým německým přízvukem, ale jinak dost slušná a navíc nám bez problémů rozumí. Na Dachsteinu jsme si zvykli, že můžeme komunikovat v mateřském jazyce, ale tady bych to rozhodně nečekal a už vůbec ne od Rakušana. Prý studoval v Český Budějovicích. Chvíli jsme si popovídali, poděkovali za fotku, rozloučili se a vydali se na sestup.
Po počátečních bolestech jsme nohy rozhýbali i pro cestu dolů a tak už to nebylo ani tak hrozné, jak jsme se cestou nahoru obávali. Už se začínaly shánět mraky, ale nahoru stále mířilo dost lidí. Na parkovště jsme přišli kolem třetí. Když jsme se převlékli, měl jsem v plánu ještě něco uvařit, ale pak spadlo pár kapek, přidaly se další a už jsem Vláďu popoháněl, ať vše hodí do kufru a zavře. Jen jsme dosedli, spustil se liják. A pořádný!
1. Ivo Petr, Rakouské a Bavorské Alpy, 2. rozšířené vydání, MIRAGO 2005
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0 | přidat komentář