Záběr z Kočičích skalrubrika: | vloženo: 28.7.2009 | autor: Mirek
Ostaš jsem navštívil mnohokrát, nejprve jsme tudy projížděli na bajku při našich vyjížďkách po Broumovsku, pak mě zde kamarád Martin učil lézt a naposledy jsme sem zavítali pěšky v prosinci minulého roku, kdy jsme se s Martinou a Dominikou poprvé podívali do celého Dolního labyrintu. Na dnešek jsme si naplánovali půldenní výlet, který jsme kompletně věnovali značeným turistickým okruhům – Dolnímu labyrintu se Slují Českých bratří a Kočičími skalami a Hornímu labyrintu.
Záběr z Kočičích skalIzolovaná stolová hora s nadmořskou výškou 700 a velikosti plošiny 500 × 400 metrů lemována skalními stěnami a útvary dosahující výšky až 40 metrů. Ostaš se nachází severozápadně od Police nad Metují, asi 4 km jízdy po silnici. Je rozdělen na Horní labyrint a Dolní labyrint, který je asi o 100 metrů níže. Oběma místy vás provede značená turistická stezka. Jméno Ostaš pochází od křestního jména Eustach, patrona lovců, staročesky Ostach či Ostaš. Takže je to ten Ostaš a ne ta, jak se mnoho lidí omylem domnívá.
První zpráva se o Ostaši objevila ve Starých letopisech českých. V létě 1421 se zde skrývalo místní obyvatelstvo při vpádu Slezanů. Ale našel se zrádce a vojáci vedeni císařem Zikmundem všechny povraždili. Ostaš nabízí krásné výhledy na Broumovské stěny, Javoří hory a Krkonoše. Zdejší skalní oblast je oblíbeným místem horolezců – na pískovcové věže vede přes 500 výstupových cest různé obtížnosti. Vrcholová partie Ostaše je od r. 1956 Národní přírodní rezervací, taktéž Kočičí skály.
Autem jsme se vyšplhali po úzké silničce stoupající sem z Pěkova a zaparkovali na poměrně plném parkovišti někdy kolem druhé odpoledne. Celý den bylo jasno a krásně, a tak jsme se těšili na hezké pozdní odpoledne a večer, kdy se budou skály zbarvovat teplým světlem zapadajícího slunce. Ale jako na potvoru se po našem příjezdu zatáhly nad vrcholem mraky.
První výhledy
Vydrží tam ty balvany ještě chvíli?
Od parkoviště stoupáme po cestě kolem stánku a restaurace, kterých si zatím nevšímáme, nahoru k lesu, kde je turistický rozcestník. Jako první volíme okruh Dolním labyrintem. Přicházíme na první otevřenou vyhlídku do krajiny, která je u dalšího rozcestníku, kde se zelená značka rozděluje a vpravo míří do Sluje Českých bratří, zatímco na druhou stranu se můžete vydat ke Kočičím skalám. Z vyhlídky se díváme na blízký Pěkov a dál na východ na Broumovské stěny a na Javoří hory na severo-východě. Přes roklinky máme na dosah lezecké skály, jak naznačují kovové schránky na jejich vrcholcích. Další naše kroky míří dolů po dřevěných schodech do úzké skalní rozsedliny, na jejímž začátku je cedulka s nápisem SLUJ ČESKÝCH BRATŘÍ. Dáša se nezdržuje focením a mizí v trhlině jako první. Sluj je široká asi 0,5 až 1,5 metru, výšku odhaduji na 15 až 20 metrů a dlouhá 30 metrů. Přibližně v polovině vás upoutají přímo nad hlavou dva obrovské balvany zaklíněné mezi skalami. Musíte se zamyslet, jestli tam drží dostatečně pevně, když máte pod nimi projít. Na konci rozsedliny nám nezbývá nic jiného, než se otočit a jít po stejné cestě zpět, protože značka tu končí.
Nyní tedy míříme na druhou stranu od rozcestníku ke skalnímu útvaru s podivným názvem: Kočičí hrad. Vede k němu velmi pěkná pěšina kopírující okraj Ostaše a nabízející tak mnoho krásných výhledů. Ovšem abyste se po ní ke „Kočičáku“ dostali, musíte mít alespoň základní obratnost. Místy je třeba přelézt pár skalisek, kde jsou ovšem vytesané luxusní schody, proplést se křivolakými skalními uličkami, protáhnout se úzkým a nízkým oknem, kde vzpřímeně projde dítě tak maximálně do výšky 1 metru. Na druhou stranu jsou ty zhruba 2 kilometry pestré a nudit se zde opravdu nebudete. Cestou si užíváme vzdušné vyhlídky ze skal, pohledy dolů do roklin, kaskády dalších skal nebo třeba výhled do Polska na Hejšovinu.
