Hejšovina a Bludné skály pod sněhem

1. prosince 2007

rubrika: | vloženo: 11.12.2007 | autor: Mirek

Podlehnul jsem kouzlu tajemného skalnatého vrchu, o kterém se ve svých románech zmiňuje už Alois Jirásek nebo Božena Němcová, polské stolové hoře Szczeliniec, kterému se u nás říká Hejšovina a který vystupuje nad okolní krajinu do výšky 919 metrů nad mořem. Celý život jsem se na jeho obrys jen díval z třešně rostoucí na dvorku u babičky a v posledních třech letech se na něj pěšky vydávám už počtvrté!

Tak jako při naší první návštěvě s Vláďou, se i nyní chystáme projít nejenom Hejšovinu, ale také blízké Bludné skály. Dnes se sem navíc vypravujeme s Martinou a Luckou. V týdnu panuje slunečné počasí, takže se těšíme na krásné výhledy a jasnou světle modrou zimní oblohu, ale jak už to bývá, na víkend se přihnala oblačnost, která nás čtyři obklopila a dovolila nám dohlédnout tak na 200 metrů.

Ráno jsme tak nedočkaví, že vstáváme o několik hodin dříve než by bylo potřeba. Krátce po osmé parkujeme na konci Machovské Lhoty, jen pár kroků od hraniční závory. Ještě upravujeme oblečení s ohledem na aktuální počasí a už zanecháváme své stopy v mokrém sněhu na louce. Jdeme na severovýchod k Pasterske Goře (vrcholu) po zeleně značené cestě. Přes měsíc jsme si nikam nevyšlápli, což na sobě cítím, když lesem stoupáme po příhraniční cestě a navíc se vzájemně proháníme nemilosrdnou koulovačkou. Za lesem se vnořujeme do mlhy levitující nad tichou zasněženou loukou. Teď už dobře víme, kam pokračovat, ani se nemusíme radit s mapou a buzolou jako před třemi lety, kdy jsme sem došli v ještě hustší mlze a vůbec netušili, kde Hejšovina leží. V dalším úseku značeném modrou turistickou, je sněhu docela dost, místy se do něj boříme na celou botu (a to máme pořádné a vysoké pohory; žádné Adidasky). Přemýšlíme, jestli to bude na sněhové návleky, ale nakonec je necháváme odpočívat v batohu po celý zbytek dne. Navíc tady docela slušně fičí, takže jsme rádi, když po chvilce vcházíme pod ochranu malých bříz a později dále do lesa, jenž lemuje patu stolové hory.


Polom na žluté turistické značce

To už jsme opustili modrou, která končí na zelené spojující Karlow a Pasterku. V místě kde se modrá značka zelené dotýká pokračujeme rovně do lesa (však už to tady máme prošláplé) a po lesní cestě, stáčející se vlevo, se dostáváme ke žluté značce. Ta by nás měla vést vpravo lesem do prudkého kopce. Říkám měla, protože se před našimi zraky otvírá smutný pohled na polámané a popadané stromy, které pod vrstvou těžkého a mokrého sněhu bezmocně leží mezi těmi, jenž jarní vichřice přečkaly, ale mnohé z nich to zaplatily ulomenou špičkou. Do výšky tak trčí tupé a roztřepené konce stromů, které ani nízko ležící hustá oblačnost nedokázala schovat. Víme, že máme stoupat přímo vzhůru, ale terén se tu tak změnil, že jsme rádi, že před námi dnes někdo prošel a my se můžeme držet čerstvých stop. Těsně pod horou vstupujeme na pěšinu vedoucí po vrstevnici k samotné bráně na Hejšovinu. Ještě stačí vystoupat několik schodů a už nás obklopují první skály, na kterých nádherně vykrystalizovala namrzlá mlha.

Nahoře procházíme kolem krásné dřevěné chaty a ponořujeme se do jiného světa; světa barveného pouze odstíny šedé, prohánějícího se větru, sněhu a ticha. Náš postup se tady dost zpomalil. Aby ne, zimní skály mají něco do sebe, jsou fotogenické a hustý opar jim dodává lehkou mystičnost. Proto se často zastavujeme, klekáme do mokrého sněhu, různě se nakláníme, točíme foťáky horizontálně i vertikálně, koukáme do hledáčku a svět před sebou transformujeme do megapixelů. Chvílemi lituju, že jsem nechal stativ v autě, ale kdybych ho měl, určitě bychom nestihli náš plán a dojít ještě do Bludných skal. Trochu nepříjemný je prudký vítr, který je asi naštvaný, že se mu schováváme mezi pískovcovými stěnami, a tak na nás z vrcholků skal a stromů mete sníh. V takových okamžicích se musím sklonit nad foťák a chránit ho vlastním tělem, což dost často zaplatím studenou sprchou za krk a stejně to moc nepomáhá foťák je pěkně mokrý. S Vláďou se při jedné ze zastávek dohadujeme, co je lepší – jestli tohle teplo a mokro nebo mráz a led, který tu všude byl při naší první návštěvě.


