bike-trek.cz

Yosemite National Park

  8. až 10. dubna 2008
Úvod / Články / Národní parky USA / Yosemite National Park

Osobně Yosemity řadím mezi nejkrásnější místa, která se mi doposud podařilo navštívit (a to bych je asi zařadil na úplně první místo). Měl jsem i to štěstí, že jsem se sem mohl po deseti letech vrátit a více tak poznat celý park.

Obsah podle míst

Je toho hodně, tak pro ty kteří nechtějí číst od začátku je tu rychlý přístup k jednotlivým místům (řazeno podle toho, jak jsem je navštívil):

Obecná fakta o parku a jeho historie
Přehrada Hetch Hetchy
Nahoru podél Yosemite Fall
Procházka k Lake Mirror a El Capitan
Náhledová mapka parku (nové okno)


Obecná fakta o parku a jeho historie

Národní park byl založen z potřeby ochrany přírodních zdrojů, pro jejich unikátnost a přitažlivost. První žádost o jeho založení podepsal Abraham Lincoln a podle ní se později zakládaly i další parky. Yosemitský národní park je poutavou a úchvatnou přehlídkou pozůstatků silné geologické činnosti, které zahrnují největší světovou koncentraci okrouhlých žulovýchmasivů a monolitů jakými jsou Basket, Sentinel, North Dome, Half Dome a El Capitan, který je pojmem hlavně pro horolezce. Nabízí jim totiž stěnu vysokou 1100 metrů, jejíž výstup trvá dvojici horolezců tři až čtyři dny. I Half Dome má stěnu vysokou kolem tisíce metrů, protože byla polovina této hory obroušena ledovcem. Na jeho vrcholek se však může dostat každý průměrně zdatný turista.

Největšími hodnotami Národního parku Yosemite je rekreace v nádherném prostředí plném divokých zvířat a opravdu překrásné scenérie, zahrnující vysoko a středohorskou divokou přírodu,skalní masivy nezvyklých tvarů, tři lesíky obrovských sekvojí a hřmící vodopády, které se řadí mezi největší na světě. V lesích a v horských stráních žije na 300 druhů živočichů a více než 200 druhů ptactva. Častými jsou tu medvědi a vysoká. Yosemite má přes 30 druhů stromů a více než 1300 různých rostlin. Nejznámějším sekvojovým lesem je Mariposa Grove, asi 56 km jižně od Yosemitského údolí. V tomto lese roste i Grizzly Giant Tree, jehož kmen přesahuje 10 metrů v průměru.

Přestože zde člověk žil po tisíce let, je historie parku z hlediska lidí jen zlomkem z jeho geologické historie. Kdysi byla tato oblast vytvořena pohybem velkých skalních masivů spolu s působením bludiště řek. Sérií pohybů zemské kůry bylo vyzvednuto pohoří Sierra Nevada. Jak se pohoří zvedalo, okolní země klesala a směrem na západ se rozeběhla řeka Merced River, která postupně vytvořila hluboké kaňony ve tvaru V. Přítoky řek však nevytvořily žádný tak hluboký jako je Merced Canyon. Ten byl vyhlouben ledovcem, který se později těmito kaňony přesouval. Nízké teploty zpomalily tání a jednotlivé ledovce zformovaly kaňon do tvaru U. Přitékající řeky k jeho okraji zde padají do hloubek a dávají vzniknout tolik známým vodopádům. Sedimenty, které voda přinášela, se postupně usadily na dně kaňonu a vytvořily tak dnešní dno údolí.

Prvními lidmi žijícími v této oblasti byli původní obyvatelé Ameriky asi před sedmi až deseti tisíci lety. Během dob se tu vystřídaly různé kmeny; naposledy lidé kmene Miwok, kteří Yosemitské údolí nazývali Ahwahnee, což v překladu znamená „místo překvapením otevírajících se úst“. Zmiňovali se o sobě jako o Ahwahneechee. Obdělávali půdu, sbírali plody, lovili a rybařili. Toto idylické období ukončil roku 1848 nález zlata v úpatí kalifornských hor a počátek zlaté horečky. Některé kmeny, rozzlobené na množící se doly narušující jejich životní styl, napadli bělošské centrum v Merced River Canyon. Na oplátku horníci založili pod záštitou státu Mariposkou gardu, která 27. března 1851 vstoupila do Yosemitského údolí s cílem pomsty a vyhnali Yosemitské Indiány do rezervace.

