rubrika: | vloženo: 10.10.2011 | autor: Jerry
Je 5:00 ráno a já vstávám. Celou noc jsem se modlil, aby právě teď nepršelo, ale marně. Leje jako z konve. Lehká, ale hodně vydatná snídaně, co se cukrů týče. Takže krajíc chleba s marmeládou, banán a pár kuliček hroznového vína a k tomu heřmánkový čaj s medem. Vkládám bika do Fábky a jedu ještě za tmy do Svobody nad Úpou, kde přesedám do auta ke kolegoj a vyrážíme směr Josefův Důl v Jizerkách. Ve Vrchlabí ještě zastavujeme u Lídlu a bereme třetího borce. Stěrače pořád plácají po okně před očima, takže stále prší.
Nepotkáváme žádné auto s nosiči na kola, až se děsíme, jestli je to právě dnes. Jedeme hodně brzy, aby se dalo zaparkovat. Je něco málo po 8. hodině a jsme na místě. Parkujeme a tak trošku hudrujeme, že to bude asi peklo. 3°C nad nulou, vítr, déšť a mlha…dvě hodiny čas do startu. Takže sedíme v autě, motor běží a topení bafá naplno. Čekáme, že se přeci jen ukáže sluníčko. Bohužel.
30 minut do startu. Nedá se nic dělat, sundáváme biky z auta. Já nového miláčka PELL´S High Modulus Carbon Monocoque, VFHS technology. Přidělat čip a číslo a hurá na rošt, kde už klepe kosu něco kolem 3 500 nadržených bikerů. Mam první vlnu, takže nemusím spěchat, stejně tak jako Jirka. Martin už je na tom o něco hůře, jede poprvé, takže nebyla šance. Tudíž jeho číslo je někde nad 3000, takže se s klidem řadí na konec, už teď do pestrobarevného a promočeného hadu, který čeká jen na jedno. A tím je vytoužený výstřel a odstartování NAC 2011, který bude letos hodně studený a bolavý po těle. Asi 15 minut stojíme na dešti, už naprosto durch.
Práásk. Jedem! První kilometry
jsou na roztrhání pole a dnes i skvěle zahřejí. A hlavně předjet, co se dá.
Jirka mi ujíždí ( je to borec nad 50 let). Po cca 4 km jsme nahoře a
sjíždíme k přenádherné a obrovské Josefovské přehradě, kterou chvilku
kopírujeme a mizíme v lese. A znovu stoupáme až někam na Kneipu 1012 m.n.m.
Déšť asi na 10 vteřin přestal. Óóóó, jaká to byla paráda. Jenže po chvilce znovu a až do cíle se to nezastavilo… zima je čím dál tím větší a vlezlejší. Do teď to byl samý asfalt, s výjimkou asi kilometru šotoliny, teď přichází do akce panely. Hodně velká část tohoto závodu. Takže drrrc, drrrc a drrrrc. Dostáváme se na nejvyšší bod, jedeme někde okolo Smědavské Hory 1084 m.n.m. a věřte nebo ne, ale začíná chumelit. Moje krátké elasťáčky, jsou mokré, studené a zadek mam jako kdybych seděl v neskutečně ledovém blátě. Prostě jsem si připadal, jako kdybych se p… ehm. Chtěl jsem si vzít i krátký rukáv, říkal jsem si, že se zahřeji, ale nakonec to vyhrál dlouhý. Bohužel se stejně rychle nacucal, jako kraťásky, takže to krásně záblo. Dlouhoprsté rukavice, vážily asi kilo a při sjezdu vyráběly na prsty velmi „příjemný“ chladivý, až mrazivý vzduch, který zablokoval prsty a ty jednoznačně protestovaly při řazení. Poprvé v životě přehazuji páčky dlaněma, div si nevykloubím ruce, ale jinak to dnes nejde.
Jsme někde v polovině závodu a sněhové vločky se mění v malé kroupičky nebo snad jehličky, protože při dopadu na promrzlé tělo, to neskutečně píchalo a štípalo. A nepřestává. Do toho vítr, viditelnost na 5 metrů a střídavě sníh, kroupy a déš.