Skutečnou nástrahou však jsou kompletně zachumelené schody

Po osušení aparátu pokračuji za ostatními, kteří si zatím získali velký náskok. Tedy to jsem si alespoň myslel. Fotografickým přístrojem vyzbrojená Martina a Vláďa se totiž také nechávají zdržovat okolními skalisky, jenž se nám poodhalují z pod bílé peřiny. Někdy cudně vystrčí kus chladného kamene přikrytého závojem námrazy, jindy své baculaté tvary schovávají pod tlustou sněhovou pokrývkou a tu a tam na nás cení ostré zuby tvořené vysokými rampouchy. Nevím jestli se nás snaží zastrašit nebo se jen žraločím úsměvem zubí do objektivu. Jindy nás pěšina přivádí do úzké trhliny mezi vysokými skalními stěnami, které se nad hlavami přibližují tak těsně, že skoro není vidět na oblohu. Skutečnou nástrahou však jsou kompletně zachumelené schody, kdy nevíme, jestli se je máme pokoušet sejít nebo sjet. Oboje představuje přibližně stejné riziko pádu a bolestivého otisku o všudypřítomný pískovec. Ale ne, zase tak hrozné to není, umíme si s tím poradit :-)


Kam se neznámé stvoření vydalo?
foto © Martina

Po chvilce přicházíme na okraj stolové hory, kde navzdory mlze vidíme siluetu Božanovského špičáku - dominanty Broumovských stěn. A právě tady nás zaujalo jedno místo, takový skalnatý oblouk, nebo jakýsi most, na kterém leží kolem dvaceti centimetrů sněhu. Nic neobvyklého v prosinci na horách, kdyby tam nebyly stopy nějakého zvířete. Nemáme skautskou průpravu ani odznak stopaře, a tak nechápeme, kam se nám neznámé stvoření vydalo, protože stopy vedou pouze jedním směrem a končí na hraně skalní stěny vyčnívající nejenom vysoko nad okolní krajinu, ale o několik metrů převyšující i dole rostoucí smrky. Místo, na kterém právě stojíme, se nazývá Nebe. Že by to bylo vysvětlení oné záhady?

To už se ocitáme na prudkých zasněžených a zledovatělých schodech, jenž sevřené mezi vysoké skály, úzkou průrvou klesají do tmavého chřtánu Ďáblovy kuchyně, který nás mocnou silou táhne dolů. Rukavice prokluzují a marně se snažíme udržet se namrzlého zábradlí a řetězů. Sdola se blíží záblesky a hrozivě nás oslňuje jeden za druhým. Uf, naštěstí to byl jen Vláďa s foťákem. Ani v kuchyni se nevaří. Žádný oheň, žádné kotle s vroucí vodou, nic. Jen ticho a zima. Tak buď jsme nic hrozného nikdy neprovedli a v dětství rozbitá okna se nepočítají nebo tu řádila kontrola z hygieny. Jedině ta nebo finanční úřad jsou schopni zavřít i peklo. Po dalším úzkém schodišti zanecháváme opuštěnou kuchyni jejímu tichému rozjímaní a užíváme si už téměř poslední desítky metrů Hejšoviny. Jdeme totiž na vyhlídku na jejím jiho-východním konci. Přes silný vítr a hustou mlhu nic nevidíme, takže to hned otáčíme a horu opouštíme po širokém betonovém schodišti, které je níže mezi stromy pokryto úplně mokrou sněhovou břečkou. Vítr navíc ze stromů neustále shazuje podobný sníh s vodou, jenž padá v permanentím dešti, takže se pod stromy vytvořilo vlastní mikroklima.

Pod kopcem se zdravíme se stejně velkou skupinkou polských turistů, procházíme Karlow a po chvilce chůze po silnici se necháváme červenou turistickou značkou zavést vpravo do lesa. Přichází stoupání na hřeben, který se táhne k asi 4 kilometry vzdáleným Bludným skalám (Bledne Skaly, jak říkají místní). S Martinou vzpomínáme, jak jsme tudy v létě táhli kola a snažili se najít jednu cestu, po kterém jsem rok před tím jel. Teď, když všude vidíme ty polomy je nám jasné, že jsme ji mohli lehce přehlédnout. I tady je to jako po výbuchu; z pod sněhového příkrovu vyčnívají zlomené kmeny a vyvrácené pařezy, jako kdyby tonuly v rozbouřeném moři a úporně volaly o pomoc. Nad nimi zůstal stát řídký les zbylých smrků s ulomenými špičkami, zbavený své hrdosti. Naštěstí se už všude kolem derou mladé stromky a využívají volný prostor a dostatek světla ke svému prospěchu.