Kolem roku 1855 přijíždějí první turisté a o devět let později, po návrhu skupiny vlivných Kaliforňanů, podepisuje Abraham Lincoln Yosemitský Grant, kterým se stává Yosemitské údolí a Mariposký les velkých sekvojí státem chráněnou rezervací. V roce 1890 jsou Robert Underwood Johnson a John Muir znepokojeni tím, že začíná být předěl Yosemitského údolí ničen pasoucím se dobytkem a dřevorubectvím. Podařilo se jim přesvědčit Kongres, aby toto území prohlásil za Národní park. Zásluhou různých organizací se postupně do tohoto území opět vrátily všechny druhy živočichů, kteří zde žili před příchodem prvních pionýrů.

Pro Yosemitské údolí jsou typické čtyři stromy, které lze snadno rozpoznat mezi 27 ostatními druhy stromů v parku pro jejich velikost a charakteristické znaky:

  • Kalifornský černý dub je v Yosemite nad míru rozšířený. Tyto velké listnáče se žlutozelenými listy a tmavým kmenem produkují žaludy, které Indiáni kmene Miwok používali jako základ pro mouku.
  • Vonný cedr má načervenalou kůru a je často zaměňován se sekvojí. Je velmi rozšířený po celém pohoří Sierry, kdežto sekvoje rostou jen v několika místech.
  • Sekvoje jsou největším stromem na zeměkouli. V parku jsou jich tři lesíky: Mariposa Grove poblíž jižního vstupu, Tuolumne Grove při Crane Flat a Merced Grove u vstupu Big Oak Flat. Tyto stromy se dožívají věku mezi 1000 a 3000 lety. Několik jich bylo také zasazeno osadníky v Yosemitském údolí.
  • Borovici poznáte podle kůry z nepravidelně tvarovaných plátů oddělených tmavými brázdami. Vyspělé stromy jsou u paty značně široké a mají rovný kmen do výšky několika metrů bez větví.

(Zdroj: Yosemite Newsletter, www.nps.gov/yose/ a Internet)



8. dubna 2008

Přehrada Hetch Hetchy

Téměř nikdo nezná údolí Hetch Hetchy, které bylo jedním z nejkrásnějších a kde žili lidé po více než 6 tisíc let. Až do roku 1850 zde byl domov Indiánů kmene Miwok. Samotný název údolí pochází z jejich jazyka a znamená něco jako „jedlá tráva“. Také jména jako Tueeulala Fall, Wapama Fall nebo Kolana Rock jsou indiánského původu. Půvabné útesy a vodopády v okouzlujícím aranžmá, rozlehlé zelené louky a stromy doplňující i rámující tuto scenérii mohli návštěvníci obdivovat stejně jako mnohem známější Yosemite Valley, ležící jen pár mil na jih. Řeka se zde rozlévala do malého jezera jen při jarním tání.

V roce 1882 bylo místo navrženo pro stavbu přehrady, která měla dodávat pitnou vodu pro San Francisco. Samotný John Muir byl proti tomuto projektu a navrhoval jiné umístění, jenže v roce 1906 postihlo San Francisco obrovské zemětřesení, které zničilo i vodní zdroje. V roce 1923 tak byla dokončena O’Shaughnessyova přehrada zadržující více než 440 mil. krychlových metrů vody pro 2,4 mil. lidí žijících v oblasti Frisca. V hrázi vysoké 95 metrů jsou také umístěny dvě vodní turbíny vyrábějící elektřinu. Přehrada je téměř 13 kilometrů dlouhá a je největší vodní plochou v Yosemitech.


Tímto tunelem ve skále začínáme po přechodu hráze výlet.


Kolana Rock vystupuje nad hladinu o několik set metrů.

Včerejší příjezd do Yosemite provázelo sjetí ze silnice 120. Asi jsme někde na křižovatce přehlédli směrovku. Proto jsme si dnes sehnali mapu, tedy něco, co mapu připomíná. Vypadá spíš jako dětská omalovánka a používá jen tři bary: zelenou pro vyznačení plochy národního parku, modrou pro velké vodní plochy a černou na vše ostatní. Takže stěží poznáte, co je cesta, co pěšina co řeka. Nakonec jsme podle ní přeci jen dojeli správně na Mother Road, cestu vedoucí do údolí Hetch Hetchy. Mladé dívce v rangerské uniformě, usmívající se na nás z okénka vstupní stanice, ukazujeme kartičku pro vstup do parků. Zjistila, že nám při koupi neoznačili platnost a kleštičkama v ní udělala díru v místě s vyznačením příslušného měsíce. Hned se s námi dala do řeči a když padlo, že jsme Češi, okamžitě pookřála a začala jmenovat všechna ta města, která u nás navštívila. Nutno uznat, že měla velmi dobrou paměť i výslovnost. Neskrývala radost z toho, že jsme si vybrali Hetch Hetchy jako první místo k návštěvě parku. Prý všichni míří do Yosemite Valley a ona se tu skoro nudí.

