Rozhledny Jestřebích hor

15. prosince 2018

rubrika: | vloženo: 16.12.2018 | autor: Mirek

Na letošní předvánoční výlet jsme měli dva návrhy - Český ráj nebo Jestřebí hory. Těm jsme nakonec dali přednost, protože to bude jednodušší a časově výrazně kratší na dopravu. Vláďa vymyslel trasu přes dvě rozhledny a jednu chatu, Jirka ji naklikal na mapách a já už jen upravil směr.

Připravenou trasu Vláďa popsal úplně jednoduše: "Jenom vylezeme na kopec na první rozhlednu, zajdeme na Jestřebí boudu na něco k jídlu, pak zkusíme druhou rozhlednu a jdeme zpátky." A přesně tak se to stalo.

Ještě jsme doladili vlakové spojení, doma doplnili čerstvé baterie do čelovek, jejichž silně svítící LED si někteří hned okusili na vlastní oči, připravili svačinu, do termosky čaj a celé 2/3 výpravy  přibalily i něco silnějšího k pití. Ráno jsme si na královéhradeckém nádraží ještě s Jirkou stihli koupit kafe a snídani do vlaku. Na čas přijíždíme do Malých Svatoňovic, kam na vedlejší kolej právě dorazil vlak od Trutnova. Máme to pěkně načasováno, nemusíme na sebe dlouho čekat a vyrážíme vstříc kopcům.

Info k výletu

Procházíme téměř mrtvým městem po červené značce od nádraží k náměstí a dál do kopce. Tady už je trochu pocukrováno a čím víc stoupáme, sněhu přibývá. K naší radosti. Je úplně zataženo, tak jsme rádi, že můžeme jít alespoň pěkně zasněženou krajinou. V lese je už pak nějakých 8 až 10 centimetrů krásného prašanu.

Cesta ubíhá pomalu; už jsme se dlouho neviděli, tak neustále něco probíráme, zastavujeme se na svačinu a samozřejmě přichází ke slovu horký obsah termosek i chlazený Citrus, jehož teplotu Jirka u Vládi reklamuje.

Přicházíme na hřebenovou pasáž a kolem bunkrů rozsázených v úplně bílém lese zdoláváme poslední pasáž ke Slavětínské rozhledně nad Markoušovicemi. Žádné stopy tu ve sněhu nevidíme, i když proti nám šel nějaký starší pár. Vystupujeme na rozhlednu a ze schodů padá sníh, jehož chuchvalce vítr bere a rozprášené odnáší k jihu. Na vyhlídkové plošině je ho skoro 15 centimetrů. Jirka se na chvíli zastavil níž na odpočinkové plošině, kde mu Vláďa pomohl nevyndat pouzdro s keškou.

RozhlednaSlavětínská rozhledna na Markoušovickém hřebeni

Dnes je opravdu hodně zataženo a šero. Být trochu lepší počasí, stál by výhled za to. Kdyby dokonce zasvítilo slunce, bylo by to úplně kýčovitě krásné, jako před pár lety, když jsme si takhle v zimě vyšlápli do Stolových hor v Polsku. Ale dnes to fotogenické není. Proto se nahoře ani moc nezdržujeme, stejně tu fouká. Vracíme se pod rozhlednu a pak kousek stejnou cestou po hřebeni zpět na jiho-východ po zelené turistické značce.

KrajinaVýhled ze Slavětínské rozhledny k jihu

U jednoho z bunkrů ještě hledáme ve stoprocentně smrkovém lese břízu. Někde u ní má být další keška. Kešku ani břízu jsme Jirkovi nepomohli najít. Nevadilo mu to, dokonce nad tím mávnul rukou a snad to okomentoval i nějakým jadrným slovem. Smile

Ve veselé zábavě a hovoru přicházíme k rozcestí Na Špici a opuštíme les na úplně zasněženou louku. Vláďa mi cestou neustále říkal, že to určitě všude znám, protože jsme tu jezdívali na bajku, ale já to poznávám až tady. Ano, přes tuhle louku vede polní cesta, po které jsem už na kole jel. Teď, když ji procházíme pěšky, to vůbec neutíká. Navíc tu fouká a mně začíná být docela zima.

Brzy jsme ale na Pasekách, kde máme v plánu zaskočit na oběd do Jestřebí boudy. Z komína se kouří, tak snad je otevřeno. Bylo. Vcházíme do velké restaurace poměrně slušně vyhřáté jedinými kamny v rohu. Prostředí odpovídá horské chatě a překvapuje mě, že je tu docela dost lidí a další se ještě trousí za námi. Dáváme si výpečky, které jsou chutově docela slušné, včetně dobrého zelí. V teple na nás padá únava, ale po podlaze táhne studený průvan a já si uvědomuji, že jsem si chtěl na další cestu navléknout spodky.

Dobře najedeni (a ustrojeni) vycházíme zase na čerstvý vzduch zimní krajiny. Dále se držíme zelené značky. Noříme se do lesa a úvozem stoupáme na lesní cestu. Na dalším rozcestí značka míří vlevo a po chvilce jsme pod Žaltmanem.

Kovová rozhlednaRozhledna na vrcholu Žaltman

Tak tady jsme s Jirkou nebyli od roku 2006. Po pěšině mezi kameny stoupáme k rozhledně. Stojí tam, jak jsem si ji pamatoval - stará kovová konstrukce natřená červenou a bílou. Výhled zase za moc nestojí, až na zajímavý proužek slabého slunečního světla prodírajícího se přes husté mraky. Tak nahoře alespoň tvoříme selfthree. Ani selfí tyč k tomu nepotřebujeme.

Zimní krajinaVýhled ze Žaltmanu

Zelená od Žaltmanu nás po krátkém úseku přivádí k Bílému kůlu, kde je velký dřevěný altán s ohništěm uprostřed. Už před výletem jsme řešili, jestli si nevzít buřty, ale neměli jsme jistotu, že v altánu bude dříví. Nebylo.

Vláďa se zdraví s kamarádem bajkerem, který opatrně sjíždí kopec proti nám. Tady zelenou opouštíme a kousek po žluté přecházíme na modrou značku. Když vycházíme z lesa, cesta se stáčí kolmo na vrstevnice a klesá dolů. Jenže je také pod ledem a dost to tu podkluzuje. Jdeme proto raději v měkkém sněhu po vedlejší louce nebo poli - pod sníh nevidíme.

Kontroluji čas a za 45 minut by nám měl jet vlak. Na další bychom museli čekat další hodinu a tak trochu přidáváme do kroku. Míjíme křížovou cestu a přicházíme do Svatoňovic. Na nádraží kupujeme jízdenky a na příjezd vlaku nemusíme ani dlouho čekat.





2002 - 2024 © bike-trek.cz - na kole a pěšky. Tisk pouze k osobnímu užití.
www.bike-trek.cz

Výše uvedený článek vyjadřuje pouze osobní názor či zážitek autora a nemůže sloužit jako návod nebo průvodce. bike-trek.cz neručí za škody způsobené jeho následováním.

Datum a čas tisku: 28.3.2024 14:11:25