rubrika: | vloženo: 20.10.2010 | autor: Mirek
Amerika, to je New York, Los Angeles, San Francisco, Chicago nebo Washington. Města všeobecně známá po celém světě. Ale proč tu chci psát o nějakém Coulterville, o malém neznámém městečku zapadlé někde v podhůří Sierra Nevada? Asi proto, že i když jsme sem vlastně jen zabloudili omylem, připadali jsme si tady jako bychom se v čase vrátili o 150 let nazpět. Vždyť jsme v Kalifornii a Coulterville zažilo první vlnu zlatokopů mířících do Yosemite.
Coulterville je stále živé, báječné staré hornické městečko, které výrazně ovlivnilo zdejší kraj. Městečko najdete ve zvlněných kopcích hustě porostlých duby na úpatí hor Sierra nevada, na křižovatce SH 49/132, asi 45 km severo-západně od města Mariposa a jen pár kilometrů severo-východně od jezera McClure. Dříve se toto místo jmenovalo Maxwell's Creek, podle říčky, na které leží. Během "zlaté horečky" se stalo a zásobovacím centrem a byl zde jeden z hlavních dolů zlata. Zlato zmizelo, ale městečko přežilo až do dneška.
Whistling Billy, připomínka minulosti Coulterville spojené s dobýváním zlata
Po pravdě řečeno, o Coulterville vím jen to, co jsem se dočetl jinde, my jsme totiž převážnou část našeho pobytu strávili uvnitř historického hotelu Jeffery. Takže až později jsem se dočetl o památkách, které jsme tu mohli vidět.
Celí natěšení na Yosemity jsme si na letišti v San Franciscu vypůjčili auto. Byl jsem nemile překvapen tím, že mi na přepážce půjčovny neuznali mezinárodní řidičák a chtěli jen ten klasický na kartě, který jsem si s sebou do USA ale nevzal. Vybrali jsme si červené esůvéčko Chevrolet, napakovali naše věci a vyrazili na východ po highway 580, dále na 205 a nakonec po 120, která už nás měla dovést až do Yosemitského národního parku. Když jsme se úspěšně vymotali ze San Francisca, stavili jsme se cestou u dvou obchodních center na svačinku a navštívit prodejnu s elektronikou. Radkovi totiž nedala spát koupě nové digitální zrcadlovky Canon a mě velmi zajímala turistická gps. Jenže Radek se nemohl rozhodnout a já nenašel ten typ, který jsem měl doporučený. A tak tvrdě vydělaný dolar zůstal v kapse a nepomohl tak americké ekonomice.
Cesta probíhala v pohodě, přesně v duchu amerického cestování: po široké silnici rozřezávající úrodné nížiny s kukuřičnými lány, lemované občas nějakou farmou, spojující jednotlivá, na naše poměry hodně vzdálená, města. Necháváme se tou pohodou ukolíbat, až jsme v Oakdale přehlídli odbočku a místo vlevo jeli rovně. A až po patnácti kilometrech jsme na to přišli ve Waterfordu. Zastavujeme u malé benzinky s obchodem, že se optáme na cestu, popřípadě koupíme nějakou mapu. Velký výběr map tu teda není, ale nakonec jsme jednu vybrali. Jsou na ní použité jen tři barvy a vypadá spíš jako dětská omalovánka nebo nákres starého Indiánského náčelníka. Chvíli si zvykám, než se v ní zorientuji, protože ne vše, co je modré, je voda. Rozhodujeme se, že se už nebudeme vracet zpět na silnici 120, ale budeme pokračovat po 132 dál na západ a až uvidíme nějaký motel, tak tam přespíme.
Skoro za úplné tmy se u klikaté silnice objevuje cedule s názvem nějaké obce, kterou nestíháme ani přečíst. Trochu dál se objevují první rozsvícená okna osamělých stavení a po chvíli přijíždíme na křižovatku. Přímo před sebou máme dominantní patrovou budovu s nápisem HOTEL JEFFERY. Myslím, že jsme se téměř okamžitě shodli na tom, že zůstáváme. Nebo že se alespoň pozeptáme na cenu, aby nás jedna noc nezruinovala. Parkujeme naproti hotelu a zatím bez zavazadel vcházíme dovnitř.
Historický hotel Jeffery s dobovým barem Magnolia Saloon
S vrzotem se za námi zavřely dveře a my se ocitli uvnitř dřevěného hotelu. Hned nám bylo jasné, že jsme ještě nikdy podobné místo neviděli. Tady se zastavil čas. Interiér, podlahy, schody, nábytek, obrazy na stěnách, ubrusy, lustry, to vše dýchalo historií. My jsme snad v 19. století. Ale jak se později dozvídáme, v té době tu bylo 10 saloonů a 15 hotelů.