Přicházejí další serpentýny a první výhledy do údolí, pak kousek jednosměrky, která tvoří na konci silnice smyčku s malým parkovištěm. Stání přes noc je tu bez povolení zakázáno. Bereme si svačinu, něco k pití, bundu (nějak se to mračí) a vycházíme k přehradě, kterou máme jen pár kroků před sebou, na malou procházku k Wapama Fall, nejznámějšímu vodopádu v tomto údolí. Nejprve jsem trochu zaskočen z pohledu, který se nám nabízí. V nějakém prospektu jsem viděl fotku zachycující pěšinu podél hladiny přehrady, která vedla po příjemném lesním podkladu mezi stromy, v zeleni a v širokém údolí. Tady vidím pouze šedo-žlutá rozvrásněná skální úbočí, jen místy porostlá stromy, obkolopující tmavou hladinu, v níž se odrážejí ponuré mraky. Celou smutnou kulisu dotváří samotný betonový masiv hráze. Prostě to místo na mě moc dobře nepůsobí a nemůžu tu najít nic, co by se mi nějak líbilo. Alespoň se ve mně probouzí vzdělání elektrotechnika a kromě jiných technických parametrů stavby a údajů o množství vody si na informačních cedulích čtu o výkonu generátorů a typu použitých turbín. Z koruny hráze se na jednu stranu díváme dolů k výtoku a úzké rozeklané roklině, kudy dál pokračuje Tuolumne River, a na druhou stranu na obrovskou, temnou a klidnou hladinu.

Hetch Hetchy
Pohled zpět na korunu hráze

Hned za hrází vcházíme do vykutaného tunelu, ne většího než na projetí nákladního auta. Je poměrně dlouhý, ale také osvětlený. Povrch není nijak upraven a tak se stěn kape voda a přímo na zemi procházíme velkou kaluží čisté vody. Když jsme opět na denním světle, míjíme několik pořádných balvanů, které se poměrně nedávno skutálely nebo odlomily ze skály nad cestou. Ano, tady je ještě poměrně široká cesta, ale po asi 100 metrech končí a dál už pokračuje jen pěšina. Naskýtá se nám nerušený pohled na vodní hladinu a vystupující skály. Ta nejvýraznější, přímo naproti, se jmenuje Kolana Rock. Nad hladinou je na skalách světlější prstenec, jehož výšku odhadujeme tak na 20 metrů, jenž jasně ukazuje na to, že přehrada není úplně plná. Při pohledu dále se voda postupně ztrácí za skalními ohyby a my si můžeme jen představovat, jak dlouhých je oněch 8 mil, kterých vodní dílo dosahuje. Ale hráz už necháváme za sebou a snažíme se vnímat tu přírodu, jenž zůstala nedotčena. A tak neustále fotíme drobné vodoteče a vodopády stékající po stěně vlevo nad námi. U toho většího – Tueeulala Fall – se zdržujeme více a každý po svém si jej vměstnáváme do fotoaparátu, přičemž se pohybujeme přímo v potůčku, kterým kolem nás po skále stéká dolů do přehrady. Chvílemi se jeden druhému ztrácíme z dohledu. To jak různě zaklekáváme až zaleháváme ve snaze najít ten nejlepší pohled. Škoda jen toho počasí, obloha je bílá a ostře kontrastuje se skalisky, takže to kvalitě fotek moc nepřidá.

Po dvou hodinách od příjezdu se ozývá hlasitější hukot vody. Ještě dřív než zahlédneme cokoli z vodopádu Wapama, pocítíme jeho vodu na vlastní kůži. Vítr ji totiž strhává až na nás. Takže i tady můžeme fotit jen z toho místa, kam voda nesená větrem nepadá. Dlouho se kocháme zpěněnou bílou masou, jak se s rachotem řítí přes okraj 300 metrů vysoko nad námi a rozbíjí se v úzkém korytu o stěny a převaluje se přes balvany dole. Pak proběhla pod kovovým mostkem, na kterém tady stojíme, a mizí za terénním zlomem a vydává se na dlouhou cestu třeba do vaku nějakého sanfranciského bajkera.

Jsou skoro dvě, když už dál nemůžeme ignorovat hlad a kousek nad mostkem si pod korunami stromů a s výhledem na vodopád vybalujeme čistokrevnou americkou svačinu. Vlastně ne, americký je jen toustový chléb, sýr je francouzský a salám italský. Směs, která se z toho vytvořila v ústech je lepkavá a nevalné chuti; prostě je to stejně hnusné jako když jsme to jedli v Kolob Canyon. Osobně to konzumuji s mírným odporem a jen kvůli hladu. Po této svačině se ještě na chvíli zastavujeme pod Wapama Fall a pohledem se s ním loučíme. Pak se úplně stejnou cestou, jen znatelně rychleji, vracíme zpět k autu.

