Monte Rosa, Walliské Alpy

30. června až 4. července 2001

rubrika: | vloženo: 1.1.2002 | autor: Mirek

Je téměř začátek července a my letos vyrážíme opět do hor. A to do pořádných hor. Jako cíl jsme zvolili Monte Rosu ve Walliských Alpách. Do této doby byla pro mě nejvyšší slezenou horou Mount Whitney a vůbec jsem netušil, že svůj rekord v následujících dvou dnech překonám. Dlouho jsme s Martinem hledali někoho, kdo by jel s námi. Nakonec zvítězila Martinova kamarádka Klára a na internetovou výzvu se jako poslední člen přihlásil Martin (budu mu říkat Martin 2). Chtěli jsme jít od jihu z Gressoney přes Rif. Gnifetti kamsi nahoru. Tam, k těm čtyřtisícovým vrcholům...

Vyjížděli jsme kolem desáté večer z Hradce Králové, Martina 2 s Klárkou jsme vyzvedli v Praze a už jsme ujížděli cestou přes Norimberk, Ulm, Lindau do Zurichu. Tam jsme krátce navštívili Martinova strejdu, který nás skvěle pohostil. Popovídali jsme si, tedy se strejdou česky, ale jinak se mluvilo německy a z toho jsem moc neměl, a před polednem jsme pokračovali k Ženevskému jezeru, dále přes San Bernardo do Gressoney. Na místo jsme dorazili až kolem páté večer. V kolách jsme měli asi 1.270 km.

Zapadající slunce na Liskamem

Odbočili jsme z dálnice na místní cestu, která se klikatila úzkým údolím podél říčky, se kterou také stoupala. V ostrých zatáčkách se občas ozvalo divoké troubení. Je to prý běžný zvyk, kdy proti jedoucí auta na sebe upozorňují před nepřehledným místem. Po dojezdu na parkoviště jsme si sbalili batohy. Martin měl s sebou padesátkovou mapu, ale Kláře se podařilo zakoupit v místním stánku pětadvacítku. Už bylo skoro půl sedmé, když jsme s bágly na zádech vyrazili vstříc horám, sněhu a ledu. Pěšina nás vedla vzůru mezi stromky. I tady jsme viděli, co dokáže silná jarní voda - v některých místech bylo koryto široké, břehy orvané a vše pokryto kameny, které voda nevzala. Podobné obrázky se nám ukazovaly už při průjezdu městečkem, kde jsme viděli i některá stržené domy. Asi 1,5 hodině jsme došli na louku, kde byly dva staré kamenné domy s břidlicovou střechou. Tady jsme v měkké trávě na čerstvém vzduchu po hvězdami strávili první noc. Byli jsme ve výšce asi 1.900 m n.m.


Pondělí 2. července


Plánování nad mapou

Ráno jsme se probudili do nádherného a slunečného dne. Nad střechou chalupy se majestátně tyčily vrcholy pokryté ledem. Kochali jsme se tou okolní krásou a snídali. Naše cesta pokračovala ještě chvíli podél říčky po dobře značené cestě až k moréně odkud se prudce zvedala do sedla Salza, vysokého 3.000 m n.m. Zde jsme si trochu zašli protože jsme minuli celkem nenápadné rozcestí. Když jsme s Martinem dorazili do sedla a čekali na Kláru a Martina 2, uviděli jsme asi 300 m od nás malé stádo kozorožců. No, museli jsme opravdu chvíli bedlivě zkoumat, že jsou to opravdu skuteční kozorožci.

To už jsme se pomalu přiblížili hranici sněhu. Překonali jsme dlouhý traverz v nepříjemně rozbředlém sněhu, který navíc ztěžovaly těžké bágly na zádech. Po odpočinku na prosluněném kameni uprostřed sněhové záplavy a nabrání další vody jsme vylezli k první chatě. Zde jsme chvíli čekali na Kláru a na Martina 2. Kousek nad námi jsme viděli naši cílovou chatu. Nehodlali jsme spát v ní, ale někde poblíž pod stanem. Viděli jsme zřetelně turisty slunící se na terase a slyšeli i jejich hovor. Byl jsem už proto v pohodě, že nejhorší námaha je za námi, nyní už jen pohodička a posledních několik výškových metrů do cíle. Když dorazil Martin 2, postěžoval si na tlačící boty a řekl, že za námi pomalu dojde. Tak jsem se vydali na cestu. Ale ta trvala další hodinu namáhavého stoupání! Ze spodu to tak hrozně nevypadalo. Musím říct, že jsem si šáhnul opravdu hluboko do svých sil.

