Takto vypadají cedule, kterými je trasa vyznačena na hlavních rozcestích v terénu
rubrika: | vloženo: 24.9.2007 | autor: Mirek
bike – circus to jsou značené bajkové trasy vedoucí po krásných kopcích a vzájemně propojující Hinterglemm, Saalbach a Leogang v oblasti Zell am Zee.
Hinterglemm – pro nás donedávna jen místo na mapě. Malé městečko v nádherném údolí řeky Saalach, za jedním kopcem od, u nás známějšího, Leogangu. Už si ani nepamatuji, kdy přišla první myšlenka na bajkování v Alpách. Určitě to bylo před několika lety. Až letos v lednu se začala celá akce formovat a postupně nabírat na hmatatelné podobě.
Když jsme se nad mapou zamýšleli, kam se konkrétně vydáme, Hinterglemm vyhrál díky tomu, že se z něj dá bikovat na obě strany údolí. Dnes je pro mě, Martinu a Vláďu Hinterglemm synonymem pro super mountain biking v krásných horách; místo, kde se tomuto pohybu, těsně spojeného s přírodou, přizpůsobili. Tady jsou příznivci freeride nebo crosscountry vítáni. Nikde jinde jsme doposud neviděli šedesátiletou bikerku projíždět se na fullu za nějakých 2.000 €. Hinterglemm prostě žije MTB (tedy alespoň během letních měsíců).
Včera večer jsme si v zakoupené speciální bikové mapě (RAD&BIKE PINZGAU od Arbeitsgemeinschaft Kartographie) vybrali trasu Schattbergtour, ale ráno jsme to přehodnotili a pro začátek se rozhodli pro jinou, z našeho pohledu lehčí trasu. V mapě má označení 20K Ellmaualm/Zwölferkogeltour s odbočkou na vrchol Zwölferkogel. Největší otázkou pro nás zůstávalo, jak vypadá značení tras v terénu.
Takto vypadají cedule, kterými je trasa vyznačena na hlavních rozcestích v terénu
Nasedli jsme na bajky a natěšeni vystřelili z garáže. Projeli jsme Hinterglemm skoro až na jeho horní konec, kde jsme se podle turistického rozcestníku chytli a vydali se vlevo stoupající asfaltkou. Asi po půl kilometru jsme našli první ceduli s označením trasy. Ta nás ještě chvíli vede po asfaltu, jenž se jako ustřihnutím mění v šotolinku pokrytou jemným prachem. Od něj se postupně obarvují pláště na bílo a my už chápeme ta zvláštně zaprášená auta, která jsme viděli dole v městečku.
Je po jedenácté hodině, já na nejlehčí převod stoupám a funím vedle Vládi po tak prudké šotolinové cestě podél říčky, že si nosem skoro drhneme o cestu před sebou. Martina jede před námi s asi 20 metrovým náskokem. Slunce přes mraky nejenom prosvítá, ale docela dost i hřeje. Postupně řádně nabíráme výšku a ohlížíme se za Hinterglemmem, který je už docela hluboko v údolí pod námi, vzdušnou čarou tak 2 km, ale naše tachometry už ukazují 7 km. Charakter povrchu se nemění, bílý prach šotoliny nadále porývá kola. V ostrých zatáčkách se posouváme v mnoha serpentinách vzhůru a díváme se na klikatícího se hada cesty, kterou zanecháváme pod sebou.
Kromě krásných výhledů na okolní kopce je jediným zpestřením monotónního šlapání a skoro pravidelného střídání zatáček několik krav a koz pasoucích se podél cesty, které náš průjezd absolutně nevzrušuje. Jejich pohledy navíc prozrazují naprosté nepochopení naší lidské záliby, když se tu dřeme vzhůru.
Krávy, ovce, kozy. Naši častí diváci, kterým jsme byli ukradeni :)
Před kola se staví první branka, kterou Vláďa otvírá a ještě pouští bikera rozjetého z kopce proti nám, jenž v té rychlosti řekl jen krátké danke. Občas se zastavíme a díváme se na protější svah s vrcholem Hohe Penhab a o něco nižším Zwöfer Kogel, na kterém vidíme lanovku. To ještě netušíme, že jsou to právě místa, kam jsme původně chtěli jet a sem jsme jen zabloudili. Cesta je zaříznutá v travnatém a členitém svahu a s každou zatáčkou mizí za ohybem, takže to vypadá jako by tam končila a nám hrozil dlouhý pád z obrovské výšky. Na chvíli se opět vnořujeme do lesního porostu, pak dvě zatáčky a jsme na rozcestí ve výšce přes 1.700 m n. m.
