Zion National Park, nacházející se na jihozápadě Utahu, je jedním z nejstarších a nejnavštěvovanějších parků v Utahu. Byl byl založen 19. listopadu 1919. Každý rok sem zavítá okolo 3 miliónů lidí. Rozkládá se na ploše 593,1 km² a je zde k vidění kromě mnoha útesů a srázů také největší přírodní skalní oblouk na světě – Kolob Arch, s rozpětím 94,5 m.

Kolob Arch najdete na severu parku; do jižní části se pak přijíždí k The Narrovs - úzkému kaňonu vytvořeném řekou, kam jsem zavítal před 10 lety. V parku žije jelenec ušatý, orel skalní, pouštní želva, tarantule a dokonce i horský lev.

6. dubna 2008

Kolob Canyon a Kolob Arch

Krásným kaňonem pod největší přírodní oblouk

Při své první návštěvě národního parku Zion jsme procházeli Zion Canyon a The Narrows. Dnes jsme si udělali krátký výjezd do severního konce, kde se nachází největší přírodní oblouk na světě – Kolob Arch. Zatím jsem ho viděl jen na fotkách, vím jak vypadá, ale netuším, kde ho najdeme, jak to v jeho bezprostřední blízkosti vypadá a jak blízko se ke němu dostaneme.

Brzy ráno opouštíme světla Las Vegas a ponořujeme se do tmy téměř opuštěné dálnice číslo 15 směřující za světlem Polárky. Obloha se postupně rozjasňuje a v ranním rozbřesku se vykresluje okolní krajina s polopouští a několika kopci po pravé a později i levé straně. Asi po 100 mílích se scenérie naprosto mění. Míjíme nějaké městečko ležící vpravo u silnice, za kterým se tyčí hradba nižších hor, která se postupně stáčí až se nám postavila přímo do cesty. Nejprve to vypadalo, že narazíme rovnou do ní, pokud se neobjeví nějaký tunel, ale průjezd přes hory vedl kaňonem vyhloubeným řekou Virgin. Silnice se tu klikatila a stoupala jak sledovala tok klidné říčky, že je až k neuvěření že jí stačilo jen několik miliónů let, aby si kamennými masivy vyhloubila svoji vlastní cestu. Krásné místo. Dokonale připomíná zmenšený Grand Canyon a je až k podivu, že to tu není žádný známý turistický cíl.

I suché stromy tu mají svoji krásu

Přejeli jsme odbočku na Zion, která směřuje návštěvníky do nejznámější části parku a pokračovali dál na sever. Jeli jsme dlouho. Už jsem začal být trochu nervózní, že jsme odbočku ke Kolob Canyon přejeli, když tu se před námi - asi na 150 míli z Vegas - vynořila velká cedule. Visitor centrum je jen kousek od dálnice a je již otevřené. Uvnitř dostáváme požadované informace k treku ke Kolob Arch a mapku parku. Máme počítat s minimálně 8 hodinovým pochodem, na který dnes budeme mít naprosto ideální počasí. Čeká nás 14 mil (22,5 km) a na první míli sestup 300 metrů dolů. Tam i zpět půjdeme po stejné cestě. Od návštěvního centra jedeme ještě kousek po červené asfaltce nahoru mezi kopce, protože tam je východisko La Verkin Creek Trail, z něhož pak odbočuje závěrečný, necelý kilometr dlouhý úsek pod Kolob Arch. Zastavujeme u cesty mezi několika auty na malém parkovišti, jenž je ve výšce přes 2000 m nad mořem. S námi se tu připravuje i malá skupinka Američanů, kteří vycházejí o chvíli dřív.

My se dáváme na cestu deset minut před devátou hodinou. Sestupujeme po prašné pěšině prudce dolů a přicházíme k toku říčky Timber Creek. Té se budeme hodnou dobu držet a mnohokrát okusíme i její chladivou a průzračnou vodu, protože pěšina neustále přechází z jejího jednoho břehu na druhý. Po levé ruce obcházíme velký skalní masiv, jeden z horských hřebenů vystupujících směrem k nám. Někde v kaňonu na jeho druhé straně je náš cíl. Pěšina stále mírně klesá a začínáme míjet tábořiště rozmístěná podél ní. A nejsou to ledajaká tábořiště, jsou v nádherném prostředí, u vody, chráněná obrovskými červenými skalními stěnami velmi členitého a malebného údolí, které se tu více zúžilo. Na jedno takové hezké místo kluky upozorňuji a zamýšlíme se nad tím, že u nás něco takového není možné, aby bylo dovoleno bivakovat nebo stanovat uprostřed národního parku. Po několika set metrech vidíme jiný plac, který obklopuje ještě krásnější scenérie a já si tu umím představit strávit noc. Těch tábořišť je k rozcestí na Kolob Arch celkem 11. Na jednom z nich si právě staví zázemí malá skupinka lidí.