Shodli jsme se na tom, že sem už opravdu víckrát nemusíme a už se těšíme na zítřek na Yosemite Valley. Možná, kdybychom se odsud vydali někam dál na pořádný trek, asi bychom to hodnotili jinak. Jenže když jsem Hetch Hetchy porovnal s jeho historickými fotografiemi, musím říct, že je škoda toho, že bylo vybráno pro přehradu. Dnes už není ani zlomkem tak malebné, jak bývalo na začátku 20. století, a tak se není co divit, že drtivá většina návštěvníků sem vůbec nezavítá.

 zpět na seznam



9. dubna 2008

Nahoru podél Yosemite Fall

Návrat do Yosemitského údolí byl pro mě dost nevšedním a emotivním zážitkem. Po pravdě nečekal jsem, že se sem někdy znovu podívám a najednou jsem tu! Bez nějakého dlouhého plánování a příprav. Dívám se na ta známá místa, jenž se postupně stále více a více vybarvují a z vybledlých vzpomínek přecházejí v jasný obraz, až si připadám, že jsem odsud odjel před týdnem a ne před deseti lety. Znovu mám před sebou mohutné skalní monolity šedé barvy, jejichž vrcholy jsou pokryté ustupující vrstvou bílého sněhu, obrovské a stále zelené borovice, řeku Merced a její přítoky s hukotem padající v mnoha vysokých vodopádech dolů k nám. A k tomu všemu můžu dojít, na to vše si mohu sáhnout! Jsem opravdu zase v Yosemitech. I na Radkovi a Pepovi lze snadno poznat, že jsou unešení touto přírodní krásou a vidím na nich, jak jsem asi sám vypadal, když jsem sem zavítal poprvé.

Yosemite Fall
Pohled na celý Yosemitský vodopád (výška 739 metrů)

Do parku jsme přijeli poměrně brzy; už kolem deváté. Vzduch byl ještě cítit chladem a bezprostřední okolí Yosemitského vodopádu pokrývala jinovatka a led. Chtěli jsme si to namířit rovnou k informačnímu centru, ale neodolali jsme a zastavili se alespoň na místě s vyhlídkou na tento vodopád. Po příjezdu se jdeme pozeptat do informačního centra na podmínky pro turistiku. Mám představu, kam bych se chtěl podívat a co by se mohlo klukům opravdu líbit, ale sníh na vrcholcích je jasným signálem toho, že se budeme muset v našich plánech uskromnit. Od rangera dostáváme malou informační mapku s vyznačenými a krátce popsanými treky, kde nám mezi těmi nejtěžšími škrtá Four Mile Trail a bohužel i přenádherný výstup na Half Dome - trek, který bych si dal klidně znovu, přestože nebyl zrovna nějak lehký. (Vy jej můžete číst v článku Výstup na Half Dome) I scenic drives (silnice pro cestu autem za vyhlídkami do údolí) jsou ještě pod asi 60 cm sněhovou pokrývkou. Tak nám zbývá jít buď k vodopádům Vernal a Nevada, jenž jsou právě při cestě na Half Dome, nebo k vrcholu Upper Yosemite Fall. Rozhodujeme se pro Yosemitský vodopád, možná i pod vlivem nádherné podívané, kterou nám před chvílí v ranním slunci sehrál. V centru si ještě prohlížíme všechny ty fotky z parku, velký model celého údolí, expozici o jeho geologické historii a životě původních obyvatel.

Kolem centra, na parkovištích i na dalších hlavních místech údolí je poměrně živo. Ale množství lidí je teď na jaře daleko snesitelnější než je tomu v létě. Další velkou změnou a výhodou oproti minulé návštěvě je množství vody, které teď padá ve vodopádech. Myslím, že mnohé z nich jsme tenkrát ani nemohli vidět. Shuttlem se necháváme odvézt k výchozímu místu treku. Podle informační cedule nás čeká 5,5 km s převýšením přesahujícím 800 metrů. Je už jedenáct a tak se nezdržujeme a vydáváme se po značce, kterou ovšem krátce po vstupu mezi stromy, na konci široké pěšiny ztrácíme. Jdeme kousek vlevo, pak vpravo, abychom se nakonec vrátili na původní místo a po chvíli našli cestu dál. Tady už je nepřehlédnutelná: je dost široká a vyšlapaná a navíc často docházíme jiné skupinky turistů se stejným cílem. Pěšina neúprosně nabírá výšku a klikatí se pod nízkými stromy a keři prudce vzhůru. Kluky jsem nechal někde za sebou a scházíme se asi po půl hodině, po mé krátké zastávce, kdy jsem se musel kvůli zvětšujícímu se teplu zbavit moirových spodků. Slunce se totiž vyhouplo přes vysoké skály a okamžitě se udělalo teplo a krásně.