Studujeme mapu a rozcestník. Už to víme: Jsme jinde! Vidíme i právě vystoupané serpentiny a místo, kde jsme špatně odbočili. Dostali jsme se na trasu 20J s názvem Schattbergtour. Operativně se proto rozhodujeme, že se vydáme na Schattberg, který jsme stejně plánovali, jen to pojedeme v opačném směru, než doporučuje značení. Měli bychom minout boudu Hacklberger Alm, kterou vidíme pár metrů nad sebou, a asi po třech kilometrech přijet na vrchol Schattberg West. Také nás ale trochu láká cesta odbočující od nás vpravo, ale ta je neznačená. Balíme mapu, že se vydáme vzhůru po značce, když v tom k nám přijíždí nějaký biker, se kterým se zdravíme. Ptá se nás, jestli jedeme z vrcholu, tak jako on. Když se dozvídá, že právě tam směřujeme, rozmlouvá nám to. Proč jen nás od toho zrazuje? Závěrečný úsek prý vede po singletracku, kde bychom to převážně do kopce jen tlačili, a doporučuje nám právě tu cestu vpravo. (Díky, díky, díky, neznámý bajkere. Jak jsme později poznali, měl jsi naprostou pravdu!)
A teď nás čeká tohle stoupání. Krásné, co?
Tady už není šotolina, ale klasická kamenitá cesta s pruhem trávy uprostřed. Mírně klesá a my si po dlouhé době užíváme sjezd. Přejíždíme dva malé brodíky a už traverzujeme v protějším svahu poté, co se cesta otočila skoro o 180°. Přichází mírné stoupání k malé kamenné chatce Kegerlalm, která nás natolik okouzluje, že jsme si ji museli vyfotit. Zde také začíná dnešní nejkrásnější úsek – parádní lesní singletrack. S chutí se do něj pouštíme, chvíli stoupáme po pěšině klikatící se lesem a vystlané kameny, pak překonáváme průlez ohrady a dostáváme se do úseku, kde už jen klesáme. Terén je pohodový, jediné, na co si musíme dávat pozor, jsou obrovské kravince roztroušené po cestě. Po krátké zastávce na sušenku nad farmou Huber Hochalm sjíždíme šotolinou do údolí, kde se rozhodujeme pro další pokračování.
Před námi se rozvinuje vytoužený singletrack
Malebné průčelí boudy Kegerlalm.
Podobné překážky jsme každý den překonávali několikrát.
Neustále jsme se museli vyhýbat kravincům - příroda tu má prostě hlavní slovo! :-)
Jsou dvě hodiny a my začínáme stoupat na protější svah, na který jsme se před chvílí dívali. Víme, že se máme držet značení 20K, a tak když v čele jedoucí Vláďa tuto ceduli zahlédl, vydal se po ní a my za ním. Zwölferkogel 6 km. Výborně. Z 1.300 metrů do 1.980.
Pod koly se začínají velmi pomalu odvalovat první desítky metrů prašné a opět bílé šotolinky, my se opíráme do pedálů a zdviháme se do dalšího slušného kopce.
Asi dvakrát se zastavujeme na focení okolní krajiny zalité sluncem, které z nás alespoň trochu osušuje proudem tekoucí pot. Krátká zastávka přichází ještě u Breitfussalm, když nám připadá, že cesta zde končí; před sebou vidíme jen oplocené staveniště a několik strojů. Až jeden chlapík se vyklání z okýnka jeepu a ujišťuje nás, že cesta pokračuje dál, stačí objet obrovskou osmikolku s míchačkou betonu.
Svah se zvedá v ještě větším sklonu, Vláďa mizí někde vpředu, já jedu na chvostu a koukám Martině na záda. Zastavujeme se až v prudké vracečce, kde si dopřáváme občerstvení a radíme se s mapou. Je jasné, že jedeme jinudy, ale podle mapy by právě tady měla značená cesta odbočovat. Jenže odbočka nikde, natož nějaká značka. Sedáme na biky a pokračujeme k vrcholu, kde už na nás Vláďa dávno čeká, když v tom, asi po 200 metrech skutečně objevujeme značení. To ukazuje vlevo na klikatou, úzkou a kamenitou cestu mířící k západu, odkud se zpoza Geißsteinu zvedá velký tmavý mrak, postupně zakrývá slunce a několikrát se v dálce zahřmělo. Bude nejvyšší čas pro návrat.
