Výstup na Birkkarspitze, Karwendel

15. a 16. srpna 2009

rubrika: | vloženo: 1.9.2009 | autor: Mirek

Letos máme málo pohybu obecně. A tak jsme si v Alpách tentokrát vybrali jen nízké vrcholy. Jedním z nich, původně „na rozchození“, byl i narychlo zvolený Birkkarspitze, který jsme si našli v průvodci Rakouské a Bavorské Alpy od Ivo Petra. Dle rad zajíždíme na parkoviště v městečku Scharnitz (960 m n. m.), které se teď v dopoledních hodinách velmi rychle plní – desítky aut začínají stát přímo za ohrazením i na trávě. Co nás s Martinou ale hodně překvapuje je fakt, že téměř všichni vyndávají a sestavují kola nejrůznějších tříd a značek. „Asi je to tu někde oblíbené pro bajk“, říkáme si, když o půl jedenácté parkoviště opouštíme. Před sebou máme opravdu dlouhý nástup k chatě Karwendelhaus – téměř 20 km po cestě údolím!

sobota, 15. srpna

Nástup k chatě Karwendelhaus

Začínáme naši dlouhou pouť za velkého vedra pod plechově modrou oblohou bez jediného mráčku. Docházíme na konec městečka a zabočujeme vlevo do prvních serpentin, které nás rychle vynesly o pár desítek metrů výš. Jdeme poblíž okraje hlubokého a širokého kaňonu, který tu vyhloubila řeka Karwendelbach. Jsme překvapeni jeho mohutností a shlížíme z okraje dolů na rozervané stěny, ze kterých vystupují malé věžičky a plošinky. Protější okraj je od nás takových 150 až 200 metrů. Dole vidíme i nějakou vyšlápnutou pěšinu, možná se sem dá vejít z druhé cesty vedoucí podél řeky Isar. V mapě ale žádná taková cesta není. Na vyhlídce se s námi zastavují projíždějící bajkeři, takže máme čas na prohlídku značek, na kterých se tu bajkuje.

Stoupáme výš a opouštíme dnes tolik příjemný chládek lesa. Otvírají se nám nerušené pohledy na oba masivy tvořící toto údolí. Vpravo za sebe se ještě ohlížíme na kaňon, nad kterým nás upoutává zelná louka s malou farmou. Teď už nám bude dělat společnost jen šotolinová cesta, řeka podél ní, lesy a vybíhající vrcholy po obou stranách. Světlý štěrk cesty odráží ostré sluneční světlo, takže je nutné nasadit brýle. Zatím jsme čerstvi sil, povídáme si o té okolní kráse a často zastavujeme, abychom ji zachytili i obrazem. Původně jsme měli řeku Karwendelbach docela hluboko pod sebou, ale teď se cesta výškově přiblížila, čehož využíváme k ochlazení. Nejraději bych do té ledové vody alespoň na chvíli skočil. Po levé straně se nad lesem objevuje zajímavý oblý skalní útvar mohutných rozměrů, který nám pak dal pocítit to, jak pomalu se pěšky údolím pohybujeme. Ne a ne zmizet z dohledu. Před námi vystupují výrazné a ostré vrcholy a my hádáme, který z nich by mohl být Birrkarspitze. Chůzi nám zpříjemňují zvídaví motýli, kteří si sedají na karimatku, foťák, dokonce i na ruku.

Míjíme cyklisty obleženou chatu Larchetalm a po chvilce chůze opět s vděčností vítáme stín lesa. Na cestě jsme už 3,5 hodiny, je nejvyšší čas na nějaké občerstvení a pauzu. Po ní se nám ani nechce nandávat těžké batohy zpět na záda a pokračovat. Takhle natěžko (i když stan s sebou nemáme) jsme tu potkali všeho všudy asi 10 lidí. Ostatní, a těch jsou desítky, zvolili jen malý batoh s pohorami, připevnili trekové hole, a ke Karwendelhaus vyrazili na kole. Je pro nás dost nezvyklý pohled na bajkery, kterým z baťůžků vyčnívají hroty holí. Ale faktem je, že pěší nástup takhle dlouhým údolím (i když po snadné cestě) je mazec.