Sympatická a upovídaná majitelka se nám pochlubila zrekonstruovanou jídelnou, než nás uvedla do poschodí a přidělila nám dva pokoje. Minulé noci strávil Radek na pokoji o samotě, a tak jsem ho teď nechal s Pepou, aby mu nebylo smutno. Sám jsem si obsadil vlastní pokoj. Krásný, čistý a útulný, jen trochu moc načančaný. Ale hlavní je, že s pohodlnou postelí. Mohl jsem tak nerušeně nasávat atmosféru vyzařující ze staré dřevěné stavby hotelu, do kterého chodili utrácet zlaté valouny už první zlatokopové. Užili jsme si ještě civilizovaný záchod a koupelnu a pak se pomalu dali do prohlídky interiéru hotelu.
Už na chodbě mezi pokoji je na co koukat. Po obou stranách chodby jsou na dřevěných vytapetovaných stěnách nejrůznější staré fotky nebo mapy, dokonce i některý nábytek vypadá, že je tu půvpdní. Zvláště ten, který jsme viděli v malé odpočinkové a herní místnosti zde v patře.
Když jsme konečně došli dolů, překvapil mě interiér baru, tedy saloonu, jak zde říkají. Je to jako ocitnout se ve westernu. Jen filmový štáb už dotočil a odjel někam jinam. Tam, kde se teď střílí a bojuje pěstmi. Tady je klid a pohoda. Celý saloon, stěny i strop jsou vyzdobeny nejrůznějšími předměty a pozůstatky starého divokého západu: pušky, kolty, zlatokopeckými pánvemi, provazy, nářadím, hlavami jelenů, kresbami koltů a Remingtonů, historickými zažloutlými a vybledlými fotkami tehdejších obyvatel. Podobné předměty jsou i v prosklené vitrínce, kde je navíc velmi stará návštěvní kniha hotelu se zápisem a podpisem prezidenta Roosevelta. Dojem dotváří původní rustikální bar a prkenná podlaha, stěny hotelu z kamene a pálených cihel (které jsou silné 75 cm), lítací dveře uvnitř a velké železné dveře zvenku. To vše v nás vyvolává pocit, jako kdybychom se vrátili zpět kolem roku 1850, do doby, kdy zde vrcholila Zlatá horečka.
U vedlejšího stolu jsou sice dva místní týpci, ale když tu zaslechli, že jsme z dálky, z Evropy, nechtějí se s námi prát. Spíš jen tak zvědavě poslouchají, jak si povídáme s majiteli hotelu, kterými jsou velmi srdeční manželé. Hodně se bavíme, vtipkujeme, smějeme se a připíjíme si nejenom na setkání a na to, že jsme z dálky (ČR tu znají! A z Čechů tu nejsme první.), ale také na tykání. Cheers Cherylann, cheers Peter!
Po večeři se ještě jednou a podrobněji věnujeme prohlídce baru. A pak to přišlo. Začali jsme se opíjet při ochutnávce těch asi čtyř piv, co tu točí. Nakonec jsme si vybrali podle chuti a nechali si vybrané natočit. Jedno, pak druhé a možná i další. Dobře a vesele se tu bavíme, a když později ti dva chlápci už bar opustili, nakonec tu zůstáváme a popíjíme jen s Peterem. Po dlouhé cestě jsme příjemně unaveni, což násobí účinek alkoholu. Ve 22:00 uléhám úplně unavený a trochu opilý do queens bed.
Ráno po probuzení, ještě před otevřením očí, jsem si uvědomil, kde to jsem a hodlal si tu pohodu v pohodlné posteli a starém, přesto poměrně luxusním hotelu užít. Nic se ale nedá prodlužovat do nekonečna. Sešli jsme se s klukama na chodbě už sbalení, rozloučili se s majiteli a vydali se na snídani. Jen jsem se chtěl ještě vrátit do saloonu a vyfotit ho, ale teď po ránu by zamčený. Škoda.
Cherylann nám včera doporučila malý obchod s ještě menší restaurací. Myslím, že pro podobnou kombinaci služeb nemáme v češtině žádné slovo. Vstoupili jsme do malého dřevěnoho domu, kde jsme si nakoupili nějaké jídlo na příští dny a pak se přesunuli do druhé části domu, kde byly asi tři až čtyři stoly a malý bar. Tam jsme si objednali snídani, popovídali si s majitelkou a pozdravili se se dvěma starými cowboyi tak, jako bychom tu žili a odjakživa patřili do Coulterville.