Jedeme stále v balíku cca 15 lidí krásně se střídá na špici a docela to utíká. Je i humor. Borec přede mnou vyjíždí a ukazuje, že už nemůže, abych vystřídal. Dupu co to dá a najednou prohodí: „Ty vole, Tebe žene do cíle už jen ta představa těch suchých kalhot co?“ Hehe. Moc mi do smíchu nebylo, ale dal jsem mu za pravdu.
Nějak tuhnu, snad mrznu, nebo dochází síly? Sahám pro gel do zadní kapsy, ale nejde to, nejdou mi stisknout prsty, nic, nejde mi vzít láhev, nedokážu ji vyndat z košíku, jsem promrzlej na kost a beru energii, jen ze špinavé, blátopískové vody, která stříká od kol těm, co to krosej přede mnou a cákaj mi to přímo do pusy a očí. Mam dioptrické brýle, takže vidím dvojnásob kulový, ale bez nich bych se válel už někde v rokli.
Modlím se, abych nepíchnul, protože bych tu zůstal na pospas Jizerkám a snad bych tam zahynul. Defekt bych nedokázal s mýma zmrzlejma rukama opravit, vyměnit duši nic!
Jedeme v živičném nátěru, na kterém se to smeká a hlavně boří. Znalci křičí bacha, bude se to tady smekat … je to tak … hned v další zatáčce mizím málem v příkopu a křoví, nohy rozhazuji jak baletka. Zařvu si nehezké slovo a doháním ztrátu, která se vytvořila mezi mnou a skupinkou, asi 20.metrů. Bejčím co to dá, aby mi neujeli, jazyk na zemi, nejtěžší převod, kymácím se ze strany na stranu, abych se rozjel. Asi po 3 minutách jsem za nima naprosto KO. Znovu se pokouším o gel v kapse, ale nedostanu se tam s rukavicí a zastavit nechci!!!
Je mi skoro do breku, už melu z posledního. Blížíme se do Bedřichova, kde je občerstvovačka. I přes zablácené a zamlžené brýle rozpoznávám, že tam podávají moc hezké holky kelímky s něčím, z čeho se kouří. Natahuji ruku, ale nestavím. Kelímek beru, v sekundě je kelímek na zemi, neměl jsem šanci, po dvou metrech je druhá slečna, už asi o 50 let starší a volá: „Čokoládu?“ „Jooo!!!“, beru ji a jedu dál. Není to čoko, ale kostička sušenky. Už se ji snažím sežvýkat v puse, ale jak šlapu, do toho hekám, tak to fakt nejde, je to guma, skoro se dávím. Flus a je pryč.
Do cíle 13 km. Tady je lesní stoupáček, moc se teďka těším do kopců, že se zahřeju. Chvilku nahoru a dolu, nějaká motanice a věřte nebo ne, ale je tu maličko technický sjezd. Už se tomu dá tak říci s mým zrakem, neskutečně těžkýma tretrama nacucanýma vodou, blátem, pískem a obalené trávou z Bedřichova.
Na rám si nemohu stěžovat, je to prostě něco jiného, než hliník. I přes ty břečky a zimu se cítím na stroji hodně pohodlně. Necítím žádné vibrace, jako u bývalého hliníkového GT. Už jsme někde okolo 56 km a pořád stejné, asfalt, panelka, asfalt, panelka, panelka, zima, vítr, déšť, panelka…
Menší sjezd k vytoužené přehradě, to už vím, že se blíží cíl. Předposlední asfaltový stoupák, lidí fandí s dešníkama nad hlavou, v suchých věcičkách. Jak já jim závidím. Mistr Kocián – foto je na vrcholku stoupání a křičí, abych jel, v tom mi udělá určitě krásnou fotečku, jak mam jazyk někde pod kolem. Tady už se naše skupinka roztrhala a jedeme po kupě jen dva. Pár jich nestačilo a dva odjeli před nás.
