rubrika: | vloženo: 9.2.2012 | autor: Mirek
Už asi týden nebo dva panují mrazy, pro které si sdělovací prostředky našly atraktivní označení - arktické. V Adršpachu prý teplota klesala až k mínus třiceti pěti stupňům. Chvíli jsme o Ádru přemýšleli jako o náhradním řešení narychlo naplánovaného výletu na Hejšovinu, kde by mohl být dlouhý pochod v takové zimě opravdu vražedný. Jenže tahle náhradní varianta se ani po malém zaváhání neujala a to bylo dobře.
Jak říkáme, není špatného počasí, je jen nedostatečná výbava. To byl asi hlavní důvod, který rozhodoval u oslovených, ze kterých se nakonec utvořila komorní skupina sedmi statečných, kteří se vydali na opravdu mrazivý výlet. Na údržbě silnic v Machovské Lhotě se na to ale asi dívají jinak. Bylo jim jasné, že v tak krásném počasí nebudou lidé sedět doma a malé parkoviště u hraničního přechodu bylo vyhrnuté a připravené. Z něj vycházíme asi v 8:45 do -17 °C mrazu, který se chvíli po opuštění tepla auta zdá být nezvladatelný. A to nahoře bude ještě větší zima. Jenže po pár krocích do kopce se zastavuji a zbavuji se teplé flísky, kterou jsem si v panice vzal pod bundu. Nahoře na louce zase trochu pofukovalo, ale s vichřicí, kterou jsme tu zažili při cestě za zimním bivakem v Bialých skalách před dvěma roky, se to srovnávat nedalo ani trochu. Naopak, dnes nám na cestu svítí slunce, které už má jistou sílu a snahu hřát.
Cesta na Hejšovinu byla poměrně v pohodě. Žádné dlouhé a vyčerpávající brodění prašanem se nekonalo. Chvíli jsme si cestu prošlápnout museli, ale hodně jsme využili rolbou upravené a naprosto tvrdé cesty pro běžkaře. Tak jako při našem prvním výletu sem, i dnes přecházíme z modré značky na žlutou, jenž nás vede (opět krásně prošlápnutou pěšinou) do kopce k samotnému vstupu na Hejšovinu. Paráda. To nám hodně zrychlilo a usnadnilo cestu.
Vstupujeme na hlavní masiv a blížíme se k chatě. Voní tu nějaké klobásy nebo co. Raději se tím nenecháváme rozptýlit a jdeme zaměstat jiné smysly vyhlídkou do krásně zasněžené krajiny. Stojíme vysoko nad lesem pokrytým silnou vrstvou čistě bílého sněhu. Dál za stromy se rozprostírají zasněžené louky a pastviny a na obzoru vše lemují Broumovské stěny. Dál dnes vidět není. Celou tu kouzelnou idylu umocňuje mrazivý vzduch a přeci jen mírně hřející sluníčko. Poslední kapkou té zimní romantiky a nádherného výjevu je musher s asi osmi psy, který si to sviští kolem výběžku vzdáleného lesa. Je od nás dost daleko, ale i tak vidíme, že mu to docela jede.
U chaty nás fascinuje holý listnatý strom, který zima nádherně obalila a ozdobila. Pokoušíme se ho zachytit snad všichni (jen Jirka zachytil nás, jak strom fotíme) a dohadujeme se, čí pé-efko to příště bude.
Vyhlídka před chatou
Musher se psím spřežením
Po návštěvě nové kovové vyhlídky stojící za chatou (nebo jsme ji jen dříve míjeli bez povšimnutí?) se vrháme do zimního skalního bludiště. Čeká nás poměrně dlouhý a zajímavý okruh s mnoha vyhlídkami a sestupem do kaňonu. Tedy takto ho alespoň z několika předchozích návštěv známe. První vyhlídku si užíváme i navzdory mrazivému větru. Ještě chvíli se proplétáme po pěšině vyšlápnuté mezi skalami, než jsme se ocitli před závěrečnými vyhlídkamu směrem na Karlow. Nojo, sakra! Teď nám dochází, že jsme se asi drželi špatné stopy, protože jsme minuli všechny vyhlídky směrem do Čech a populární Ďáblovu kuchyni. Na jednu stranu je nám to líto a máme cukání se tam vrátit, abychom si toto místo vychutnali v množství sněhu a zimě, která dnes panuje, ale na druhou stranu zase zůstane více času na Bludné skály.
Pokračujeme tedy na vyhlídky. Pohled dolů a psí vytí doléhající až sem byly vysvětlením úkazu s musherem - žádný romantický výjev, prostě se tu konají závody psích spřežení.
Po zastávce na druhé vyhlídce, kde tvoříme druhé společné foto, se už dáváme na dobrodružný sestup dolů. Co na něm bylo tak dobrodružného? Vypadalo to totiž, že to snad ani bez lana nebo maček nepůjde. Ale nakonec jsme vymysleli styl - kombinaci sjezdu po botách a brždění rukama o zábradlí - kterým jsme se nejrpve pomalu a pak stále dovedněji a rychleji posouvali dolů. Vláďa to chtěl v jednom místě dovést k dokonalosti a hlasitým voláním si dělal místo na zasněžených a zledovatělých schodech pod sebou, které chtěl využít k rozjezdu jako ze skokanského můstku! Odvahu k rozjezdu už ale nedostal.