Sem jsme si zašli na snídani
Po snídani si ještě procházíme malé centrum a jakousi náves, kde si prohlížíme další staré domy, zahrady s vystavenými vysloužilými zemědělskými stroji, nějakou vodní pumpu, kterou tu dříve používali v dolech a nakonec nepřehlédnutelnou dominantu - malou parní důlní lokomotivu, která stojí naproti hotelu Jeffery.
Toto zařízení odčerpávalo z dolů vodu
Pak už jsme naskočili do auta a vyrazili k vytouženému národnímu parku Yosemite. Ještě jsem si povzdechl nad tím, jaká škoda je, že takové místo není někde poblíž nás. Klidně bych tu týden vydržel a užíval si dny, jenž tu probíhají v takovém poklidu a pomalém tempu. Pokud to půjde, zabloudím sem někdy znovu.
Na pohledu Coulterville se dozvídáme základní údaje: Coulterville, CA. Population: friendly. Elevation: just right! Pro ty z vás, kteří to nevědí: v USA je každá cedule u silnice s vyznačením obce doplněna kromě názvu obce také údajem o počtu obyvatel a nadmořské výšce. Takže třeba Las Vegas má uvedeno: Population 217,000. Elevation 2030. V Coulterville to změnili na Population: přátelské, Elevation: tak akorát.
(Převzato z nejrůznějších zdrojů)
V roce 1849 podpořil místní důl vznik města. Později, v roce 1850, postavili George Coulter a George Maxwell stan a v něm otevřeli obchod s potřebami pro horníky pracující na potocích Back, Boneyard a Maxwell Creek. Následoval sklad a hotel a byl tu střed nového města. Říká se, že původní jméno mělo být Bandarita (španělský výraz pro vlajku), kvůli vlajce, kterou Coulter vyvěsil na svém obchodě, ale nenašel se žádný důkaz, že by se město někdy v minulosti takto jmenovalo.
V roce 1852 byly objeveny a otevřeny doly Malvina a Mary Harrison, což s sebou přineslo další rozvoj malé komunity. Ta ještě v roce 1853, když zde byla otevřena pošta, nesla jméno po partnerovi George Coultera Maxwell Creek, ale již následující rok byl název změněn na Coulterville na počest jeho zakladatele.
V lednu 1862 řádily v celé Kalifornii velké záplavy, které také zasáhly a zpustošily Coulterville. Všechny budovy, které stály poblíž potoka byly buď zničeny nebo velmi vážně poškozeny. Saloon Bell's byl pod vodou a čtyři z pěti cihlových domů byly tak prosáklé, že se začaly hroutit.
Velký rozvoj město zažilo až v roce 1872, kdy bylo na svém vrcholu a počet obyvatel dosahoval 4000, z čehož byla ¼ Číňanů. Stejně jako v dalších zlatokopeckých městech, i v Coulterville byl hlavním iniciátorem změn oheň. V roce 1879 při velkém požáru lehla popelem polovina města. Další požár přišel v roce 1899 a dal vzniknout legendě o ztraceném pokladu. Po požáru byly ruiny domů z nepálených cihel použity na opravu cest. Majitel jedné takové budovy si zřejmě schovával zlato v jejích zdech a když záplaty na cestě omyl déšť, objevilo se několik zlatých mincí. Tato příhoda ještě na chvíli vyvolala další, ale už jen malou zlatou horečku.
Podél hlavní ulice stále najdete několik domů z dob těžby zlata. Za shlédnutí stojí Sun Sun Wo Co., budova čínského obchodu. Byla postavena v roce 1851 a uvnitř si můžete prohlédnout originální police a pult a také důkaz, že část kanceláře byla používána ke kouření opia. Hliněné nehořlavé stěny ochránily budovu před ohněm, který při požáru zničil méně odolné stavby. V blízkosti města lze navštívit staré hřbitovy, ktaré se datují také až do dob zlaté horečky.
Návštěva Coulterville byla sice velmi krátká, ale příjemná zkušenost. Město je malé, přátelské a skutečné. Můžete si zde prohlédnout mnoho artefaktů éry zlaté horečky a nasát její atmosféru. Chytří návštěvníci, tak jako my, zde určitě budou chtít strávit víkend nebo alespoň jednu noc.
2002 - 2024 © bike-trek.cz - na kole a pěšky. Tisk pouze k osobnímu užití.
www.bike-trek.cz
Výše uvedený článek vyjadřuje pouze osobní názor či zážitek autora a nemůže sloužit jako návod nebo průvodce. bike-trek.cz neručí za škody způsobené jeho následováním.
Datum a čas tisku: 19.4.2024 15:53:31