O minulých Velikonocích nám klaplo naprosto parádní počasí, ve kterém jsme se v rekordním počtu v historii výletů vydali do Českého ráje na Kost. Letos padla po Kosti volba na další odpadek.
Po příchodu na Růžohorky zjišťujeme, že bude opravdu krásné počasí, žádný mráček, jenom malý vánek. A hlavně krásně ušlapaná cestička, po které by se krásně jelo na bajku.
Přicházím k jednomu z výšvihů, který někdo přede mnou obcházel vlevo. Jenže vůbec nevidím, kam stopy vedou. Tak se rozhoduji pro oblezení zprava, ale tady přichází takový malý morálek.
Letošní září je, co se počasí týče, naprosto vyvedené! Nejenom, že se dá pořád skvěle bikovat, ale slunce vybízí i k jinému pohybu. Proto vyrážíme na malý výšlap do Krkonoš.
Vláďa mě zve do Krkonoš, kde připravuje parádní výšvihy. A tak jsem se mu to rozhodl oplatit a ukázat mu můj domácí terén. Kopce tu nejsou, ale i tak se zde dá najít trochu technický terén.
Rozhodl jsem se pro své kamarády a známé z Hradce, kteří se nevěnují bikingu, uspořádat takovou nenáročnou akci a vytáhnul jsem je na terénní trasu na Kuňku.
Hradečáci se zase po nějakém čase ozvali, že by rádi vyrazili do pořádných kopců. Připravil jsem pro ně pořádný terén. Nejprve je utahám do kopce a pak zkusíme nějakou lahůdku.
Až do roku 2001pro mě byla Mt. Whitney nejvyšším vrcholem. Jedno prvenství si však uchovala dodnes - je to nejsnadněji dostupná čtyřtisícovka, na které jsem byl.
Pepa nás vytáhnul na vysočinu, když v VELU vybral dva osvědčené okruhy v tomto regionu. Kořenův satanský okruh (2/2003) byl jeden z nich, druhý nesl název Dvě tváře (3/2004).