Cesta po hřebeni nám dnes připadá nějaká dlouhá. Stále mi přijde, že už jsme dávno měli překonávat potok, který jsme při letním výletu využili k zastávce na svačinu. Vláďa s Luckou se toulají někde za námi, v mlze vidíme jen jejich nejasné postavy, takže ani nevíme co tam vyváděli. Náhle mezi stromy něco zapraskalo a kousek před námi se přehnalo asi patnáct kusů vysoké, jelen s laněmi. Byla to krásná a velká zvířata, která o mně a Martině musela vědět, ale byla si vědoma toho, že jim nic nehrozí. Chvíli se zastavujeme nad jejich horkou stopou ve sněhu, než zase pokračujeme dál.

Konečně se cesta mění v pěšinu spouštějící se mírným svahem ke korytu s velkými kameny, přes které nám usnadňuje chůzi dřevěná lávka. Teď už je to k Bludným skalám jen kousek. A opravdu – asi po kilometru už poznávám rozcestí, které před sebou vidím. Jsme na zelené značce a dáváme se vlevo ke vchodu do skalního bludiště. Začínáme na vyhlídce, odkud vidíme zřetelně na hřeben Broumovek. Cestou sem se totiž mlha trochu rozplynula, přímo pod sebe do údolí je vidět nádherně, dokonce jasně rozeznávám místo, kde jsme v Machovské Lhotě zaparkovali. My se tu skoro brodíme v mokrém sněhu a krajina pod námi je jen lehce pocukrovaná. Do dálky je to s viditelností už horší, ale i tak se můžeme kochat krásnou přírodní scenérií. Po obloze se v několika letových hladinách honí různobarevná mračna od šedé přes zelenošedou až po bílou a mezi nimi se o slovo nesměle hlásí kousky blankytně modré.


Skály se přibližují a snižují


Skalní útvar Kuří nožka

Loučíme se s výhledy i s pohledem na oblohu, protože od teďka nás pohlcuje pískovcové bludiště, které nám dá jen pramálo šancí pohlédnout přímo nad hlavu. Skály se přibližují a snižují, nutí nás se před nimi sklonit a se šustotem batohů se protahujeme úzkými škvírami. Pamatuji si, jak jsme byli tímto místem překvapeni, když jsme sem poprvé s Vláďou přišli. Nyní se podobná slova úžasu ozývají od Martiny, která je tu úplně poprvé. Bludné skály, ač takový kousek od Hejšoviny, jsou tolik odlišné. Eroze tady zapracovala tak, že několik metrů pod povrchem rozpraskané hory vytvořila úzké chodby, nejrůznější síňky a díry, které se směrem dolů rozšiřovaly. Některé skalní formace tak připomínají obrovská těla stojící na zužujících se nohách. Jeden takový útvar se dokonce výstižně jmenuje Kuří nožka, u které jsme mimochodem vytvořili společné foto. A proč teda mimochodem, když to tu zmiňuji? Asi proto, že je to jedna z mála fotek, na které nemá Vláďa svůj univerzální neutrální fotografický výraz. On se na ní směje!


Z vyhlídky na Bludných skalách

Neustále se točíme vlevo a vpravo a zase vlevo, tu sehnout, tady se v podřepu prosoukat, jinde je zase nutné se opřít a projít v náklonu. Asi by tu bylo skutečné bludiště nebýt dřevěné lávky, která nás bezpečně provedla z jednoho konce na druhý. Dnes ani v létě tu není zbytečná; drží se tu totiž dost vody. Přestože tu nejsou ty výhledy, je neustále se na co dívat. A také co fotit. A právě focení určuje naše tempo. Dost často vidím Martinu, jak se zastavuje, zkoumá nejlepší místo k záběru a fotí. Nebo fotí Vláďu, jak zkoumá nejlepší místo k záběru a fotí. To svědčí o tom, že se jí tu také líbí. Naštěstí nemusíme spěchat, času máme dost. Vždyť už krátce po půl třetí jsme u cedulky Powrót, která nás vyhání pryč z bludiště.


Dřevěná lávka nás provedla bludištěm

Teď už jen klesáme pěšinou po zelené značce směrem do Pasterské Góry k turistickému přechodu zpět do Machovské Lhoty. Ještě naposledy se nám v mlze ukazuje kousek masivu Hejšoviny, než zajdeme do lesa. Tam se pěšina mění v lesní cestu a ta po několika serpentinách v asfaltku. Celodenním putováním jsme docela unaveni. Vždyť jsme ve sněhu chodili celých osm hodin. Vítáme proto závoru a s úlevou sedáme do auta, kterým se svezeme na zaslouženou odměnu do restaurace Na Mýtě v Bezděkově. Líbilo se nám tu. Bylo to moc příjemné zase na chvíli zmizet z dosahu civilizace a být ve skvělé společnosti skal a lesů.






2002 - 2024 © bike-trek.cz - na kole a pěšky. Tisk pouze k osobnímu užití.
www.bike-trek.cz

Výše uvedený článek vyjadřuje pouze osobní názor či zážitek autora a nemůže sloužit jako návod nebo průvodce. bike-trek.cz neručí za škody způsobené jeho následováním.

Datum a čas tisku: 19.3.2024 06:01:45