rubrika: | vloženo: 15.6.2011 | autor: Martina
Účast na dlouho plánované dámské jízdě se tenčila, až zůstaly jen nejotrlejší. Já a Vlaďka se i přes předpověď přeháněk a nějakých bouřek rozhodujeme prochodit střední část Krkonoš, jak jen nám to 3 dny dovolí. Původní plán na přechod Krkonoš se mění a my se hodláme soustředit na jednu z nejznámějších pasáží našich nejvyšších hor.
Ranní vstávání je těžké, ale místo práce nás čeká výlet, tak si přivstaneme a 5:57 už frčíme vlakem z Hradce Králové směr Pec pod Sněžkou. Okolní rovinka se začíná příjemně vlnit a když kolem půl deváté vystupujeme v Peci, už se můžeme kochat našimi nejvyššími kopci v záři slunce. Vlaďka se mě ve své touze po dobrodružství a anarchii snaží svést z naplánované trasy, pořád špačkuje a snaží se podkopat mou sebedůvěru v orientaci v terénu. Já se ale nedám a po kousku asfaltu lesem už stoupáme po modré značce Obřím dolem k výšinám. Je dusno jako v prádelně, fyzička mizerná a tak máme co dělat, aby jsme ten kopec zdolaly. Dokonce utichly i protesty ze strany Vlaďky vůči obyčejné turistické trase.
Potkáváme spoustu lidí, především školní výlety, Němce a Poláky. Nevím, kvůli kterým turistům staví tu spoustu nových chodníků, ale kvůli nám to nebude. Schody nás pěkně štvou. Konečně jsme na hřebeni, kde si užíváme výhledy do okolní krajiny. Vlaďka je zase na dosah Sněžce, která jí zatím nedopřála svůj vrchol. Slibuju, že se na ní v neděli podíváme, ale nevěří mi, prý ať takové pohádky vyprávím někomu jinému.
Modrou měníme za červenou - cestu česko-polského přátelství - a vydáváme se směr Špindlerova bouda. Máme spoustu času a tak se na modré odbočce na Maly Staw rozhodujeme pro sestup k němu, ikdyž celé převýšení zase budeme muset šplhat zpět nahoru. U vody se pohybuje spousta lidí, ale vybíráme si kámen přímo u vody, kde jsme prakticky samy. Zouváme boty a dopřáváme chladivou vodu unaveným chodidlům, vytahujeme svačinu a pozorujeme pstruhy proplouvající takřka kolem našich nohou. Sem tam nějaký vyskočí nad hladinu ledovcového jezírka, které je sevřené v malém kotli hřebene Krkonoš. Užíváme si sluníčko, vodu, pohodu a krásu tohoto místa. Ve stěně nad stawem se místy ještě povaluje sníh, ale jinak už je všude plno zeleně. Nemáme se k odchodu, nějak se nám tu zalíbilo. Nakonec jsme se ale přinutili po stejné cestě vystoupat zpět a pokračovat po červené.
Pěšina se vlní po hřebeni a konečně je tu o něco méně lidu. Otvírají se nám pohledy na Maly a Wielki Staw a tak si všechnu tu nádheru vychutnáváme podruhé, ale shora. Na Sloneczniku si vylézáme na kameny pro lepší výhled, na polské straně vidíme množství různých skalek a rovinu táhnoucí se do neznáma. Možná o tom ani nevíme a vidíme i moře. Pak už pokračujeme bez velkých zastávek příjemnou pěšinou až ke Špindlerově boudě.
Vyhledáváme Erlebachovu boudu, na jejíž depandanci David dnes spíme. Ubytování dobré, jídlo výborné, jen jsme trochu středem pozornosti, když při přípitku na německý státní svátek má šéfík připravený proslov jen v němčině a situaci zachraňuje improvizací mířenou k jedinému našemu stolu. Radši to brzy balíme a jdeme na kutě.
Proubouzíme se opět do slunečného rána. Z předešlého dne jsme trochu spálené, tak se to snažíme zachránít řádnou vrstvou opalovacího krému. Po vydatné snídani vyrážíme dále po červené hraniční značce směr Petrova bouda. Na začátku dne nás vítá cedule: "Bezbariérové Krkonoše" a tak je nám jasné, že budeme muset jít kus po asfaltu. Z toho nemáme radost, ale sil máme zatím dost, tak to bereme svižným tempem a vychutnáváme si svěží ráno. Od Petrovy boudy naštěstí pokračuje už jen horská pěšina.
Dostáváme se do ptačí oblasti, ale víc než ptáků na obloze je tu zase lidu. Čím jsme ale dál od Sněžky, tím je klidněji. Přihnalo se pár mraků, sluníčko alespoň tolik nepálí a přitom nám mraky stále dovolují rozhlížet se široko daleko. Brzy jsme na Dívčích kamenech, které nás rozhodně nenechávají klidné a musíme si po nich trochu zašplhat. Výhledy se nám moc líbí. O kousek dál, na Mužských kamenech, se situace opakuje. Při obcházení Vysokého kola se pěšina mění v dominantní chodník tvořený obrovskými balvany. Dostáváme se tak snadno přes pole kamení až ke Sněžným jamám. Hřeben jakoby tady někdo ukrojil a ten ostře padá skalní stěnou hluboko pod nás. Lidi, které vidíme na vzdálenějších výběžcích tohoto místa, vypadají jako miniaturní figurky. Pod stěnou leží opět dvě malá jezírka, snad na dokreslení už tak úžasné scenérie.