Jsme na místě, který jsme ráno vyjížděli, a teď si to dáme opačně, takže dolů. Pár zatáček, nájezd na polňačku a znovu asfalt, posledních pár metrů stoupáku. Najednou u jednoho z baráčků začnou hrát trumpety a bubny… z mé husí kůže se stala brutálně husí kůže, protože to prostě řvalo, byla to nějaká dechovka, ale věřte nebo ne, tady se mi poprvé v životě tento hudební žánr neskutečně líbil. Bylo to rytmické a popohnalo mě to tak, že jsem ujel borci co jel se mnou a ještě jsem dohnal ty dva přede mnou a nejen ty, ještě 3 další.
Kousek lesem, prudký sjezd, obohacený žlabama a nájezd někde na louku, kde je pár zákrut a po 63 km cíl!!! Neskutečně lidí tady a křičí hop, hop, jeď, jeď! Jako kdybych jel o první flek. Zatáčky jsou namotané tak, aby nájezd do nich byl šikmý, takže balancuju. Velký tác a skoro velký pastorek vzadu, je to dobrá muzika při tomhle převodu, ale to už je jedno, řetěz jde stejně do kytek po dnešku.
Jsem tam!!! Hurá. Komentátor mikrofonuje do mikrofonu a máme tu stého závodníka v cíli! Jsem v údivu. Moc jsem si přál dojet do stovky, ale nevěřil jsem. Mikrofon jde ke mně a pokládá mi pár otázek. Snažím se odpovědět. „Poslední otázka: Všiml jsem si, že máš brejle, to je - řeknu to tak jak to chci říci – není to na houno v tomhle počasí?“ Nestyděl jsem se a řekl do mikrofonu jako on, že je to totál na houno. Zazněl trošku smích od diváků a já popojel o kousek dál čekat na Martina. Jirka dojel přede mnou, ale nevidím ho. Čekám asi 15 minut, neskutečně se klepu a vzdávám čekání. Jedu dolu k autu, kde je rampouch Jirka a také čeká.
Říkáme si dojmy, jak mu také nešel vyndat gel a bidon a jaké to vlastně bylo peklo. Ještě chvilku klepem kosu u auta a najednou vidíme Martina, jak jede. Ó BOŽE, ten pocit, že se převlékneme a jedem domu. Před závodem jsme si dělali srandu z Jirky, ať se opováží dojet do třetího místa v kategorii, že nebudeme čekat v tom marastu na vyhlášení a že by bylo bezva, kdyby dojel čtvrtý. A on opravdu dojel čtvrtý! Neskutečná smůla, ale pro nás snad i dobře, že valíme domu. Žádné jídlo, guláš, pivko, tombola nic!!! Kola jsme mrskli tak jak jsou na auto a domu.
Byl to zážitek, ale i peklo, hodně velká zkouška psychiky a morálky, ale dojeli jsme všichni tři. Já nakonec zjistil ve výsledkách že jsem „až“ na 101. místě, Martin na cyklocrossovém kole na 273. místě, tím si vyjel na další rok první vlnu, a Jirka na krásném 97. místě.
Dnešní závod jsem v jedné chvilce přirovnal k naprostému brutálu a řekl si, že bych si dal radši 2× za den Sudety, než tohle …
Na startu bylo údajně 3500 nadšenců, co zaplatili a měli platnou přihlášku. Do cíle dorazilo přesně 2751, dnes opravdu borců!!! Takže nějakých 749 nedojelo.
Zdar Jerry
(Míra Jero – Prolog Bike Trutnov)
2002 - 2024 © bike-trek.cz - na kole a pěšky. Tisk pouze k osobnímu užití.
www.bike-trek.cz
Výše uvedený článek vyjadřuje pouze osobní názor či zážitek autora a nemůže sloužit jako návod nebo průvodce. bike-trek.cz neručí za škody způsobené jeho následováním.
Datum a čas tisku: 19.4.2024 02:32:27