Tak nějak jsme si zvykli jezdit poslední sobotu před vánoci na výlet. V posledních letech jsme i docela měli štěstí na opravdové zimní podmínky, ale letos ne. Teploty kolem deseti stupňů a nedávný déšť připravily terén, který předvánoční atmosféru nenavozuje ani trochu. K tomu se hřeben Jestřebích hor, jehož částečný přechod tentokrát dobře vymyslel Jirka, zahalil do mlhy a my si připadali jako za pošmourného listopadového dne.

A zase je tu nejkratší den v roce, sedím ve vlaku a jedu šerou krajinou směr nějaké kopce. Zpožděný vlak brzdí ve Rtyni v Podkrkonoší (proč se jmenuje V Podkrkonoší, když leží na úpatí Jestřebích hor?) a já si v duchu říkám, že už tu bude čekat vlak od Trutnova, kterým má dorazit Vláďa. Kdybych to totiž řekl nahlas, Jirka, se kterým jsme přijeli, by mě opravil, že to není technicky možné, protože železniční stanice Rtyně - dobře, tak tedy - v Podkrkonoší vypadá jako zastávka nějaké vesnice: jedna kolej a budka uprostřed polí. Tak to by mě nenapadlo. Aby to nebyla úplná nuda, jdeme se před příjezdem vlaku z opačného směru Vláďovi schovat na blízkou, žlutě značenou polňačku. Ale Vláďu to moc nepřekvapilo a téměř hned po odjetí vlaku nás tam objevil.

Trochu jsme s Jirkou při tom čekání promrzli a tak se rádi zahřejeme při stoupání mlhavým lesem po blátivé pěšině k Odolovu. Vláďa loví hluboko v útrobách batohu a vyndává láhev Ferneta citrus, aby proces zahřátí se urychlil. Prý je v Odolově nějaké dělo, říká Jirka, a prý jsem ho už během nějakého bajkového švihu viděl, říká mi Vláďa. Tak to opravdu nevím, kdo je na tom s pamětí hůř, ale to dělo a pomník osvobození z května 1945 vidím úplně poprvé.

Památník Cesty osvobození v Odolově

Po zelené pokračujeme kousek po silnici, kde se Jirka rozhodl, že se vrátí k pomníku pro kešku. Zatím jdeme s Vláďou pomalu dál. Přes opravdu hodně kluzký dřevěný mostek přicházíme do lesa k dvoupatrovému samostatnému dvoukřídlému pěchotnímu srubu T-S 26 postavenému v I. třídě odolnosti, kde nás Jirka dochází. Dali jsme svačinku A a zase společně pokračujeme.

Mírným stoupáním pokračujeme lesem po zelené značce k vrcholu Kryštofova skála, kde si prohlédneme známé Kryštofovy kameny. Tady jsem už byl několikrát, to si pamatuji. Procházíme si jednotlivé skály rozmístěné po hřebenu.

Jeden z Kryštofových kamenů

Jirka ukazuje směrem dolů do údolí, jestli bychom si už neměli podat žádost do blízkého domova pro seniory Tmavý důl, dokud ještě máme fyzičku na útěk do okolních lesů kdykoli by se nám zlíbilo. Ale pak mění téma, loví na internetu a pouští se do dlouuuhééého čtení odborného textu o složení zdejších Kryštofových kamenů.

Asi po patnácti sekundách odborného textu, jehož začátek si už teď nepamatujeme, ho opravdu musíme utnout, abychom se pohnuli dál. Vracíme se na zelenou značku a pokračujeme v našem putování lesem k turistickému rozcestí U Švédského vrchu. Cestou samozřejmě neustále míjíme řadu řopíků - tedy objektů lehkého opevnění vzor 37. Jirka si nasadil čelovku a jeden z nich prozkoumal.

Měníme turistickou zelenou na modrou a rozcestí Pod Větrným dolem míjíme a na červenou značku si to zkracujeme po cestě vpravo. Mírně klesáme po červené, vycházíme z lesa a u rozcestníku Krkavčina odbočujeme vlevo po neznačené cestě k lesu. Operativně jsme se totiž rozhodli, že to vezmeme kolem pěchotního srubu T-S20 Pláň na zelenou značku.