V Karlowě nás zaujaly dvě věci: musheři a park s dinosaury. Závody psích spřežení se tak často nevidí, ale o zdejších dinosaurech víme už dávno. Dnes je však vidíme, jak tupě a bez hnutí stojí s půl metrovou vrstvou sněhu na zádech. Ani se ho nesnaží setřást. Není se čemu divit, že nepřežili dobu ledovou. A přitom by už měli mít tu zkušenost, poučit se z vlastních chyb a poradit si s tím.
Napojujeme se na červenou turistickou značku, které nás povede k Bludným skalám. Až nahoru na hřeben je pěšina zase prošlápnutá, ale od následujícího rozcestí si ji musíme prošlápnout sami. Sněhu je hodně a cesta k Bludným skalám se tak díky tomu zpomaluje a ztěžuje. Krajina kolem nás je ale fascinující. Sice je trochu smutná, protože je hodně stromů polámaných a v podstatě zmizel celý les, který se tady táhnul po hřebeni. Teď je skoro celou dobu vidět na vzdalující se masiv stolové hory Hejšovina.
Začínám mít zase hlad. Ten první, malý, jsme zahnali ještě před vstupem na Hejšovinu. Teď se pokouším ozvat, abychom se zastavili a najedli. Právě teď jsme v místě, kde moc nefouká a sluníčko hřeje. Jediný, kdo vypadá že by taky něco sněd, je Jerry, ale v následném hlasování mě zrazuje a tak pochodujeme dál. Aha, oni si myslí, že už je to jen kousek, zjišťuji, když se Vláďa podivuje nad skutečností, že bychom měli překonat ještě malý kaňon. Už se vidí na závěrečném lesním úseku vedoucímu k rozcestí před Bludnými skalami. Po patnácti minutách se ozývá i Jerry. Hurá, zastavujeme a v té nádheře kolem svačíme. Chleba s máslem, slaninou a sýrem mi krásně křupe mezui zuby. Má totiž řádné omrzliny.
S plným žaludkem a odlehčeným batohem se nám jde hned líp. Přecházíme úpně zamrzlý potůček v malém kaňonu, vstupujeme na cestu do hustého lesa a po chvíli jsme u Bludných skal. Ještě si musíme prošlapat cestu skoro až ke vstupu.
Zastavujeme se na prvních vyhlídkách, ze kterých je rok od roku méně vidět, jak postupně obrůstají stromy. Ale to je prostě příroda. Pak nevím, co se stalo, jestli to už ostatní přestalo bavit nebo nám začala být větší zima (mimochoddem, opravdu se tou dobou začalo zase razantněji ochlazovat), ale kluci společně s Vlaďkou nasadili tempo a po vyšlápnuté pěšině se vydali skrz skály.
Už jsem tu v zimě byl, ale tolik sněhu jsem tu nikdy dříve neviděl. Místy je ho tolik, že ztěžuje průstup úzkými místy mezi skalami. V jednom průlezu se musíme skoro položit, abychom se dostali na druhou stranu. Po příchodu k asi nejznámějšímu útvaru Bludných skal - Muří noze - mě překvapuje, že je pěšina vyšlápnutá přímo přes něj. Tam se nikdy nechodilo. Říkám to Martině a společně voláme na kluky vpředu. Jenže mezi skalami, navíc zasypanými prachovým sněhem, se jakékoli volání úplně vytrácí. Obracíme se tedy správným směrem sami. Jenže hned po pár krocích se zastavujeme a nevěřícně koukáme na průrvu mezi skalami, kudy má cesta vést. Je úplně zasypaná a zafoukaná sněhem do výšky asi 3 metry. Nezbývá nic jiného než následovat ostatní po vyšlapané pěšině.
Cesta vede nezvykle přímo přes útvar Muří noha
Dá to prácičku se tudy protáhnout
Ani dnes nejde v Bludných skalách zabloudit. Teda pokud se držíte značené pěšiny. Procházíme dál mezi známými skalními útvary, které se prostě neokoukají, navíc, když je po dlouhé době vidíme pod sněhovou přikrývkou. Snad se tu líbí i těm, kteří tu nebyli buď vůbec nikdy nebo alespoň ne v zimě.
V 15:30 vycházme u východu a po zelené značce sestupujeme dolů do Ostre Góry zpět k přechodu do Machovské Lhoty. Za hodinu jsme u aut a celou dnešní mrazivou akci hodnotíme jako moc vydařenou.
2002 - 2024 © bike-trek.cz - na kole a pěšky. Tisk pouze k osobnímu užití.
www.bike-trek.cz
Výše uvedený článek vyjadřuje pouze osobní názor či zážitek autora a nemůže sloužit jako návod nebo průvodce. bike-trek.cz neručí za škody způsobené jeho následováním.
Datum a čas tisku: 19.4.2024 22:03:29