K chatě jsme došli až večer kolem sedmé hodiny. Když jsme postavili stan, zjistil jsem, že mi není nějak dobře od žaludku. Martin měl podobné pocity. Asi to bylo tou namáhavou cestou a malým přísunem jídla. Postavili jsme stan na krásném místě v malé prohlubni mezi navátým sněhem a skálou, která nás z větší strany chránila od západu a hlavně zakryla celou chatu za námi. Odsud se nám naskýtal nádherný výhled do hlubokého údolí a na okolní vrcholky. Přímo nad námi se na severozápadě majestátně tyčil Liskamm, který se co chvíli halil do mraků, a ještě více na sever, za ohybem ledovce, jsme tušili Dufour. Když dorazili Martin 2 s Klárou, snažili se také postavit stan, ale kvůli větru se jim to nepodařilo. Nakonec Klára rozhodla, že se půjdou ubytovat do chaty. Domluvili jsme se, že ráno v šest sejdeme u stanu. Spali jsme pod hranicí 4.000 m n.m. Byl znát řidší vzduch, ale nakonec jsme mu přivykli bez jakýchkoli problémů. Dobré jídlo a čaj k tomu také přispěly. Když jsem před spaním vyšli před stan, bylo nebe plné jasných hvězd a umrzající sníh se třpytil ve světle měsíce. Nádherný pohled a překrásné místo. Najednou jsem úplně zapomněl na tu dřinu se sem dostat, na tu dlouhou cestu autem. Vůbec mi v tu chvíli připadal ten "skutečný" svět neskutečně vzdálený a já se plnil touhou po dalších výstupech a poznávání těchto hor.


Úterý 3. července

Zumsteinspitze 4.563 m n.m.

Ráno se mi teda vstávat nechtělo. Bylo teprve pět. Rychle jsem se najedli, sbalili si věci a vyšli do jasného a chladného rána. Na východě se obloha rozjasňuje blížícím se východem Slunce. Čekáme na Kláru s Martinem 2, ale ti nikde. Martin se šel tedy podívat na chatu, ale vrátil se s nepořízenou. Přišlo mi to divné vyrazit bez nich, a tak jsem se rozhodl se tam jít podívat. Ale když jsem do chaty vstoupil, byl jsem překvapen, jak je uvnitř veliká. Opravdu nemělo smysl tu obcházet a hledat je. Nebylo se ani koho zeptat, ve kterém pokoji nebo alespoň na kterém poschodí je hledat

Vyrážíme tedy ve dvou pouze s Martinem. Cesta od stanu přímo nahoru po ledovci Ghiacciaio del Lys směrem na Cle del Lys (Lisjoch) do výšky 4.248 m n.m. Držíme se vyšlapané cesty a vidíme, jak se za námi vydávají další skupinky k vrcholu. Cestou míjíme nástupy na Vincent Pyramide, Nero, Ludwigshohe a také překrásný Liskamm. Ten se stal hlavním a jediným objektem v Martinových očích. Majestátná a opravdu moc krásná hora, postupně vystupovala s každým metrem, který jsme nastoupali. Prohlíželi jsme si jeho neuvěřitelně ostrý východní hřeben. Zdola vypadal nenápadně, ale z tohoto pohledu mi bylo jasné, že tato hora není dobrý cíl pro mé malé zkušenosti.


Martinův zasněný pohled na Liskamm


Krásné výhledy na horské masivy


Můj dolez na Zumsteinspitze

Naštěstí jsme dnes měli jiný cíl - Zumsteinspitze 4.563 m n.m. - jakýsi předvrchol Dufour Spitze, druhé nejvyšší hory Evropy. Jenže cesta nahoru nebyla vůbec snadná. Myslel jsem si, že po včerejší dřině s batohem na zádech to teď bude pohodička, jen tak nalehko. Ale omyl, pěkně jsem funěl a dost pomalu postupoval. Připomnělo mi to závěrečnou fázi výstupu na Mt. Whitney, kde jsem to pozoroval nejenom u sebe, ale i všichni ostatní se často zastavovali a "přivykali" na výšku.