Pěchotní srub T-S20 Pláň

Nikde ani noha, přestože byla na odbočce cedule DNES OTEVŘENO, ale to nám vůbec nevadí. Před bunkrem jsou dřevěné stoly a lavice. Takový luxus! Tohle je správné místo na svačinu B. Jirka využívá zastávku k hledání další kešky, za kterou odchází někam k severo-západu, až nám jeho postava mizí v mlze. Naštěstí se vrátil v pořádku a tak s Vláďou mohli dokonale vyždímat poslední kapku Ferneta. No, po pravdě Vláďa tu Jirkovu pomoc ani moc nepotřeboval, zvládl by to dobře i sám. Když polknul posledního loka voňavého pití, popošli jsme kousek od bunkru k mělkému záhrabu s malým dělem.

Je vidět, že ač jsme na vojně byli, tak k obsluze podobných zbraní jsme vycvičeni nebyli. Kluci zkoumají, jak zamířit, ale stejně nemají co vypálit. Ani nevím, jestli si Vláďa dělo nakonec vyfotil, protože tu začal řešit jiný technický problém - vybil se mu akumulátor ve foťáku. Začal zase něco lovit v batohu a pořád se pozorně rozhlížel po lese. Na náš nechápavý pohled jen utrousil, že má sice ebonitovou tyč, ale nikde nevidí žádnou lišku.

Po zelené se přesouváme k dalšímu nedalekému srubu T-S19 Turov. Kolem něj jsme procházeli před třemi roky během našeho podzimního výletu s bivakem na nedalekém vrcholu Turov. Odsud jdeme kousek po žluté značce lesem dolů, ale jen k první odbočce lesní cesty vlevo. Ta vede na východ, paralelně s modrou značkou, nad potokem Zbečník. Víme to právě z toho minulého výletu, když jsme tudy šli, jen v opačném směru.

Doposud jsme několikrát procházeli rozblácenou pěšinou nebo se vyhýbali kalužím, ale nyní jdeme úplně blátivou cestou rozježděnou od lesní techniky. Snažíme se tomu nějak vyhýbat, pokud je to možné, tak jdeme spíš lesem, ale po chvíli to vzdáváme a snažíme se nebýt od bláta až po kolena.

Už jsme ani nepočítali, kolik podobně zničených ŘOPíků jsme minuli

Napojujeme se na zelenou značku, kterou na rozcestí U Maternice měníme za červenou - stále blátivou cestu - mířící k Jírově hoře. Míjíme řadu odstřelených objektů lehkého opevění vzor 37, že je ani nepočítáme. Byly zničeny po vzniku Protektorátu, aby neposloužily případnému odboji.

Přecházíme přes mlžné louky u Jírovy hory. Ještě malý remízek a už se nám otvírá výhled na Hronov. Dá se říct, že jsme skoro v cíli. Na zalesněném svahu identifikujeme stavbu rozhledny Na Signálu, kam jsme zavítali v rámci jednoho z Velikonočních výletů. Zatímco dělám fotku, kluci blbnou na blízkém stromě a označují další kešku.

A jsme nad Hronovem. Vpravu je nad lesem vidět rozhledna Na Signálu.

Jirka nejenom že vymyslel tuto trasu, ale naplánoval nám také závěrečnou odměnu v podobě skvělého burgru v Pub Fifties na hronovském náměstí, kam přicházíme z Dvorské ulice po lávce přes Metuji. Jídlo bylo dobré, obsluha výrazně horší, zapnutí televize ale úplně zbytečné. Požádali jsme o její vypnutí a chvíli jsme nad kafem poseděli a popovídali, než jsme se vydali na nedaleké nádraží.

Cestou domů začal déšť skrápět vlak. Tak nám to počasí nakonec vyšlo dobře. Jen jsme nezvěčnili naše fousaté ksichty na společné fotce. Skoro jsem zapomněl, jak jsou Jestřebky krásné. Nejsou to sice opravdové hory, jen takové malebné členité kopce, ale už si plánuji, že sem musím příští rok na bajk.