Přicházíme na konec značky a před sebou vidíme hradbu světlého pískovce – Kočičí hrad. Jde o tvarově bohatou a rozsedlinami proloženou skupinu skal, která se dá různě prolézat. Děti se tu dostanou dál a do užších míst, než dospělí. Jedinou skvrnou na tomto místě jsou stopy vandalů, kteří si ani tady neodpustili zvěčnit svá jména přímo na skále. Dnes je tu nezvykle čilo, ale počet lidí je i pro nás snesitelný. Až na jednu paní s rezavým přelivem a kdákavým smíchem. Po prohlídce a pořízení několika fotek se s Martinou otáčíme k odchodu. Zpět musíme zase po stejné pěšině. Dáša už nás dávno opustila, když se po prohlídce hradu vrátila, aby si natrhala pár borůvek. Potkáváme se s ní na začátku Dolního labyrintu a společně míříme k Hornímu.
Sem stačí vystoupat jen kousek po lesní cestě, po modré turistické značce. Podle rady na turistickém rozcestníku se držíme směru šipek, které nás provedou celým bludištěm. A děláme dobře. Opravdu si takto procházíme všechny zákoutí uliček, průlezů, schodů, oken, děr, komínů a soutěsek, na rozdíl od lidí, kteří tu chodí, jak je napadne a často tak vynechávají pěkná místa, protože je ani nenapadne, že by se tam dalo jít.
Tady ani není vcelku co popisovat. Jednak by na to nestačila moje slovní zásoba a navíc jsme s Martinou pořídili dostatek záběrů, aby hovořily za nás (viz. Fotogalerie v úvodu článku). V Horním labyrintu je také mnoho skalních útvarů, které dostaly své jméno. A tak se z Galerie díváme na Zbrojnoše (jak jsem tam proboha mohl kdysi vylézt!?), později přicházíme na vyhlídku na Medvědy a Raněného sokola, kousek dál parkuje Čertovo auto, až docházíme na okraj rokle, do které se provinile sklání pohled Zrádce. Postupně se dostáváme k okraji skal na severu kopce a opět se nám otvírají pohledy do krajiny nebo na Dolní labyrint, který prozrazují bílé skály vystupující ze zeleně lesa pod námi.
Labyrint není nic pro obézní návštěvníky
Prolézáme jednu z tmavých děr
Z Krtičkovy vyhlídky se díváme na Cikánku, což je na Ostaši první slezený útvar, ale tu cikánku v tom nějak nevidíme. Na Frýdlantské skále vidíme masiv Teplicko-Adršpašských skal na severo-západě a úplně na horizontu stejným směrem vystupující vrcholek Sněžky. Ale ty nejkrásnější pohledy jsou přímo dolů pod nohy, když se dech tají nad hlubokými roklinami sevřené blízkými skalami převyšujícími vysoké stromy, které mezi nimi rostou. Modré nás zase odvádí od okraje a lesem se vracíme k začátku bludiště a pak už po stejné cestě k bufetu. Tentokrát ho nenecháváme bez povšimnutí a naopak pozorně studujeme nabídku. Vím, že tu dobře vaří, je čas večeře a zapadající slunce přímo láká k posezení na terase.
Ostaš je krásné místo, taková malá oáza. Jediné mínus, které jsme zde shledali, jsou samotní návštěvníci. Tedy ti, kteří bez jakýchkoli skrupulí odhodí mezi skály vše, co už nepotřebují. Dojedli, dopili a obaly a lahve prostě hodí mezi skály. Škoda, že se proti takovým prasatům nemůžou bránit.
2002 - 2024 © bike-trek.cz - na kole a pěšky. Tisk pouze k osobnímu užití.
www.bike-trek.cz
Výše uvedený článek vyjadřuje pouze osobní názor či zážitek autora a nemůže sloužit jako návod nebo průvodce. bike-trek.cz neručí za škody způsobené jeho následováním.
Datum a čas tisku: 20.4.2024 12:51:23