Watzmann má svoje mikroklima a velice často se předpověď na Berchtesgaden s podmínkami na hoře rozchází. Možná i proto se mi podařilo vyšlápnout na vrchol až při třetím pokusu.
Chvěl jsem se, sundal jsem baťoh a mezitím jsem uviděl Libora jak mi připomíná abych rychle zavolal vrtulník. Už jsem
tahal telefon, ale bylo mi jasné, že tomu klukovi už nikdo nedokáže pomoci.
Sníh...kde je? To je opravdu špatný vtip! Není tomu ani rok, co jsme se i se sněžnicemi bořili hluboko do prašanu, a teď musíme pokorně dupat po sluncem vysušené louce.
To je snad zlej sen, jsme uvězněni v moři špatně vrstvené žuly a já se marně snažím najít oporu pro přední hroty maček. Hrabu jako rejsek v silné vrstvě čerstvého prašanu. Konečně stupy!
Závěrečná pasáž nám dala ještě pěkně zabrat, dupačka v již měkčím sněhu to byla vážně vydatná. Námaha se nám ale vyplatila a kolem 9:30 jsme všichni šťastni stáli na vrcholu.
Silvretta v našem povědomí existovala vždy jako skialpinistická „Mekka“, která leží kdesi na západě Rakouska. Věděli jsme, že se jedná o krásné pohoří, ale dosud nikdy nebylo naším cílem.
Na vrcholu bylo úplné bezvětří a vydrželi jsme se tam kochat skoro celou hodinu, jedli jsme opět doma dělané a moc dobré müsli, všelijaké sůši a také chleba a kus prasete.
Jdu...jdu sám, konečně jdu sólo na Lyskamm, není to sen. Chvilku tomu ještě nemůžu uvěřit, ale je to tak. Vnímám každý krok, každé zaseknutí mačky do tvrdého firnu, každé zapíchnutí hůlky.
Cepínem se snažim proseknout převislou námrazu nade mnou, povolí, nepovolí? Prásk, kus námrazy velký jako nafukovací míč mě praští přímo do čela, všude mám sníh, za límcem, za brýlema.
Hlasování o cíli letošního výletu začne 27. března. Všem účastníkům, kteří se v posledních letech s námi vydali, přijde e-mail s upozorněním. Zatím si můžete připomenout minulé výlety.