Vrchol Zwölferkogel, foto Vláďa
Shora se vrací Vláďa a společně jedeme vlevo, ale ne po 20K. Bereme to prudce klesajícími serpentinami, které jsou v mapě zakreslené, ale neznačené. O co pomalejší byl nástup, o to rychlejší je teď sestup dolů do Hinterglemmu – spouštíme se po kamenité cestičce, dravě padající příkrým svahem, nabíráme rychlost na krátkých rovinkách a brzdíme před prudkými vracečkami. Jen krávy, pasoucí se místy u cesty, dělají jako bychom tu vůbec nebyli. V jedné ze zatáček se Martině pod zadním kolem odvalil velký kámen, až ji v té rychlosti slušně rozhodil. Naštěstí to vyrovnala a pád se nekonal. Pod sebou vidíme několik posledních prudkých zatáček, po chvilce je máme za sebou. Už přijíždíme na známý úsek k řece do údolí a spokojeně se vracíme domů.
Zastavujeme a čumíme na krávy, co jen čumí.
Hory, lesy, vodopád, krávy, koně... Nevíme, jestli se dívat na cestu nebo po okolí.
Vláďa se snaží řešit konflikt s krávami pouze slovně :-)
Ráno se budíme do zataženého a deštivého dne. Až odpoledne konečně přestalo pršet a navíc se přes mraky prodíralo slunce. Rozhodli jsme se pro trasu, kterou jsme měli v záloze na nějaké odpoledne, když bychom se vrátili dřív. V mapě je označená 20L, ale v terénu tato značka opět chybí. V jednom místě jsme mtb značení našli, ale trasa nesla označení 20F, až ke konci okruhu 20L.
Z Hinterglemmu jedeme nejprve po levém břehu Saalachu, kde je široká pěšina vysypaná drobným štěrkem. Protože stále míjíme spousty hotelů a penzionů, je na ní dost živo. Za městem přejíždíme po mostě na druhý břeh, kde už cestu lemuje z jedné strany řeka a z druhé louky, později vjíždíme do lesa. Tady se už terén rapidně mění a my jsme na parádním singletracku, kde není nouze o kořeny a kameny, jenž jsou po celé deštivé noci a půlce dne řádně mokré a klouže to na nich.
Celkově pěšina nabírá výšku, ale místy přináší i krátké sešupy dolů. Na jednom takovém se rozjíždím za Marťou, která se mi při přejíždění polní cesty uhýbá a tak ji hodlám předjet. Ale nějak jsme si špatně rozuměli a střetli jsme se a během půl sekundy padáme. Ležím s kolem na zemi, na mě Martina s kolem.
Trochu jsme se potloukli, ale naštěstí nic vážného. Kontrolujeme kola a už se chystáme pokračovat, když v tom se za námi ozývá Vláďa, že prý mám přehazku nějak blízko výpletu. Je ohnutá patka. Vůbec si neumím představit, jak ji budeme rovnat. Nic na to nemáme. Tak se rozhoduji pro návrat do Hinterglemmu a po silnici svištíme dolů do města. Tam zajíždím k bike’n soul obchodu se servisem. Mladíkovi, kterého jsem se ráno ptal na originál Hayes kotouče, teď popisuji co se mi stalo. Kouká na to a říká, že se můžu stavit za půl hoďky. Čekám venku, když asi po patnácti minutách mě gestem volá ať to vyzkouším. Je to OK. Jsem rád, že můžu bikovat a za opravu platím 15 Euro. Huber je šikula!
Vracíme se na nedokončenou trasu. Kritické místo pádu teď projíždíme bez kolize, singletrack se opět rozšiřuje a vyvádí nás na uzounkou asfaltku, jenž stoupá podél malého městečka Lengau. Před námi se objevuje uzavřené údolí a my směřujeme k místu zvaném Saalalm, který jsme si pracovně přejmenovali na Salám.
U Lindlingalm konečně nacházíme správné značení a podle šipek se vydáváme vzhůru a po úzké lávce přejíždíme na pravý břeh říčky. Jsme na krásném singlu, do cesty se nám staví několik přírodních schůdků a už zase jedeme po klikatící se a mírně stoupající pěšině v lese. Ta nás později opět vyplivla na širší štěrkovou cestu vedoucí mezi pastvinami, takže si občas musíme otvírat branky. Vpravo krávy, vlevo koně, nad nimi malý vodopád, vrcholky okolních zelených stěn mizí v mracích, dole šumí voda. Je tu fakt krásně.