Nudná šotolina v pestrém údolí

Procházíme kolem pramene s vodou a hned doplňujeme lahve. Vpravo na jihu padají krásné vodopády, ale celé jsou schované ve stínu a tak by z fotky proti slunci nebylo nic. Stín lesa byl i navzdory otravným hovadům moc příjemný, ale došli jsme už k Angeralm, kde se před námi otvírá široká a dlouhá louka. V sedle před sebou vidíme chatu Karwendelhaus, nalepenou přímo pod skálou. Zdá se to být už kousek, ale chybí nám k ní nějakých 300 výškových metrů a několik kilometrů chůze. Charakter šotoliny se po mnoha ujitých kilometrech mění. Jsou tu první serpentiny, ve kterých se dost pomalu zvedáme vzhůru. Cesta je totiž stavěná i na průjezd aut, která zásobují chatu a farmy v okolí, a tak stoupá velmi zvolna.


Před sebou vidíme chatu Karwendelhaus, nalepenou přímo pod skálou
(pravda, na tomto malém obrázku chata vidět není)

Vedro, vedro a zase vedro! Potíme se, takže vítáme další pramen v jedné ze zatáček. Na rozdíl od toho předchozího, který byl projíždějícími cyklisty přehlížen, i oni už tento nemíjejí a hodně z nich zastavuje. Chtěli jsme nějaký snadný vrchol na rozchození, ale nějak jsme podcenili ten dlouhý nástup. Už nás bolí nohy a já jsem z toho horka pěkně unaven. Naštěstí jsme už jen pár metrů pod chatou. Po šesti hodinách jsme se zastavili na louce, kde se snažíme přijít na to, který vrchol je Birrkarspitze. Mapu totiž nemáme. Chtěli jsme pak pokračovat v jeho směru a někde poblíž cesty přespat. Nezbývá nic jiného, než dojít až na chatu a tam to na rozcestníku zjistit.


Přilehlá skalní stěna lahodí našim očím přehlídkou bajků

U chaty Karwendelhaus (1.771 m n. m.) je hodně živo. Přilehlá skalní stěna lahodí našim očím přehlídkou odložených bajků (Cube a Canyon vedou), na terase posedává spoustu lidí, neustále si přinášejících nějaké jídlo z restaurace. V chatě nacházím mapu a tak zjišťuji nejenom to, který vrchol je naším cílem, ale po překladu od jedné ochotné dívky i předpověď počasí a od správce cenu za přespání. Jdu informovat Martinu čekající venku. Čeština upoutala jednoho kluka a jeho kamaráda (Tomáš a David), kteří sem přijeli z Mnichova a vrchol dali právě v kombinaci s kolem. Po ubytování si jdeme uvařit něco k večeři na terasu, což poutá pozornost bohatších turistů ze západu :-) Užíváme si krásný podvečer, západ slunce a hory. Líbí se nám vrchol naproti přes údolí, o kterém teď už víme, že jde o Karwendelspitze.


Užíváme si krásný podvečer, západ slunce a hory

neděle, 16. srpna

Výstup na Birkkarspitze

Celou noc mi bylo příšerné vedro! Navíc jsem měl pocit, že opilí Rakušáci, co šli spát kolem jedné, zavřeli jediné malinké okno, ale byl to jen můj pocit. Okno zůstalo otevřené, ale přesto se v cimře s 8 nebo 9 lidmi nedalo pořádně dýchat. Proto mi ani nevadilo, když v 5:40 zapípaly hodinky. Ten signál brali i ostatní jako budíček. Ale pak to přišlo. Jen jsem se posadil na okraj palandy a hodlal slézt, udělalo se mi příšerně špatně, polilo mě horko a zamotala se mi hlava. Vůbec jsem nevěděl, co se se mnou děje. Řekl jsem to Martině a dodal, že nikam nemůžu. Došli jsme k závěru, že mám asi úžeh. Přispěl tomu nejvíce ten včerejší pochod v 30° vedru a spaní v horku. Chvíli jsem si myslel, že snad umřu, ale přišlo mi to nedůstojné zemřít v horách na chatě. :-) Martina mě dává dohromady Tomapyrinem, dostatkem tekutin a hlad zaháním jen praženými vločkami s ovocem, protože na nic jiného nemám ani pomyšlení. Asi po hodince a půl je to podstatně lepší, takže se rozhodujeme jít.