Yosemite Fall
Tak tady ho máme Yosemite Upper Fall

Zelený porost pomalu řídne a Half Dome se začíná schovávat za masiv Yosemite Point, k němuž by se dalo pokračovat od vrcholu vodopádu. Před další zatáčkou už slyším hlasitý hukot padající vody a upřené pohledy postávajících lidí mě připravují na další podívanou. Cesta tu zahýbá prudce vlevo a mírně klesá přímo směrem k místu, kam dopadá horní část vodopádu – Upper Fall. S klukama se tu zastavujeme a máme tu ozvučenou podívanou přímo před sebou. Z malého vykousnutí v okraji vysoké skalní stěny, ostře kontrastující s modrou oblohou, úzkým proudem vytéká Yosemite Creek, tříští se o skálu pod sebou a v širokém závoji letí vzduchem, aby po 425 metrech dopadl, opět se slil do jednoho toku a pokračoval ke druhému zlomu, kde se z něj stane hvězda podruhé a předvede se v Lower Fall. Celé místo dopadu je zaledněné a silná jinovatka je i na mnoha místech stěny. Silný vítr tím vodním závojem zmítá do stran a občas zanese nějakou kapku až k nám.


Pěšina nahoru je opravdu pohodlná.


Zaledněné místo dopadu vodopádu.


Z boku je dobře vidět, jak se vodopád rozprašuje.

Odspodu, při pohledu na vysokou a skoro hladkou stěnu to tak nevypadalo a zdálo by se to spíš nemožné, ale nahoru stále pokračuje úplně pohodová pěšina, jejíž jediná náročnost spočívá v převýšení. A tak dál cvičíme nohy a roztahujeme plíce na cestě, která se teď na levé straně přiblížila přímo pod velkou hradbu a pokud chci viděl její okraj, musím hodně zaklonit hlavu. Člověk si tu připadá jako skutečný trpaslík. Vpravo je terén více otevřený a z ledovcem zformované oblé skály roste několik ojedinělých keřů a stromů se  špičkami ulámanými pravděpodobně od sjíždějícího sněhu. Už se tu objevují i první ostrůvky sněhu roztroušené ve stinných místech na skalách. Patnáct minut před druhou, tedy asi po 2,5 hodinách výstupu jsme nahoře, přesněji u řeky Yosemite Creek. Vpravo i vlevo od nás jsou stále ještě vyšší vrcholy Yosemite Point (2.114 m n.m.) a Eagle Peak (2.371 m n.m.). Přes okraj se můžeme dívat zpět dolů do údolí na malinkaté stavby, mezi kterými poznáváme informační centrum s parkovištěm. Naproti přes údolí máme Sentinel Dome, výhled na Half Dome je zakrytý, stejně tak nevidíme El Capitan na druhé straně za Eagle Peak. Je tu asi 40 cm sněhu, dál za řekou směrem k Yosemite Point to odhaduji tak na 60 centimetrů. Usedáme na jeden z kamenů a hodláme se pustit do jídla. Ale musíme se přesunout trochu dál od okraje, protože sem poryvy větru přinášejí vodu z vodopádu ve formě docela slušného deště.

Yosemite Fall Overlook
Jděte dál, jestli nemáte závratě

Odněkud zpoza okraje se vynořuje malá skupinka dětí a když se k nám přiblížily, ukazují na nás a udiveně si mezi sebou polohlasně šeptají: „Hele, to jsou Češi!“. Mě ale zajímá, odkud to vylezly a jdu se tam podívat. Míjím plechovou ceduli Yosemite Fall Overlook a přicházím k nějakým, do skály vytesaným schůdkům. Po nich se dostávám až k samému okraji stěny nad údolím, takže je tu dál zábradlí a po dalších schodech přicházím na úzkou lavici a dál na širší podestu. Teď jsem jen pár metrů nad místem, kde se řeka Yosemite Creek mění ve vodopád. Snažím se tu alespoň něco vyfotit, ale tady doslova leje. Ne z oblohy, ale z vodopádu. I když jsem nad ním, vítr strhává padající vodu a nese ji několik desítek metrů na západ. Když jsem se tu dost „vykoupal“, vrátil jsem se ke klukům, poslal je sem a konečně se najedl.