Před chvílí jsme potkali jednoho mladíka. Byl z Rumunska a vydal se sám podívat se na největší přírodní oblouk. Jeho kamarád není na turistiku. Řekl nám, že je to už jen kousek, ale kousek to bylo jen k tomu poslednímu tábořišti. Od něj ještě jdeme dobu dál podél řeky a stále nic. Na pěšině se proti nám vynořuje sympatické děvče, se kterým se zdravíme. Jak daleko to ještě je jsme se jí nezeptali. Po dalším necelém kilometru chůze v sypkém písku překračujeme malý potůček a zastavujeme se u cedulky ukazující vlevo proti proudu potoka ke Kolob Arch a vzdáleností půl míle. Po dlouhém pochodu jsme pokryti jemným červeným prachem, že vypadáme jako skuteční hrdinové z pravého amerického westernu. Bez dlouhého otálení jdeme dál. Tady je už cesta poněkud náročnější. Pěšina se jen mírně zvedá vzhůru, ale občas skoro po čtyřech přelézáme nebo oblézáme velké balvany, stromy, naplavené kmeny, vymleté břehy, nebo jdeme přímo po skalnatém či písčitém dnu v mělké vodě potoka.

Kolob Arch

V očekávání se rozhlížíme po vysokých skalních stěnách kolem sebe, ale Kolob Arch stále nevidíme. Z obrázků vím jak vypadá, ale nevím kde ho máme čekat. Pěšina náhle končí a my stojíme na malém placu mezi vysokými stromy. Naštěstí teď na počátku jara nestihla vegetace naplno rozbujet a my vlevo nahoře pod okrajem asi 250 m vysoké skalní stěny vidíme mírně odchlíplý oblouk, který je opravdu v horní části od masivu oddělený a mezerou, kterou prosvítá světlo. Tak tady ho máme. V národním parku Arches se k mnoha skalním oknům dojde úplně do těsné blízkosti, na některá se dá i vylézt. Tady je to zcela jiné. Jdeme ještě kousek do prudkého svahu po vyšlapané pěšině a doufáme, že budeme mít lepší pohled, nerušený větvemi a korunami stromů. A opravdu ano, po krátkém hledání místa mezi stromy je z tohoto malého vršku výhled na dominantu dnešního treku daleko lepší.

Vracíme se zpět po té náročnější pěšině a na odbočce se zastavujeme. Po 3,5 hodinách poměrně svižné chůze si konečně dopřáváme pauzu na oběd skládajícího se ze sladkého toustového chleba, plátkového sýru a suchého italského kořeněného salámu. Dohromady to chutná příšerně. Odpornou mazlavou hmotu zapíjíme vodou, kterou si s sebou neseme. Každý máme 2 litry, ale kdybychom měli o litr více, bylo by to lepší. A to dnes není až takové vedro. Na vrcholech kopců se dokonce stále bělá sněhová pokrývka, i když už dost chatrná.

Usmívá se Radek únavou nebo pod vlivem dojmů z krásného treku?

Po nouzovém obědu se vydáváme úplně stejnou cestou zpět. V odpoledním slunci jsou skály nasvětlené z opačné strany a v teplém světle daleko více vyniká jejich nádherná cihlová barva. Takže zase fotíme masivy a místa focená už dopoledne. Ale když ono to teď vypadá jinak, vlastně líp, protože ráno svítilo proti nám. Pochod zpět nám od odbočky s přestávkou na jídlo trval 3 hodiny.

Na závěr to hodnotíme tak, že samotný Kolob Arch za to moc nestojí, ale ty scenérie celého údolí určitě ano. Na parkovišti se pak u auta ozývají naše vzdechy úlevy ze zutí bot, svlečení zpoceného oblečení a napití se. Plni krásných dojmů z opravdu nezapomenutelného treku se vracíme do Las Vegas.