Jeden z prvních letošních enduro závodů u nás – Enduro Trutnov Trails – v režii Přémy Tejchmana servíroval rovnou ty nejlepší traily a terénní výzvy v hlavní roli s čerstvou hrabankou a možná až nadprůměrně technickými kamenitými pasážemi. Pro eliťáky povinná Whistler sekce a dropík do divočiny na páté erzetě ležely v hlavách závoďáků už večer před závodem – a dost možná tam leží doteď!
Foto: Michal Hoffmann, Michal Teichman, Andrea Drengubáková
Stejně jako loni, i letos jsem brala závod v Trutnově jako příjemný způsob pro najíždění mých prvních bikových kilometrů v aktuální sezóně, tedy poté, co jsem zase na čas odložila lyže, proto mojí největší výzvou bylo dostavit se včas na pevně stanovený start a nezapomenout si do erzety odemknout tlumič!
Hned v první rychlostní zkoušce si zapisuju do pomyslného seznamu úkolů na letošní sezonu:
- zopakovat průjezdy zatáčkami
- myslet na ostré lokty
- přestat v jednom kuse brzdit
Zbrusu nová jednička na kopci hned za Trutnovem byla na můj vkus trošičku moc XC, ale zkušení jezdci ji hodnotili spíš jako hravou a zábavnou. To je jasný, že je zábavná, když jste rozjetí a máte formu, ale když držíte kolo po zimně poprvé v ruce a potřebujete si v jednom kuse někde přišlapávat, protože hmatáte na brzdy před každým kořenem, tak se vám hlavou honí úplně jiné výrazy než „hravá“!!!
Každopádně úvod erzety se klikatil ve stylu pravá-levá, někdy odkloněná levá, někdy zas klopená pravá, sem tam bylo potřeba něco přeskočit a ke konci náš balanc Přéma procvičil i na lehce odkloněném traverzu. Hezké!
Dvojka se odehrála na protilehlém kopci a na to, že nebyla nikterak dlouhá, vystřídalo se toho na ní docela dost. Na úvod trochu techniky mezi kameny a pak šlapání… Tedy pro někoho rovina, pro mě už to hraničilo s regulérním výjezdem! Následující prostřední pasáž se mi líbila asi nejvíc, protože byla puštěná prudkými sjezdíky a přírodními kamenitými pasážemi i po kamenných „schodech“.
Závěr se opět odehrával na odkloněných traverzech, kde jsem si jednou zakoloběžkovala, načež nás trail protáhl i dvěma poměrně utaženými a prudšími zatáčkami, kde v sobotu při tréninku nebyl problém zařídit si (vý)let přes řídítka! V neděli se tam už ale vyjezdila příjemná lajna, která přední kolo vedla skoro sama, a dokonce i tím správným směrem.
Transfer na trojku byl docela dlouhý a občerstvovačka na něm byla zcela právem! Já ji ovšem minula a ani se nenapila, protože jsem se za balíkem holek táhla jak smrad a měla jsem proto trochu obavy, že tímhle šnečím tempem start trojky při zastávce na občerstvení nejspíš stíhat nebudu. Nevím ale, jestli jsem tím u holek, co si akorát pochutnávaly na tvarohovém koláči, trochu nevyvolala paniku. Každopádně dvě holky mě po chvíli předjely a já tak opět koukala z dálky na jejich zadky.
Trojka byla oproti dvojce pekelně dlouhá, nebo jako ne pekelně, ale jedeme ji přes pět minut, takže v cíli se na zemi kroutím jak špageta a chci si nechat uříznout obě nohy!
Na začátek se zahřejeme jak jinak než šlapáním, na které se tentokrát docela těším, protože ze startu erzety, kde fouká jak na vidrholci, jsem promrzlá na kost. Startér Milan Smetaník mě nabádá k „prášení“ hned po startu. Haha. Viděl, jak dynamický start předvedla Kiki Havlická a myslel si, že dokážu to samý, ale takhle já nestartovala ani na ixcéčku v nejlepších mladých letech!
Nicméně odstartuju, jak nejlépe umím – Milan mě sice v cíli ohodnotil, že takhle marnou mě ještě neviděl, ale to mě neviděl, jak si v první třetině trailu přišlapávám a pedálem se stále zasekávám o nějaký kámen, takže to mohlo působit, jakože každým cinknutím o šutr sbírám nějaký bludišťáky…
Trojka se mi každopádně líbila! Přírodní, chvíli bomby rovně dolů, chvíli pomalejší technika v prudké hrabance, poté zas hravé lesní pasáže a na závěr jako třešnička na dortu palba korytem dolů, které bylo v pravidelných intervalech okořeněné kratším či delším schodištěm.