Lákalo nás jít dál na Yosemite Point, ale sněhová pokrývka by nás dost zpomalila a nedokázal jsem odhadnout, jak dlouho by nám to mohlo trvat. Tak jsme se šli alespoň podívat k řece a k dřevenému mostku, který tu přes ní vedl. Sníh ležící na obou březích nás zlákal k malé, ale opravdu jen malé koulovačce, než jsme se zase uchýlili za hledáčky fotoaparátů. Fotíme řeku mizící za okrajem hlubokého údolí, k obloze sahající okolní skály, stromy porostlé hustým lišejníkem i pohledy dolů na Yosemite Village. Jako bychom chtěli zaznamenat úplně vše a na nic nezapomenout. Po třetí hodině, když jsme už dostatečně načerpali atmosféru, vychutnali si pobyt ve výšce, pobyli na jarním sluníčku a uložili kvantum obrazových informací do hlavy i na paměťovou kartu, zvedli jsme se k sestupu a k návratu. Od dopoledne se krajina změnila a pod vlivem jiné polohy slunce se i mírně přebarvila. A tak nedokážeme odolat a znovu fotíme pohledy na Half Dome i na samotný vodopád.

Half Dome
Yosemite Village s Half Domem

Po hodině a půl stojíme zpět v údolí. Cestou dolů jsme se několikrát míjeli se skupinkou Čechů; s několika rodinami, jenž do amerického San Diega přijely za prací. Docházíme k blízkému visitor centru, balíme věci a odjíždíme zpět do motelu. Hodláme se odměnit pořádným steakem a několika pivy Sierra Nevada v Buck Meadows restaurantu v Grovelandu. I servírka, která nás včera obsluhovala, nás hned ve dveřích uvítala s úsměvem a otázkou: „Three Sierra Nevadas?“

 zpět na seznam



10. dubna 2008

Procházka k Lake Mirror a El Capitan

Vstupovat do národního parku Yosemite už třetí den za sebou je prostě něco úžasného! Dnešek jsme si vyhradili jen na velmi nenáročnou procházku kolem Mirror Lake (v tomto případě je slovo lake opravdu přehnané) a zastávky na nejrůznějších vyhlídkách nebo pod vodopády. Jednou vyhlídkou začínáme ještě před samotným sjezdem do Yosemite Valley. Zatáčíme na malé parkoviště u pokroucené silničky a vystupujeme z příjemně vyhřátého vozu. Ostré paprsky ranního slunce nám svítí přímo do očí a prořezávají chladný vzduch. V hloubce pod sebou máme hladinu Merced River, která v protisvětle září jako stříbrná žíla a ostře kontrastuje s tmavými lesy údolí, jenž ještě leží ve stínu. V oparu se proti nebi matně rýsuje kolmá stěna El Capitan a v dálce za ním téměř neviditelný zobák Half Dome.


Trpaslík Radek.


Trpaslík Pepa.

Po známé silničce pokračujeme do údolí a neustále se napomínáme, že si všechny vodopády, kolem kterých jedeme, prohlédneme až odpoledne při odjezdu. Zastavujeme na stejném parkoviště jako včera a jdeme k shuttlu, o kterém jsme přesvědčeni, že nás doveze na stanoviště 17, odkud vychází trail kolem Lake Mirror. Cestou údolím se autobus docela slušně plní a když vidíme ten dav, jaký z něj vystoupil, vydává Radek pokyn a všechny turisty předcházíme. Nevyžaduje to žádný extra výkon, většina těch lidí jsou důchodci nebo rodiče s dětmi. Jak jsem říkal na začátku, jdeme na velmi nenáročnou procházku. To ale nic nemění na tom, že jsme stále obklopeni krásnou přírodou a skalními velikány.

Kousek jdeme po asfaltové silničce a před mostem ji opouštíme vpravo na lesní pěšinu, občas vydlážděnou kameny. Ta vede po vrstevnici a celkově jen mírně stoupá proti toku Tenaya Creek, jenž nám bublá po levé ruce. Občas obcházíme nebo míjíme obrovské kusy odlomených skal, které se sem skutálely z ledovcem ubroušené stěny Half Domu. Zakláníme hlavu a vysoko nad sebou vidíme jeho vrchol. Tok říčky se zatím rozšířil do malého jezírka. Tak tohle je Lake Mirror! Na zdejší poměry je opravdu nezvykle malé až divím se, že si ho Američané vůbec povšimli a ještě mu dali název. V jeho hladině se zrcadlí zelené smrky lemující břeh a nad nimi vystupující světle šedé hory. V trávě něco zašustilo a za nedalekým kamenem vykoukla chlupatá hlavička a zvědavě i nedůvěřivě zároveň si nás prohlížela malýma černýma očkama. To že jsme se tu zastavili a zdrželi se focením přilákalo malého sysla s očekáváním, že dostane nějakou dobrotu. Divoká zvířata nekrmíme, ale nalákali jsme ho na pár šupin ze šišky, abychom si ho mohli lépe vyfotit (fotku najdete ve fotogalerii). Pěkně zapózoval a když mu konečně došlo jací jsme lakomci, zmizel zase v šustícím listí. My pokračujeme dál po pěšině. I když se neustále zastavujeme a zdržujeme, téměř nikdo nás nedošel. Kolem prošlo jen pár lidí, většina davu z autobusu asi hned zamířila po asfaltce vedoucí k jezírku na druhý břeh. To nám ovšem vůbec nevadí.