Cesta za ohyb byla dlouhá, ale za ním už stoupala pouze mírně. Procházeli jsme gigantickou "pánví" uzavřenou okolními horami. Slunce, které už dávno vyšlo, v těchto místech pěkně pálilo, a tak jsem se museli pořádně namazat a chránit. Úzká vyšlapaná stopa se stáčel vlevo pod upatím okolních kopců směrem k Dufouru. Bylo to krásné místo plné ledu a světla. Nyní jsme si mohli prohlédnout severní příkrou stěnu Liskammu. Padala v úhlu kolem 60° a byla plná trhlin.

Na vrchol jsme dorazili až něco kolem půl druhé. Z časových důvodů a mých technických zkušeností jsme už pokračovat na Dufour nemohli. Cesta vedla po ostrém hřebínku asi 100 výškových metrů dolů a potom ještě asi 170 m nahoru po trojkovém mixu. Tak jsme si alespoň užili dostatečně tohoto vrcholu a jím nabízeného rozhledu. Kolem půl třetí jsme se vydali na sestup. Cesta dolů ubíhala podstatně rychleji a s mnohem menší námahou. A tak zbývalo dost sil a čas una focení té nádhery okolo. Na chvíli jsme se ještě zastavili na Lisjochu a povídali si. Nechtělo se nám dolů.

Pohled na Dufour
Pohled na Dufour

Ke stanu jsme se dostali o půl páté. Po jídle jsme zašli za druhou polovinou naší výpravy na chatu, abychom se domluvili na postupu v dalších dnech. Oni chtěli jít na Vincent Pyramide a potom už dolů. Nakonec jsme se na tomto postupu dohodli. Měli jsme totiž přejet k moři do Finale Ligure. Souhlasil jsem s tím, i když se tam nedalo dělat nic jiného než lézt. Martin se ještě večer rozhodl, že ráno zkusí sólo výstup na Liskamm, já půjdu s Martinem 2 a Klárou.


Středa 4. července

Vincent Pyramide

Ranní stoupající skupinka.
Skupinka stoupající brzy z rána

Brzy ráno slyším u Martina pípat budík, krátké zašustění a zase klid. Ale po chvíli slyším zip jeho spacáku a stanu. "Tak přeci jdeš?", otáčím se na něj s otázkou. Najedl se a za chvíli zmizel. Po chvíli vykukuji za stanu i já. Je krásné ráno a kolem stanu vidím procházet skupinku čtyř horolezců. Přemýšlím o tom krásném pohledu a pak mě napadá, že mám vlastně foťák. Rozespalý tvořím svoji dnešní první fotku. Pak jsem se dal do vaření a vyšel také před stan. Musel jsem být připraven než přijde Klára s Martinem 2. A dnes opravdu nezaspali a přišli včas. Navazujeme se a vydáváme se vzhůru stejnou cestou jako včera. Zase ten vyčerpávající výstup! Před odbočením na vrchol Vincent se k nám připojuje Martin, který mezitím stačil zdolat Liskamm. Vrací se plný dojmů a vypráví. A za hodinu společného výstupu jsme stanuli spolu s několika dalšími lidmi (i Čechy) na vrcholku. Chvíli tu sedíme, díváme se a fotíme. Je zase nádherný a teplý den. Ale vidíme, jak se z údolí hrnou mraky nahoru. Ráno ještě zakrývaly pouze údolí a z nich vystupovaly všechny vrcholy. Teď se jazyky bílých mohutných mraků zvedaly výše a výše.