Nakonec dropuju skoro všechny, včetně toho prvního dlouhého, které jsem měla původně v plánu objet. Ale nakonec jsem byla tak unavená, že jsem byla líná stočit řídítka doleva a radši jsem vlála za kolem. S tím, jak šly pokaždé na doraz vidle i tlumič (protože moje tlumiče v nohách a rukách nejsou ještě koncem dubna v provozu) nevím, jestli by nebylo rychlejší to objet. Ale mám pocit, že někdo fotil hned to první schodiště, a za fotku to určitě stálo. Běda, jak se ke mně ta fotka nedostane!
Čtyřka za odměnu!
Teda aspoň pro nás holky, protože Whistler sekci jsme na rozdíl od chlapů eliťáků mohly objet po „chicken line“. Endurovému orgasmu předcházela trochu nepříjemná předehra do kopce, ale pak už stačilo pustit brzdy a nechat kola valit po kamenitém trailu. Myslím, že v jedné pasáži za cestou se od nás očekávalo ještě nějaké to zašlapání, na to už jsem ale neměla morál ani nohy, takže jsem se nechala unášet trailem a snažila držet si alespoň nějaké flow v kamenných pasážích i mimo ně.
O Whistler sekci jsem ani nepřemýšlela a obkroužila ji rozvážně po chicken line. Finální lesní pasáž mě hodně bavila – byla rychlá a ne moc technická, takže tam člověk lehce zapomenul, že jede erzetu a na čas si užíval hravost a svižnost trailu. Svižnost byla ale docela rázně zakončená úzkým tunýlkem, akorát tak širokým, jako jsou řídítka – však jste možná viděli, jak se tam (ne)vešel Michal Prokop.
Vjíždím do něj pomalu s jednou nohou pro jistotu vycvaklou a zhruba v půlce mi přijde škoda jet v RZ takhle krokem, tak to zkouším projet rychleji. Hned ale dostanu odpověď na moji drzost, když si o stěnu tunelu štrejchnu levým, pak hned pravým řídítkem… A pak znovu levým, pravým, levým… No ještě že ten tunel nebyl delší, jinak bych se z něj snad ani nedostala!
Cíl je skoro hned za tunelem a v dohledu už čekají všechny před námi jedoucí holky, abychom si udělaly holčičí cílovku – no řekněte, není to pěkný pohled na takový počet enduristek, co dojely úspěšně do cíle?
Protože eliťáci startovali až po nás, asi o dvě hodiny později, vydaly jsme se ještě s holkama zpátky na čtvrtou erzetu zafandit na tolik zmiňovanou Whistler sekci. Zamlíkovat chicken lajnu a dát riderům-eliťákům jedinou možnost sjezdu přes Whistler chtělo asi docela koule. Přece jenom je většina českých enduro závodů postavená na skoro až velkorysé jetelnosti a tohle tak trochu hraničilo s tím, že někdo Přémovi na oplátku vypustí kola u jeho nového Qayronu!
Ale výsledek byl myslím úplně opačný – šlo o něco nového, o výzvu, bikeři překonávali i sami sebe, protože technická sekce na prudkých šutrech nebyla samozřejmostí pro všechny, erzeta tak nešla pálit jen tak bezhlavě, ale bylo potřeba zpomalit, soustředit se a neposrat se.
I pátá erzeta, kterou jsme my holky nejely, obsahovala nejednu lahůdku včetně dropíku do šutrů, jenž se dal s trochou umu i sjet nebo oběhnout. Mezi hláškami fandů „Póóójď, to dáááš!!“, zaznělo občas „Seš celej??“ Anebo pro změnu „Utíkéééj!“ Ta padala v případě, že někdo s kolem běžel a překvapivě to byla možná i nejrychlejší varianta, jak se s touto sekcí poprat!
Všechny tyto „challenge sekce“ se postaraly o nejbarvitější možné historky v cíli a jasně se potvrdila slova Vény Hornycha „Zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný!“ Vyšší obtížnost některých úseků byla nakonec oceněná jako nový svěží vítr na poli českých enduro závodů, takže pozitivně!
Přémo, můžeš v klidu spát 😉👍 My děkujeme!
Enduro Trutnov
Články ze stejné lokality
- Okruh Karpacz - Maly Staw v rubrice Výlety a turistika (2024)
- Dívčí, Mužské a Ptačí kameny v rubrice Hory (2021)
- Ze Špindlerova Mlýna na hřebeny v rubrice Hory (2021)
- Za posledním sněhem do Krkonoš v rubrice Hory, Výlety a turistika (2021)
- Rozhledna Žalý v rubrice Výlety a turistika, Výlety s dětmi (2020)
- Pramen Labe a Sněžné jámy v rubrice Hory, Výlety s dětmi (2020)
- Labe (a geodetická rozporuplnost jeho toku) v rubrice Za prameny (2020)
- Noční výstup na Sněžku v rubrice Výlety a turistika (2017)
- Špindl - Pec přes Kozí hřbety v rubrice Hory, Výlety a turistika (2016)
- 43. ročník přechodu Krkonoš v rubrice Výlety a turistika (2015)
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0 | přidat komentář