Poslední metry šotoliny, poslední poklidné kravky. Ty další už pobíhaly po úžasném singletracku.
Míjíme farmu Saalalm, po lávce překonáváme Saalach, který kousek nad námi pramení a dostáváme se na protější svah se zaříznutou, ještě chvíli stoupající, pěšinou. Odsud to vypadá, že nebude sjízdná, ale dá se po ní vcelku dobře stoupat. Po pár metrech přichází dnešní nejvyšší bod (1.464 m n. m.) a zlom terénu - teď už budeme jen klesat. Tady se nám do cesty staví dvě kravky s minimem pochopení pro bikery. Prostě se postaví na pěšinu a čumí. Když jsem jednu poplácal po zadku, tak se neuhnula, ale jen popošla a zůstala na pěšině. Pak jí to došlo a ustoupila do trávy. S Martinou jsme projeli a čekali na Vláďu, který dole fotil. Ještě, že jsem si připravil foťák na snímání videa; Vláďa s krávami sehrál velmi zábavnou grotesku a my se skvěle pobavili, když se je snažil verbálně přemluvit, aby se uhnuly z pěšiny.
Krátké vydechnutí před sjezdem, který si hodláme užít.
Je skoro šest hodin, začíná drobně pršet a my se spouštíme na zasloužený super sjezd, kde jsou nástrahou nejenom větší kameny, ale také kravince, kterými je cesta dost často poznamenána. Ale to nemá absolutně vliv na naše užívání si krásného úseku s 1,5 km dlouhým sjezdem.
Naše biky na vrcholu. Do 2.095 m n.m. vlastními silami.
Ano, v ČR by tady byl zákaz cyklistům, tady to jde a navíc se všichni respektují a s úsměvem zdraví - pěší i bikeři.
Večer jsme na netu s Martinou nastudovali předpověď počasí rozdělenou po dvou hodinách. Z ní vyplývalo jediné: vstát dříve, abychom mohli už kolem deváté vyrazit na cestu. Odpoledne se totiž měly přihnat mraky a přeháňky. Ranní obloha zatím skutečně slibuje nádherný den, jako stvořený pro další bikový zážitek.
Už v 8:30 opouštíme Hinterglemm a jedeme po proudu řeky Saalach po cyklistické stezce do Saalbachu a dál do Jausernu. Je to nějakých 10 km, které díky mírnému kopci zvládáme velmi rychle; už v devět odbočujeme do údolí řeky Löhnersbach po trase 20J. Cestou jsme občas zastavili a zaváhali, kde se vlastně odbočuje, ale nakonec jsme trefili. Jsme v nadmořské výšce asi 930 metrů a začíná naše 11 kilometrové stoupání na Schattberg West, který je ve výšce bezmála 2.100 metrů.
Začínáme mírně stoupající šotolinkou, kterou docela vítáme. Tím rychlým sjezdem jsme v ranním chladnu jízdou ve stínu docela trpěli zimou. Teď se zahřejeme! Opouštíme ruch městeček a blízké silnice a vnořujeme se do lesa, kde hučí jen řeka; občas nás předjede nebo mine nějaké auto. Kopec s cestou stále více stoupá, ale jeho skutečná dramatická tvář je odhalena až po třech kilometrech, kde opouštíme řeku a zatáčíme vpravo. Cesta náhle nabírá několikanásobně větší sklon. Podřazujeme na nejlehčí převody a psychicky se připravujeme na to, že nahoru už to lepší nebude.
Hned v první ostré zatáčce nás předjíždí osmikolový náklaďák, těžce funící s míchačkou plnou betonu někam do kopců. Kam tady jen může jet!? Když utichl jeho hluk a rozplynul se pach spálené nafty, sedáme na kola a zahajujeme nekonečné a monotónní krouživé pohyby nohama, abychom se vyzvedli o dalších 900 výškových metrů vstříc vrcholu. V opravdu prudkém svahu, až se divím jak se v něm udrží pasoucí se kravky, se střídají krátké rovné úseky cesty proložené nespočtem zatáček, přičemž každý další takový úsek je několik metrů nad tím předchozím. Z horních cest je vidět i na pět až šest úseků pod námi. Sklon cesty nás pěkně prohřívá a jinak než na kašpárka se tu jet nedá. Asi po tři čtvrtě hodiny už mi ten pohyb přijde naprosto normální. Výhledy na okolní hory jsou úžasné; zvláště na krásné kopce a skály přes údolí přímo před námi. Nedá mi to, často zastavuji a fotím.