Lake Mirror
Tak tomuhle rozšíření potoka se říká Lake Mirror

Mezi stromy normální velikosti, například smrky nebo duby, se čím dál častěji objevují mohutné stromy s kmeny o průměru kolem 160 až 180 centimetrů a s výrazně načervenalou kůrou. Nejsem si jistý, jestli jsou to opravdu sekvoje nebo velké cedry, se kterými si laici sekvoje často pletou. Každopádně si v porovnání s nimi připadáme jako trpaslíci. Jeden takový strom padl přímo přes cestu a jeho kmen byl rozřezán na špalky. No sekat na otop bych je nechtěl! Jeden má v průměru tolik, co Pepa na výšku, na druhý si vylezl Radek a začal počítat letokruhy. Už si ani nepamatuji, k jakému věku stromu došel.

Přicházíme k mostku přes řeku, který nás přivádí na druhý břeh. Chvíli se tu zastavujeme a ve stínu dalších lesních velikánů si dopřáváme malou svačinu. Pak se necháme vést pohodlnou pěšinou s převážně písčitým povrchem opět k Lake Mirror, jen na jeho druhou stranu. Tady je mnohem živěji; nějací školáci tu hrají hlučnou hru a kolem vody různě posedávají skupinky lidí a výletníků. Slunce příjemně hřeje, ale jeho světlo, jenž se odráží od bílých skalisek a balvanů, je velmi ostré a nepříjemné. Jakmile sundáme sluneční brýle, je až bolestivé. Proti nám se opět tyčí Half Dome, z tohoto úhlu ochuzen o svůj typický profil. Ten máme před očima zase až na stanovišti shuttlu číslo 18, kde docela dlouho čekáme na jeho příjezd.

Half Dome od Mirror Lake
Odpočinek. Za Radkem, ta stěna, to je opět Half Dome

Teď hodláme přejet pod Yosemite Fall, kde si chceme prohlédnout jeho spodní část – Lower Fall. Bus nás sice dovezl nejprve jinam, pak jsme si dali opět kolečko k hotelu The Ahwahnee, projeli kolem informačního centra, ale nakonec se dostali na to správné místo. Vystupujme a opět s několika lidmi míříme do lesíku. Pak po asfaltovém a později dřevěném chodníku s několika mostky přes Yosemite Creek kráčíme k vodopádu. Hukot vody i počet postávajících lidí prozrazuje, že jsme přímo pod ním. Ve srovnání se včerejškem nám teď jeho 97 metrů připadá jako nic. Pár fotek a vracíme se zpět k silnici. Abychom se dostali na zastávku shuttlu, který pojede potřebným směrem, musíme přejít přes louku. Z její druhé strany se nám Yosemite Fall ukazuje v celé své kráse, obrovský a roztřepený tok horní části prozářený odpoledním sluncem, i dolní vodopád schovaný ve stínu. Auta zaparkovaná na silnici jsou ve srovnání s velikostí stěny, ze které se Yosemitský vodopád řítí dolů, jako malý hmyz. Po pravé ruce se nad údolím tyčí Half Dome, teď už se svým charakteristickým tvarem a zbytky sněhu na úpatí hlavního kopulovitého vrcholu. Indiáni, kteří tu kdysi žili, si opravdu vybrali překrásné místo. Já jsem si už vše nafotil a tak se teď snažím udělat pěknou vzpomínku rodince, kterou jsem byl požádán o vyfocení. Docela ochotně se mi svěřují a podle mých pokynů se přesouvají k dokonalejší kompozici.

