Gross Priel nás přijal

Parkoviště na konci Hinterstoderu nás vítá po asi 5,5 hodinách cesty. Je něco po třetí hodině odpoledne a počasí se tváří velice nejistě. Mraky se stahují nad údolím a chvílemi je slyšet hřmění někde za blízkými kopci. Rychle proto dobalujeme batohy, nazouváme pořádné boty a vyrážíme již známým směrem – Prielschutzhaus. Mirek je tu už potřetí, já podruhé, předpověď hlásá přeháňky až bouřky, ale my pevně věříme, že tentokrát to vyjde.

Pátek, 20. května

Známou cestou na Prielschutzhaus

Z parkoviště nás přes řeku převádí dřevěný most, kde se jen na chvilku pozastavujeme u mladičké užovky spěchající na druhou stranu. Po šotolince vedoucí údolím už uháníme, jako by nám Priel chtěl někdo ukrást. Držíme se značky a z cesty odbočujeme na pěšinku jako stvořenou pro bajkery. Mírně se údolím houpe nahoru a dolů a my si všímáme prvních změn oproti poslední návštěvě. Totes Gebirge jsou prý v létě velice suché hory, ale naposledy tu tekly proudy vody, kam jsme se jen podívali. Dnes ale přecházíme několikrát vyschlé přítoky řeky v údolí a krajina působí trochu smutně, na druhou stranu tím získává zvláštní kouzlo.

Pěšina se napojuje zpět na šotolinku, ještě pár mostů přes vyschlé koryto řeky Steyr a konečně přichází zlom a začínáme prudce stoupat k chatě. Přece jen nejsou hory ještě úplně suché. Slyšíme zurčení vody ve stěnách a míjíme i jeden vodopád. Je hrozné dusno, až by nebylo slušné rozebírat, co všechno máme propocené. Naše tempo se zpomalilo stoupáním, trochu náročnějším terénem a nedostatečnou fyzičkou. Funíme, ale pod námi se otvírá krásný pohled zpět do údolí, který je nám odměnou za tu námahu. Potkáváme kamzíka, který si nás chvíli zvědavě prohlíží a pak jde klidně zase po svém. Hodilo by se nám jeho 4x4.

Říkáme si, že po otevřeném terénu by už každou chvíli měl přijít les. Stromů tu nějak ubylo, ale konečně jsme v lese a brzy se nám v průzoru  mezi jehličím ukazuje i chata. Po zhruba třech hodinách jsme upocení, ale nestižení bouřkou, před jejím vchodem. Posilňujeme se gulage Suppe a místním pivem (se slzou v oku steskem po naší plzni) a po jídle se brzy ukládáme ke spánku. Dnes je na chatě jen pár lidí, a tak máme krásný pokoj v podkroví s výhledem na Gross Priel jen pro sebe.

Sobota, 21. května

Výstup na Gross Priel

Budíme se do překrásného rána. Včerejší mraky jsou ty tam, azurová obloha ladí s červeně zbarvenými stěnami Prielu a Spitzmaueru, které se mocně tyčí nad chatou. Rudý kříž na vrcholu, kam se dnes chystáme, je vidět už odtud. To je ještě dálka, ale není to tak demotivující, jako když byl při poslední návštěvě celý vrchol v mlze a my jsme vůbec nevěděli, kam vlastně jdeme. Fotíme ranní scenérie a natěšení díky té nádheře kolem spěcháme  na  snídani a přebalit batohy.

Brzy jsme na vyšlapané pěšině a chatu postupně necháváme pod sebou. Víme, že teď budeme dlouho stoupat mezi nízkou kosodřevinou, porostem z brusinek a spousty jiných kvítek. Naše nohy postupně přivykají skalnatému terénu, se kterým se už dlouho nepotýkaly. Trvá dost dlouho, než se dostáváme ke sněhovému poli, kde jsme minule skončili díky dešti a nárazovému větru. Dnes si užíváme hřejivé paprsky sluníčka, další kamarády kamzíky, výhledy do údolí a na stěny, které už máme takřka na dosah. Vypadá to, že jsme tak v polovině výšky, kterou bychom měli nastoupat. Zásoba vody v lahvích se tenčí, tak využíváme pramene a vodu doplňujeme.

S prvním sněhem se nám ztrácí značka, ale před sebou vidíme dvě různé vyšlápnuté stopy. Volíme tu, která vede svahem přímo do sedla; ta druhá klesá a pak zase stoupá a my chceme ušetřit energii. Je vidět, že ten, kdo stopu vyšlápl, použil při výstupu mačky. Je ale relativně brzo ráno, sníh drží, tak mačky zatím necháváme v batozích a spoléháme pouze na oporu hůlek.