Náhle se při cestě objevují nízké dřevěné sloupy, vzdálené od sebe asi 20 až 30 metrů, na kterých je volně zavěšená dvojlinka s objímkami a žárovkami. Pouliční osvětlení bez jakýchkoli lamp! Působí to až komicky. Tahle technická vymoženost nás doprovázela až někam k Limbergalm. V 10:15 se vysoko nad námi poprvé objevuje vrchol. Vidíme ho po pravé ruce proti jasné obloze, ale zleva se sem ženou mraky a i kolem nás je lehký opar. Vypadá to, že nahoru dojedeme za mlhy a rovnou se budeme muset spustit dolů, aby nás nezastihlo špatné počasí.
Z údolí se k nám blíží nezaměnitelný zvuk helikoptéry. Dívám se mezi stromy, které v této výšce ještě občas jsou, jestli je to záchranný vrtulník nebo ne. Blížíme se k místu, odkud jeho zvuk přichází a náhle se objevuje přímo před námi. Stojí tu i automíchačka, která nás dole předjela. Jsme zastaveni dělníky, kteří tu něco staví a vrtulník využívají k dopravě betonu od auta na místo určení, asi 40 metrů dál v kopci. Když došel beton nebo palivo vzdušného dopravníku, jsme puštěni dál nahoru.
To už se blížíme k rozcestí, kde vpravo můžeme pokračovat na Schattberg Ost nebo vlevo na vyšší West, který je našim dnešním nejvyšším bodem a takovým hlavním cílem. Vrchol je už kousek nad námi, tedy v porovnání s tím, co jsme už vyšlapali, ale serpentin zbývá ještě dost a jejich sklon je stále nemilosrdný. Při jednom z focení nás dojíždí povědomý biker, dnes také jen v trenýrkách. Blázen, zase takové teplo tu není. Zdravíme se s poněkud jiným Angličanem, kterého jsme potkali před dvěma dny na Salámovém okruhu.
Závěrečný úsek k vrcholu už projíždíme opravdu horským terénem, kolem nás je jen kamení a žlutozelená tráva. Chata Westgipfelhütte je už jen kousek před námi. Ještě několikrát šlápnout a jsme u ní. Ale samotný vrcholek je ještě kousek nad ní. Nevzdáváme to a na nejvyšší bod, tedy do výšky 2.095 m n.m. vyjíždíme vlastními silami něco po čtvrt na dvanáct. Máme obrovské štěstí, mraky se roztrhaly a nám se nabízejí nádherné výhledy dolů do údolí s malými domky Hinterglemmu a Saalbachu, na protější mohutné kopce s bílými vlnovkami cest a miniaturními staveními, na masivy za nimi, na blízký Schattberg Ost i na jih na Hochkogel. Tam někde dál za ním je Grossglockner, ale tak jasno, abychom ho viděli, dnes není. Přichází zasloužené vrcholové foto, svačina a odpočinek před následujícím 13-ti kilometrovým sjezdem.
Začátek klesání z Schattberg West k Hacklbergalm
Je poledne, slunce mizí za mraky, začíná nám být trochu zima, pod nos nám smrdí nějaký kuřák a tak se rozhodujeme pro zahájení sjezdu. Kolem stojanu na kola s reklamou „Radler Tankstelle“ opouštíme nejvyšší bod s chatou. První úsek dolů, měřící asi půl kilometru, je celkem prudký a po ostrých kamenech, takže docela nepříjemný. Za ním překonáváme ohradník a dostáváme se na nejbáječnější 3 kilometry našeho týdenního pobytu – malebný a hravý singletrack s příjemným sklonem a mnoha zatáčkami, kde prožíváme svůj maximální zážitek z bikování v Hinterglemmu.
Pěšina se vine po travnatém svahu mohutné hory a nám se naskýtá pohled na okolní kopce. Ale pokud si chceme podívanou na ně vychutnat, musíme zastavit. Jízda dolů totiž vyžaduje soustředění nejenom na terén a turisty, ale také na menší stádo krav. Jedna mi chvíli jde před kolem, než zcela ležérně zabočí vlevo do stráně.