El Capitan
El Capitan s řekou Merced

Den se pomalu schyluje ke svému konci, když už opět v autě projíždíme po silnici z údolí ven. Skoro se mi nechce věřit, že už to končí, že už sem zítra nepřijedeme. Ještě si podle mapy vybíráme nejvhodnější místo s výhledem na El Capitan. Před deseti lety jsme jeli přímo pod jeho stěnou, ale letos se silnice opravuje a my jedeme po jiné, ležící za Merced River, která je jinak pouze jednosměrná pro vstup do údolí. Ale nutno říct, že pohled na ikonu všech horolezců je přes hladinu řeky také velmi krásný. Další zastávku děláme u Bridalveil Fall, vodopádu vysokého 188 metrů. Po naskočení do auta se nějak nemůžeme smířit s pocitem, že už bychom měli definitivně odjet. Naštěstí se zdá, že se vpravo za námi objevil nový pohled na El Capitan. Zastavujeme a jdeme kousek k řece, za jejímž záhybem se bělá jeho k jiho-západu natočená stěna, vysoko vystupující proti úplně blankytné obloze. Na hladinu řeky padají dlouhé stíny smrků rostoucích na břehu, jako by se už chystaly ke spánku.

Goodnight, Yosemite.

 zpět na seznam


Další informace o parku



  • Oficiální stránky národního parku jsou www.nps.gov/yose/.
  • Trek na Half Dome patří k těžším, ale myslím, že jej zvládne každýprůměrně zdatný Čech, který nemá strach z výšek. Při sněhové pokrývce senedá realizovat, přičemž díky velké nadmořské výšce parku zde sníh leží přibližně do konce dubna. Výstup není v žádném případě doporučen pokud jsou ocelová lana poškozená, v případě deště (žula se pak klouže) nebo za bouřky.
  • Nejvhodnější doba pro návštěvu je červen až září, ale pak je tu docela lidnato a málo vody ve vodopádech.
  • Kromě ubytování v kempu přímo v Yosemitském údolí lze najít cenově dostupné motely, například v Buck Meadows nebo Hardin Flat. Mimo sezónu není ani potřeba rezervace dopředu. Blíže parku je několik kempů s luxusními sruby, ale cena je poměrně vysoká.
  • Adresa restaurace, kde jsme se dobře najedli (steak a nějaké to pivko kolem 20 USD): Buck Meadows Restaurant, 7647 HWY 120, Groveland, CA 95321.
  • Kompletní seznam treků, které lze v Yosemitech podniknout, včetně hodnocení a lidnatosti najdete na www.yosemitehikes.com/hikes.htm.
  • Pěkné fotky z Yosemite od Martina Loewa.

 Ještě jednou odkaz na fotogalerii (průřez celým parkem).


Přehled hlavních treků z údolí Yosemite


vzdálenost převýšení
Yosemite Falls 3,4 mil / 5,5 km 823 m
Four Mile (Glacier Point) 4,6 mil / 7,4 km 975 m
Vernal Fall (via Mist Trail) 1,5 mil / 2,4 km 244 m
Vernal Fall (via Horse Trail) 1,9 mil / 3,1 km 366 m
Nevada Fall 3,2 mil / 5,1 km 580 m
Half Dome 8,4 mil / 13,5 km 1 463 m
Clouds Rest 10,2 mil / 16,4 km 1 798 m
John Muir (to Tuolumne Meadow) 21,7 mil / 34,9 km
John Muir (to Mt. Whitney) 211 mil / 339,6 km
Panorama (Happy Isles to Glacier Point) 8,5 mil / 13,7 km 975 m
Pohono (Wawona Tunnel to Glacier Point) 13,0 mil / 20,9 km 853 m
El Capitan (via Yosemite Falls Trail) 8,0 mil / 12,9 km 1 100 m


Yosemite National Park

Foto k článku

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 3 |  přidat komentář
Woodoo Králík  30.10.2008, 16:16   
Díky moc za tenhle článek, hodně jsem pokročila s úkolem ze zemáku!

Vláďa Hujer  15.9.2015, 15:43   
Nezbývá než souhlasit a v mém případě i zavzpomínat: trek podél vodopádu a pak ten výhled prostě stál za to!

Brian  11.7.2020, 11:45   
I actually recently put together a piece on Yosemite hiking tips that I thought might be relevant here. It's packed full of useful tips and tricks and thought it might make an excellent additional resource for your piece.

You can check it out here.
https://outsidehow.com/yosemite-hiking-tips.html

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Bajková Zvičina - čas 0:07

Zdarec. Docela jsem se při čtení pobavil, některá popisovaná místa znám! A když je tma, já

Pivnická rokle s Borůvkou na dortu

Pivnická rokle příjemně překvapila i nás! Fakt hezké místo.

Hrad Pecka a mlýn Borovnice

Ale jo, jen bylo moc toho asfaltu. Tak 29. března 2024 znovu.

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Zillertal Kokořínsko Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Fiordland National Park Stubaiské Alpy Karwendel Dolomity