Na sestup jsme si vybrali jižní žebro. Nechtělo se nám jít stejnou cestou zpět a obcházet celou horu, když jsem přímo pod sebou viděli skálu, pod kterou byl náš stan. Martin šel napřed, aby tuto možnost sestupu prozkoumal. Dlouho jsme ho ale neviděli, a tak se vydáváme v jeho stopách dolů. K našemu zděšení zjišťujeme, že je cesta tvořený mixel tajícího sněhu a ledu a kamení. Dole pod hřebenem na sněhu se objevil Martin a něco na nás volal. Ale nerozuměli jsme mu. Slunce už udělalo své a sníh je pěkně měkký. Pod kameny zřetelně slyšíme tekoucí čůrky vody. Při jednom došlápnutí na kámen jsem jej utrhnul a ten se zřítil dolů. Tam s sebou vzal ještě dva nebo tři velké kameny, které jsme pak viděli projet sněhem v místech, kde ještě před chvílí stál Martin. Za sebou zanechali hlubokou stopu a pak se zastavily. Je nám jasné, že tudy cesta nepovede. Zastavili jsme se každý na svém místě. Navázali jsme se na lano a jistil jsem Kláru, která se vrátila nahoru. Za ní jsem vylezl já a nakonec Martin 2. To k nám ještě přišli Češi, se kterými jsme na vrcholku Vincenta krátce hovořili, a ptali se, jestli nepotřebujeme pomoct. Tu jsme s díky odmítli, protože už jsme měli situaci pod kontrolou. Když viděli, že jsme v pořádku, shodli se s námi na tom, že tudy bezpečná sestupová cesta opravdu nepovede. Tak jsme se nakonec museli vrátit stejnou cestou. Protože bylo do poledne ještě daleko a nebylo kam spěchat, mohl jsem se cestou dolů věnovat focení.

Pohled na séraky
Pod těmito séraky procházíme

Když jsem dorazil do stanu, bylo v něm takové teplo, že jsem v něm mohli vegetit pouze ve slipech a tričku. Prostě parádní pohoda a veget. K tomu něco k jídlu. Pak už jsme si jen s Martinem povídali a kochali se nádherným výhledem ze stanu. Jazyky stoupajících mraků se předháněly a některé se už dostaly nad nás. Bylo jasné, že krásné počasí zde dnešním dnem končí. V klidu jsme sbalili stan a začali jsme sestupovat do mraků. Pak už stejnou a nám známou cestou dolů. Jak je to vždy oproti namáhavému sestupu snadné. Snad se jen musí dávat bacha na nohy, které se občas nepříjemně zabořily do sněhu nebo mezi skryté kameny a hrozilo nepříjemné zranění. Nejvíce mě při sestupech baví "lyžování" po botách z prudších svahů. Paráda. Skoro to pak člověka štve, když dojde pod hranici sněhu a musí si to po pevném a suchém terénu všechno odšlapat. S končícím sněhem skončilo i slunečné počasí a my se vnořili do mraků a mlhy. Přesto jsme ještě poslední noc strávili u naší staré známé chatky, kde jsme se také vykoupali v ledové vodě.


Několik dalších dní jsme strávili poblíž malého městečka Finale na pobřeží. Koupání v moři a lezení bylo hlavní a jedinou náplní. To lezení mě moc nebaví, ale lezl jsem tu s Klárou jednu ze svých nejhezčích cest a hlavně tu nejdelší - na dvě délky lana. Opravdu to byl nezapomenutelný pocit při ohlédnutí se. Vrcholky stromů byly hluboko pode mnou a mně se naskýtal nádherný výhled ze skály. Jaký rozdíl oproti cestám na Ostaši. I když tato byla pouze trojková.


Bernina Diavolezza

Cestou domů jsme se ještě zastavili ve Švýcarsku na Bernině. Měli jsme to tak původně v plánu, ale pravda je, že se ostatním chtělo zůstat ve Finále o den déle. Tady jsme si pouze s Martinem nalehko vyšlápli k chatě Diavolezza, odkud se začínají tůry na Piz Palu nebo Piz Bernina.

Počasí bylo špatné. Nahoru jsem šli asi 4 hodiny. Tam jsem viděli, že se ženou tmavé mraky, a tak jsme to po několika fotkách otočili. Za dvě hodiny jsme byli u auta. Než jsme se stačili převléknout a sbalit na cestu, začalo příšerně lejt. A lilo celou cestu až do Čech.





2002 - 2024 © bike-trek.cz - na kole a pěšky. Tisk pouze k osobnímu užití.
www.bike-trek.cz

Výše uvedený článek vyjadřuje pouze osobní názor či zážitek autora a nemůže sloužit jako návod nebo průvodce. bike-trek.cz neručí za škody způsobené jeho následováním.

Datum a čas tisku: 28.3.2024 12:25:48