Malebná pěšina pokračuje dál dolů do údolí a po mnoha mírných zatáčkách, tedy spíše jen zvlnění, přicházejí skutečné nástrahy v podobě ostré levé, ve které vnímám Vláďu s foťákem, následované pravou, která překonává miniaturní brod. Tato šikana totiž kopíruje menší úvoz, kterým si dolů razí cestu voda. Další dvě velmi prudké zatáčky přicházejí o něco níže a jsou hned za sebou. Zatočení zde vyžaduje už určitou obratnost, protože je pěšina úzká, a vracečky jsou navíc s velkým sklonem dolů. V jedné stojí starší pár a drží nám palce. Pak už přichází jen dojezd k Hacklbergalm, kde zastavujeme po 20 minutách sjezdu a dlouho si ho znovu připomínáme a dělíme se o subjektivní zážitky a pocity.
Tak tady jsme prožili svůj maximální zážitek z bikování v Hinterglemmu!
Z tohoto, pro nás známého místa již z prvního dne, sjíždíme po šotolině dál dolů k Hinterglemmu, který už vidíme dole pod krásnými zelenými kopci. Tentokrát se více díváme po značení, protože se chceme držet cesty 20J. Po cestě dolů to fakt utíká a nám se stýská po nějakém dalším singletracku.
Díváme se do mapy a objevujeme malou pěšinu, která spojuje několik zatáček. Hodláme ji vyzkoušet. Chvíli se na jejím začátku zastavujeme, já ještě přifukuji zadní kolo a spouštím se do ní za Vláďou, následován Martinou. Jenže po pár metrech se kola zastavují nad schody. Vláďa to otáčí, já s Martinou to zkoušíme dál. Ale byla to špatná volba, pěšina je opravdu jen pro pěší. Proto se brzy vracíme také na šotolinovou cestu, projíždíme po břehu nějaké malé vodní nádrže a pak už společně míříme do Hinterglemmu. „Dnes to bylo fakt suprový!“, nadšeně hodnotíme náš výšvih.
Už od rána je mizerné počasí. Několikrát pršelo a zase přestalo. Kolem druhé, kdy už hodinu nepršelo, se rozhodujeme vyjet alespoň na malou projížďku někam nahoru nad městečko a jinou cestou si sjet dolů. Hodně se ochladilo, tak tomu přizpůsobujeme i oblečení. Šlapeme do protějšího kopce, na který jsme se celý týden dívali z terasy našeho hotelu. Tady vidíme, že Hinterglemm snad opravdu tvoří jen hotely a apartmány.
Konečně vyjíždíme do otevřené krajiny a kromě okolních, v mlze zahalených vrcholků, vidíme také na protilehlém svahu pod malým lesíkem náš hotel. Stoupáme dál v serpentinách. Když jedu na východ, musím si rozepnout bundu, jaké je mi teplo, když se v další zatáčce otočím o 180°, musím se opět zapnout, protože odsud fouká studený vítr. Ten záhy přinesl druhý déšť. Ten první byl jen kraťoučký a přečkali jsme ho pod střechou posledního stavení městečka, ale teď jsme ve volné přírodě, nahoru je to ještě daleko, je zima a déšť stále sílí.
Chvíli tam stojíme zaskočeni touto situací a koně, kteří nás z blízké ohrady pozorují, přemýšlejí, jestli to vzdáme a vrátíme se nebo budeme stoupat dál. Rada, vzhledem k situaci s počasím, rozhoduje pro návrat. Ještě se zastavujeme u bike’n soul, kde využíváme myčky kol a pak už definitivně uzavíráme naše první bikové dobrodružství v Alpách.
V zásobě jsme měli výšvihy, které jsme kvůli počasí neuskutečnili. Jeden z nich patřil mezi delší a měli jsme se při něm dostat až do vedlejšího údolí a užít si krásný singletrack.
Nesthli jsme to kolem Hinterglemmu vše zmapovat a tak hledáme následovníky, kteří by napsali o svém bajkování v této oblasti. V případě zájmu pište na redakce@bike-trek.cz.
2002 - 2024 © bike-trek.cz - na kole a pěšky. Tisk pouze k osobnímu užití.
www.bike-trek.cz
Výše uvedený článek vyjadřuje pouze osobní názor či zážitek autora a nemůže sloužit jako návod nebo průvodce. bike-trek.cz neručí za škody způsobené jeho následováním.
Datum a čas tisku: 20.4.2024 18:28:18