Ochutnávka TvarožníkuPokračujeme dál přes Violík až na Tvarožník. Každou okolní skalku už neprolézáme, jen Tvarožníku se chceme dotknout a ochutnat ho, ale nevím, podle čeho dostal svůj název. Je to opět tvrdý kámen. U Tvarožníku opouštíme červenou a po žluté se dostáváme na zelenou, čímž se začínáme vracet. Jdeme lesem konečně méně frekventovanou cestou. Jen co se však připojujeme na žlutou, potkáváme zase davy, které míří stejně jako my k pramenu Labe.
Přímo u pramene je to jako na Václaváku, tak si rychle zopakujeme zeměpis pomocí erbů měst hned vedle pramene, kterými Labe protéká a po rychlé svačině se vydáváme po červené k Labské boudě. Vlaďka má zase nějaké připomínky, když vidí kousek od nás místa, kde jsme už dnes byly, že tu chodíme dokola, jako nějací pipíci (nevím co to je, ale přesto mě to uráží). Od boudy slézáme po modré přímo kolem řeky do Labského dolu. Sice odtud neuvidíme meandry, jako z vyhlídek nad Labem, ale opačný pohled z údolí na stěnu se zmíněnými vyhlídkami a několika vodopády mě překvapil. Vlaďka je okouzlena, prý už chybí jen aby nám nahoře zamával Vinnetou a Old Shatterhand. Mně by se víc líbilo, kdy se kolem nás prohnalo stádo divokých mustangů. Přestaňme snít, nebo na nás zaútočí medvěd :)
Řeka se různě stáčí, vytváří kouzelné tůně a vodopády. Nohy nás už bolí a tak neodoláme když je koryto přístupné, sundáváme boty a chladíme unavená chodidla. Kameny jsou krásně ohlazené vodou a pod hladinou porostlé vrstvou mechu. Hlad nás ale přiměje jít dál. U informační budky pokračujeme po modré doleva, ze které brzy odbočuje žlutá a to už stoupáme prudce k chatě Úsvit. Množství zatáček na posledních dvou kilometrech se zdá být nekonečné, ale konečně jsme tu. Krom páru provozovatelů chaty, dvou psů a nás dvou nikde nikdo. Po předchozím dni nám to celkem vyhovuje. Posedíme s pivkem a večeří venku na lavici a brzy jdeme spát.
Nedělní ráno je opět slunečné, ale mraků podezřele přibývá. Po snídani se vydáváme po žluté značce zpět dolů k Labi a dále po modré, podél Bílého Labe. Jeho koryto je plné světlého kamení, které vytváří nejrůznější kaskády, splavy, vodopády, tůňky a voda je kryšťálově čistá. Nejednou se necháváme zlákat a sestupujeme k řece, aby jsme si tu nádheru pořádně prohlédly, eventuelně se i probrouzdaly po dně. Cestou potkáváme i jedno dětské hřiště, jehož houpačky také nemohou zůstat bez povšimnutí. Jen škoda toho asfaltu až k Boudě u Bílého Labe. Od ní už stoupáme pěknou pěšinkou svahem přímo nad tokem. Nabíráme výšku a vodě se vzdalujeme, ale alespoň tak vidíme všechny ty kaskády v plné kráse.
Netrvá dlouho a jsme zase na hřebeni. Před námi se objevuje Luční Bouda, u které se oblékáme, protože se citelně ochlazuje a obloha se zatáhla temnými mračny. Bičovány větrem pokračujeme po modré přes dřevěné lávky vedoucí nás Úpským rašeliništěm. Takovým místům stejně víc sluší špatné počasí, ale při drobném zahřmění bouřky v dálce začínám pochybovat, jestli je Vlaďce ta Sněžka souzena. Když přicházíme na červenou přímo pod Sněžku, vypadá to, že maximálně trochu zmokneme. Řadíme se tedy poslušně do procesí, které stoupá pomalu k vrcholu.
Procesí směřující na SněžkuBouřka je pryč a my hledíme se moc nezdržovat na našem nejvyšším kopci spolu s dalšími desítkami lidí a volíme rychlý ústup po žluté. Scházíme nepříjemné schody a pak už pelášíme po příjemně klesající pěšině se Sněžkou v zádech. Bohužel hlínu brzy zase střídá asfalt. Na Růžohorkách nás zláká minifarma, vábící na své domácí produkty. Kyselo s bramborákem a ovocné knedlíky vřele doporučujeme, obzvlášť je-li už zase sluníčko a můžete posedět venku ve společnosti nedaleko se pasoucích kravek s krásným výhledem na okolí. Moc se ale nezdržujeme a spěcháme dále po žluté lesem, aby jsme stihly autobus.
Vlaďka nasazuje originální ultrarychlý styl chůze, který nazývá hýžďování (při pohledu na ní každý název pochopí). Na odbočce do Velké Úpy zjišťujeme, že jsme moc rychlé a tak po chvíli klesání opět zouváme botky z otlačených nohou, které naposledy osvěžujeme horskou bystřinou. Pak už jen rychle dojdeme do Velké Úpy a chtě nechtě se musíme s kopečky rozloučit. Bylo nám těch pár dní dobře, přijedeme zase...
2002 - 2024 © bike-trek.cz - na kole a pěšky. Tisk pouze k osobnímu užití.
www.bike-trek.cz
Výše uvedený článek vyjadřuje pouze osobní názor či zážitek autora a nemůže sloužit jako návod nebo průvodce. bike-trek.cz neručí za škody způsobené jeho následováním.
Datum a čas tisku: 20.4.2024 09:19:34