Po sbalení vycházíme kolem půl deváté. Hned za chatou lezeme po pěšině do skály, která se posléze za ohybem noří do kleče. Vlevo nad hřebínkem už pomalu vykukuje slunce, ale zatím nás šetří a nechává ve stínu. Ne ale na dlouho. Pěšina se dostává na suť. Určitě Martinu zdržuju, jdu pomalu a občas je mi na zvracení. Další Tomapyrin a hodně tekutin, zní recept. Od Tomáše a Davida máme informaci, že si lze cestou vodu doplnit. Jak stoupáme výš, otevírají se nám nádherné výhledy na okolní hory. Naše pohledy se ale hlavně soustřeďují na masiv před námi. Pěšina totiž mizí přímo ve skalách, kde jen podle drobných postav lidí odhadujeme, kudy budeme pokračovat. Skopce, ještě nejistým krokem, sbíhají dvě mláďata kamzíka, která si nás k sobě nenechala moc přiblížit. Přecházíme jediný malý sněhový splaz, jenž tu do srpna vydržel, a začínáme stoupat v klikatici vyšlápnuté v ujíždějících drobných kamenech suti nebo ve skále. Pěšina míří do sedla mezi dva vrcholy. Na levém i pravém (jejíž vrchol by mohl připomínat pyramidu) jsou lidé. A tak jen odhadujeme, který z nich je Birkkarspitze.


Hřebínek na začátku závěrečného výstupu na Birkkarspitze


Tady si necháváme batohy

Odpověď na naši otázku nám dal až jeden z turistů v sedle. Martina si oddechla, že polezeme na ten levý vrchol, protože pravý – Ödkarspitze – vypadá hodně vzdušně. „Uklidňuji“ ji, že na Birkkarspitze to bude obdobné. U malé dřevěné stavby Birkkar Hütte, která by mohla dobře posloužit jako nouzový bivak, necháváme batohy. Dopravní značka „Zákaz vjezdu cyklistů“ tu budí opravdu úsměv, protože až sem se na kole rozhodně dojet nedá. Dívám se před sebe, kudy nahoru, protože kromě prvních několika jištěných úseků není vysloveně žádná cesta vidět. Vypadá to, jako by tam ti lidé lezli, jak jim to nejlépe vyhovuje. Ale cesta byla v pohodě, místy snad trochu exponovaná, ale v tom případě zajištěná fixním lanem. Po pěkném lezení se dostáváme k vrcholovému kříži. Je něco kolem poledne, takže nám výstup od chaty trval asi 3 hoďky.


Užíváme si ty výhledy

Užíváme si ty výhledy a bolest nohou ze včerejšího nekonečného nástupu a dnešního výstupu se proměnila do euforie. Výhledy jsou úchvatné, v dálce na jihu vidíme náš další plánovaný cíl – Zillertal. Centrální část Karwendelu je taky moc hezká. Pod sebou vidíme hada šotolinové cesty vinoucího se do údolí. Další bílá nitka se klikatila k úpatí Birkkarpitze. Nějaký mladík se nám nabídnul, že nás vyfotí. Takové pokusy většinou skončí buď tím, že na fotce nemáme nějakou část těla, nebo jsme úplní trpaslíci uprostřed fotky. Jenže tohle jeho foto se povedlo. Díky. Když jsme se dost nabažili vrcholového blaha, dali jsme se na sestup.


Pohled dolů na cestu, po které za chvíli zase půjdeme

Hubená, opálená a třesoucí se paní, které odhadujeme minimálně 70 let, nás doslova předbíhá a během chvíle mizí za suťovým polem. Přáli bychom si mít takovou fyzičku v jejím věku. Slunce bylo naštěstí převážně schováno za mraky, ale ke konci sestupu už mu nic nebránilo v tom, aby zase smažilo naplno. Chvíli jsem se musel zastavit ve stínu kleče kousek nad chatou, protože mi zase bylo blbě.

