rubrika: | vloženo: 24.11.2016 | autor: Mirek
Nějakým nedopatřením jsem byl postaven před úkol dopravit se do Říček v Orlických horách na oběd. Co ale s načatým dopolednem? Rozhodl jsem se proto pro krátký výlet na Anenský vrch, kde jsem ještě nikdy nebyl. Abych si trasu ještě více zpestřil, vzal jsem to kolem pevnosti Hanička.
Je půl desáté dopoledne, když vystupuji společně s hrstknou lidí na konečné vželezniční stanici v Rokytnici v Orlických horách. Od nádraží jdu po modré značce přes náměstí a pak vpravo dolů a zase nahoru mezi poslední domy. Turistická značka mě vede alejí a dál stoupá pastvinami se zvědavými pohledy skotu až na Polův kopec.
Městečko jsem zanechal pod sebou a při pohledu na okolní kopce, rozhlehlé louky, aleje a lesy si uvědomuji, že Orlické hory jsou něčím specifické. Dříve jsem je neměl moc rád, ale za posledních asi 15 let jsem jejich kouzlo postupně objevil - tedy pouze ze sedla biku.
Mlhavý den dovoluje pouze omezené výhledy tak na dva až tři kilometry. Přecházím nějakou asfaltovou cestu a značka mě zavádí po polní cestě do cípu lesa. Za ním opět vycházím na pastvině a podél lesa pokračuji dál k severo-východu.
Než jsem se dotknul vrstevnice s nadmořskou výškou 700 metrů, opustil jsem značku a vzal to přímo k severu. Chci se totiž dostat na křižovatku tak, abych nemusel jít po silnici č. 319. Se současnou technikou (elektronickými mapami a GPS) není žádný problém trefit přesně na místo, které jsem měl v plánu. Přicházím na silnici hned v prostřední zatáčce a v té poslední ji opouštím rovně na silnici pokračující k severo-východu mírným stoupáním. Střídavě ji lemují vzdálená stavení, za kterými jde paralelně se silnici linie elektrického vedení.
Za posledním stavením se silnice stáčí vpravo do lesa. Na okraji jsou nějaké zbytky brány a oplocení. Vnořil jsem se do mlhy a do lesa. Sahám do batohu pro housku a teplý čaj. Venku mi vždy tak skvěle chutná! Elektrické vedení se přiblížilo přímo k silnici a já přemýšlim, kam asi tady v lese vede? Odpověď přišla záhy.
Z mlhy se něco vynořuje - bílá stavba a vysoký plot z vlnitého šedého plechu. Dráty vedení mizí nad ostnaným drátem v rozvodně přilepené na budovu. Obcházím plot a na druhé straně nacházím otevřená vrata do areálu, ve kterých mě vítá kanón tanku T-34. Vůbec jsem netušil, že takto vypadá vstup do pevnosti Hanička. Dočítám se, že prohlídka podzemí zabere 80 minut. S něčím takovým jsem nepočítal, tak si jdu prohlédnout alespoň techniku z výzbroje Československé armády z poválečného období, která je volně přístupná v garážích s otevřenými vraty. Musím někdy říct Vláďovi, abychom se sem zajeli podívat.
Zdržel jsem se tu jen pár minut a už pokračuji dál, tentokrát po červené turistické značce. Mám dost času, tak se jdu ještě podívat ke srubu R-S 79 "Na Mýtině", který je údajně největším vybetonovaným objektem celého československého opevnění. Od něj jsem zaskočil k blízkému malému srubu Na Potůčku. Pak se už vracím na červenou turistickou značku a pokračuji na sever.
Srub R-S 79 "Na Mýtině"
Tady si uvědomuji, proč preferuji Orlické hory na kole. Monotónně totiž stoupám po kamenité lesní cestě, která by rychle ubíhala být tu v sedle bajku. Potkávám tu milovníky vojenské historie, jak usuzuji podle jejich uniforem (a navíc zrovna pokuřují před jedním z bunkrů, které cestou míjím). Je vidět, že tu někde spali. Asi nějaký nový druh - něco mezi trampem a vojákem. Teď mi dochází, že právě na několikadení pěší toulání jsou Orlické hory taky jako stvořené. Kousek výš jsem potkal ještě jednu podobnou skupinku.
Štěrkovou cestou protínající mlhavý les, místy lemovanou dalšími bunkry, přicházím k rozcestníku Anenský vrch - rozcestí, kde se zdravím s manželským párem. V porovnání s naším včerejším a předvčerejším výletem na Turov je tady opravdu živo. A přitom počasí není zrovna výletní. Zde odbočuji k asi 300 metrů vzdálenému Anenskému vrchu. Cesta k vrcholu se v závěru stáčí do spirály a v mlze se mezi stromy objevuje stavba rozhledny.
Na jiho-východním a severo-západním okraji kopce jsou opět bunkry. Rychle si prohlížím "Arnošta" a pak už nedočkavě mířím na rozhlednu, díky které se dostávám lehce nad hranici 1000 metrů nad mořem. Anenský vrch má totiž tu smůlu, že měří pouhých 992 m n.m. Točité schodiště nahoru je stejné jako na desítkách rozhleden z posledních let a pěkně tu fouká, až rozhledna skučí. Jiný výhled než pohled do mlhy a na vrcholky blízkých stromů jsem z ochozu ani nečekal. Fičí to tu a jen malý plůtek kolem ochozu vítr alespoň trochu rozráží. Na dosah ruky se kolem rozhledny honí chuchvalce mlhy přes mraky a viditelnost je tak do dvaceti metrů. Nemá ani cenu tu vyndávat foťák.
Rozhledna Anna na Anenském vrchu
A tak namísto přírodních zážitků a výhledů do krajiny mám víc zážitků z vojenské historie. Opouštím vrchol a vracím se dolů na rozcestí. V závětří je lépe a teplý čaj s mysli tyčkou taky přišel k chuti.
Čas se posunul a já se musím dát na sestup. Měním barvu a pokračuji po modré, která jde ještě pár metrů společně s červenou. Pak ale odbočuje vlevo do lesa a sestupuje čtyř kilometrovým úsekem dolů do Říček. Zvoní mi telefon s dotazem, jestli oběd stíhám. Měl bych, ale přesto jsem trochu přidal do kroku.
Když jsem se vynořil z lesa, objevilo se pode mnou údolí mizící na severu v oblačnosti a několik stavení a chat. Jsem v Říčkách.
2002 - 2024 © bike-trek.cz - na kole a pěšky. Tisk pouze k osobnímu užití.
www.bike-trek.cz
Výše uvedený článek vyjadřuje pouze osobní názor či zážitek autora a nemůže sloužit jako návod nebo průvodce. bike-trek.cz neručí za škody způsobené jeho následováním.
Datum a čas tisku: 24.4.2024 07:19:30