Sníh střídají skalnaté úseky jištěné ocelovým lanem. Nejde o nic náročného, spíše o zpestření cesty, ale když se podívám pod sebe do hloubky sněhového kotle, na skalky trčící z bílé pokrývky, do mysli se mi vkrádá nejistota. Snad zase rychle horám přivyknu. Konečně se po troše tohoto lezení do sedla  dostáváme na hřebínek, po kterém máme dojít až na vrchol. Bohužel počasí se začíná měnit a červený kříž nám chvílemi mizí v mracích, ikdyž na nás stále svítí sluníčko.

Stoupáme nejdřív po kamenité planině, až se hřeben pomalu stáčí doprava k vrcholu a zužuje se. Pohybujeme se po mixu kamení a sněhu, který je místy přemrzlý na led, což je trochu nepříjemné, ale hřeben je natolik široký, že se taková místa dají obejít a tak mačky stále nenasazujeme. Nevíme, kam se dívat dřív, co je tu lákadel pro oči, na levo, na pravo jen samé kopce. Tohle nám ve městě už tak dlouho chybělo. Jen se taky nesmíme zapomínat dívat pod nohy. Škoda, že nám mraky halí část výhledů, ale přes to je závěrečný hřebem velice příjemný. Čím je vrcholový kříž blíž, tím víc si uvědomujeme, jak je obrovský.

Jsme na vrcholu! Tentokrát nás k sobě Priel pustil. Mraky se stále nezvedly, údolí, ze kterého jsme přišli se nám schovalo, ale jinak se nemůžeme vynadívat na sluncem zalité okolní vrcholy, další a další údolí, vodní plochy a horské louky. Nasáváme atmosféru hor a energii, kterou nám vždycky dodají. Vzpomínám si, jak jsem byla s Mirkem poprvé v horách a řekl mi: "Tohle jsou ty pohledy, kvůli kterým se sem jezdí...." Od té doby chci ten opojný pocit zažívat znova a znova. Uděláme pár fotek, abychom si později vzpomněli, jak dobře nám tu bylo a obracíme se na zpáteční cestu.

Už se tolik nezdržujeme focením a máme taky trochu strach z počasí, přece jen předpověď říká, že něco přijde, tak jdeme rychleji. Když docházíme po jištěných úsecích ke sněhovým polím, zjišťujeme, že sníh hodně povolil a už tak pěkně nedrží. Svah je sice hodně prudký, ale přijde nám bezpečnější ho sjet po zadku, než se snažit udržet stopu v rozbředlém sněhu, kterou jsme šli ráno. Výborný sjezd, sice zezačátku trochu nekontrolovatelný, ale za chvilku víme, jak na to a myslím, že takovou klouzačku na sněhu už nikdy nezažiju. Rázem jsme asi o osmdesát až sto výškových metrů níž, ovšem hladina endorfínů nám radikálně stoupla. Jako na lyžích sjíždíme další sněhové plotny, ale už ne tak prudké a takovou rychlostí. Jde nám to o poznání rychleji a tak jsme brzy u pěšiny pokryté drobnými kamínky, na které si po sjezdech sněhem nemůžeme zvyknout a tak nám pořád pod nohama ujíždějí. Asi i díky únavě, která se do nás pomalu dává. Sestup k chatě je dlouhý, ale nakonec se přece jen dočkáváme a jsme na prosluněné terásce.

Vrchol se nám už zase ukazuje v slunci, ale údolím se blíží hodně temná mračna. Neleníme proto, doplňujeme energii trochou jídla, pobereme co jsme nechali na chatě a dáváme se na sestup k autu na parkovišti. Posledních pár ohlédnutí za vrcholem a už nám definitivně mizí v mracích.

Nad údolím se udělala tma a když se pod lesem dostáváme na otevřený terén, dopadají na nás první kapky. Zezačátku je to osvěžující, ale přidáváme do kroku, jak jen nám to naše už hodně unavené nohy dovolí. Letos nemáme nachozeno a tak přepínám na automat levá… pravá… pozor kámen… Mirek mi mizí v dáli a jen se snažím udržet jeho tempo. Začíná se blýskat a hřmět bouřka, jejíž zvuk se temně nese stěnami. Nepříjemný pocit nás žene k dramatickému úprku. Když jsme zase na šotolince dole v údolí, začíná slušně pršet. Chceme dojít k autu, kdo ví, co všechno ještě přijde. Cesta je nekonečná, ale nakonec jsme v bezpečí Faradayovy klece našeho auta. Přes závěrečný útěk se počasí vydařilo a my máme odpytlováno. Krásný kopec ten Gross Priel!

Dodatek: V neděli večer po návratu domů Mirek prohlásil: "Tak a tenhle tejden už na žádnou horu nelezu!"