Na chatě jsme zalezli do příjemného chládku a přítmí dřevěné restaurace a dali si výborné špagety. Výborné je totiž cokoli, co nemusíme vařit z konzervy. Martina je měla rychle snědené; snad to bylo tím Radlerem, kterým je zapíjela. Vypadal sice jako grapefruitový džus, ale prý byl dobrý. Naše oblečení je v takovém stavu, že si pěkně smrdíme pod nos. Od obsluhy zjišťuji, jestli je možný nějaký odvoz dolů, i za úplatu. Prý tady žádné takové služby nejsou a provozovatel pojede nakupovat hodně brzy ráno. Z té odpovědi je jasné, že nás svézt nechce. Co se dá dělat, budeme těch 20 kilometrů dojít zase pěšky.


Pohled z vrcholu na Zillertal

V 17:30 opouštíme chatu s tím, že půjdeme, dokud budeme mít sílu. Druhou variantou je někde přebivakovat a dojít to pod hvězdnou oblohou. To by mohlo být nakonec docela fajn. Sestup po serpentinách je po zdolání Birkkarspitze dost nepříjemný a s bágly to ubíhá pomalu. Pravda, nikam ani nespěcháme. Pod serpentinami se zastavujeme a odpočíváme na lavičce u cesty. Pohledy na hory zalité zapadajícím sluncem jsou nádherné. Náhle slyšíme motor. Od chaty jede džíp. Mávám a on zastavuje. Je úplně prázdný, jen vzadu na malé korbě má několik zavazadel. V řidičovi poznávám provozovatele, u kterého jsem platil za ubytování. Mluví jen německy a na otázku, jestli nás hodí dolů do města, odpovídá otázkou, jestli mám peníze. Za 20 Euro za každého nás prý sveze. Mizera! Ten chlápek nás tak nasral, že se nám jde hned líp. :-)


Schyluje se k večeru

Na konci louky míjíme farmu, kam právě také přijelo auto. Marťa ho sleduje a když vidí, že se dává do pohybu, je celá nesvá, protože jestli pojede dolů, tak to k příjezdové cestě nestihneme, abychom si ho stopnuli. Ale klid, stejně jede nahoru, na opačnou stranu... A tak si kráčíme dál a odhadujeme, jak daleko je to k místu naší včerejší zastávky na svačinu. Tam jsme totiž viděli nějaké přístřešky, kde by se dalo zalézt se spacákem, kdyby náhodou v noci něco přišlo. Teď by se nám naše oblíbené bajky tak hodily. Dokonce bychom brali jakoukoli plečku, ani by nemusela mít odpruženou vidlici. Přemýšlíme, jestli by se dalo jet na valníku odstaveném u cesty. Ale náhle se nám za zády zase ozývá motor. „Udělej něco, nějak to zařiď.“, strká mě Martina skoro do cesty červenému pickupu. Za mávnutí nic nedám. Každému musí být jasné, že když jsme na této cestě, před osmou večer, s batohy na zádech, že se chceme dostat k parkovišti. Zastavuje nám paní se dvěma dětmi. „Scharnitz?“, ujišťuje se a kyne nám, ať si naskočíme na korbu. Jsme strašně rádi. Tím nám ušetří hodně času. Jedeme si jako páni, nerušené výhledy na okolní hory, teď už radostně komentujeme místa, která známe a vůbec nezávidíme skupince vyhýbajících se turistům. Autem jsme jeli dobrých 20 minut. Sice jsme přišli o jistě krásný bivak, ale ušetřili jsme si zítřek dlouhého pochodu po nudné šotolince. Moc hodné paní děkujeme, ještě jí vyprávíme, kde jsme byli a loučíme se. S ní i s krásným Karwendelem.


Užitečné informace





2002 - 2024 © bike-trek.cz - na kole a pěšky. Tisk pouze k osobnímu užití.
www.bike-trek.cz

Výše uvedený článek vyjadřuje pouze osobní názor či zážitek autora a nemůže sloužit jako návod nebo průvodce. bike-trek.cz neručí za škody způsobené jeho následováním.

Datum a čas tisku: 29.3.2024 01:30:32