bike-trek.cz

Grand Canyon National Park

  10. a 11. září 1998
Úvod / Články / Národní parky USA / Grand Canyon National Park

Arizona - stát Velkého Kaňonu

Arizona - stát Velkého Kaňonu. Nápis, který nese každá poznávací značka vozidel v této zemi USA.

Když se řekne Amerika, v mnohých z nás se vybaví asociace: Grand Canyon. Já sám jsem si to potvrdil, když jsem známým řekl o své návštěvě Spojených států amerických, a jejich první reakce byla: „A viděl jsi Great Canyon?“ Národní park Grand Canyon je u nás prostě nejznámější, podotýkám však, že zdaleka nepatří mezi nejhezčí. Jde o nejrozsáhlejší systém kaňonů na světě. Jeho plocha je neuvěřitelných 4 932 km², což je desetkrát větší plocha než území Prahy. Šířka hlavního kaňonu se pohybuje od 6 do 23 km. Kaňonem protéká řeka Colorado, která je hlavním katalyzátorem jeho proměn.

 Obecná fakta o parku
 Osobní zážitky z návštěvy

Obecná fakta o parku

Národní chráněná oblast Grand Canyon (založena 1906) se stala národním parkem rozhodnutím Kongresu Spojených států Amerických v roce 1919. Zahrnuje 170 km² nejpestřejší části kaňonu na řece Colorado, která se žene po jeho dně v nadmořské výšce kolem 560 metrů. Stěny kaňonu tvoří skály, útesy, hřebeny, kopce a údolí všech forem. Mnoho z nich působení počasí vytvarovalo tak, že se podobají čínským chrámům. Okraje kaňonu pokrývají husté lesy modrých smrků, jedlí, dubů a borovic. Většina parku je udržovaná jako divoká. Rozděluje se na tři sekce: Jižní okraj (South Rim), Severní okraj (North Rim) a Vnitřní kaňon Inner Canyon). Každá část má odlišné klima a různou vegetaci. Severní okraj Grand Canyonu vystupuje asi o 365 metrů výše než jižní. Nejvyšší bod leží ve výšce kolem 2.743 metrů nad mořem. Severní okraj je nejchladnější a nejvlhčí. Roční srážky se tu pohybují až 660 mm, kdežto na Jižním okraji spadne okolo 400 mm. Vnitřní kaňon má nejblíže k poušti, je nejteplejší a nejsušší. Na dně kaňonu je asi o 20° vyšší teplota nežli na jeho povrchu.

Barevné skály kaňonu byly formovány před milióny let. Jejich barva se během dne mění se změnou slunečního světla.. Mnoho skalních vrstev bylo obnaženo pod nátlakem protékající řeky. Barevné vodorovné pruhy na skalách prozrazují jejich složení a stáří. A to je úctyhodné - od 230 miliónů do 2 miliard let. První vrstva, přes kterou nyní Colorado protéká, je černá a nazývá se Archean. Druhá vrstva, nazývaná Algonkian, má zářivě červenou barvu. Další vrstva je levandulově hnědá a je známa pod názvem pískovec Tapeats. Následuje čtvrtá vrstva, Devonian. Nad tím se podél kaňonu zvlňuje červená vrstva Redwall. Tu pokrývá 250 metrů silný masiv červeného pískovce nazývaný formace Supai. Následuje vrstva Hermit shale. Na jejím povrchu leží pískově zabarvená skála Coconio, nevýrazný svah, který leží 100 metrů pod okrajem kaňonu. Vrchní vrstva kaňonu obsahuje krémově a šedě zabarvený vápenec Kaibab. Tímto vápencem je formován okraj známý jako Kaibab Plateau na severním straně kaňonu a Coconino Plateau na jižní. Každá z těchto vrstev reprezentuje určité geologické období. Vědci se ještě neshodli jak a proč vznikl Grand Canyon, ale společně jsou si vědomi hlavního vlivu řeky Colorado.

Nejslavnější dva živočichové parku jsou Albertova a Kaibabská veverka. Kaibabská veverka žije pouze na severním okraji, kdežto Albertova na jižním. Sdílejí stejného předka - střapouchou veverku, která byla velmi rozšířená v celém kaňonu a postupně se vyvinula ve dva jasně rozdílné druhy. Dalšími živočichy jsou puma , vysoká, dikobraz, bobr, ještěrka a had. Také tu poletuje na 180 různých druhů ptactva.

Archeologové tvrdí, že byl kaňon po určitý časový úsek asi před 3 až 4 tisíci let obydlen prehistorickými lidmi, kteří se postupně kolem roku 1000 před naším letopočtem sloučili s přicházející skupinou Indiánů, kmenem Anasazi. Ti obývali území kaňonu po dobu 600 let. Ještě dnes se na tomto území nacházejí ruiny jejich obydlí. Prvními bělochy, kteří spatřili Grand Canyon, byli muži z Francisco Vasquez de Coronadovy expedice v roce 1540. Oblast první zmapovali a zanechali písemný záznam otcové Escalante a Dominguez. Oblast v okolí se obydluje v polovině 19. století, kdy přicházejí mormonští misionáři pod vedením Jacobs Hamblina a doufají, že nacházejí úrodnou půdu vhodnou k osídlení. Později poznávají svůj omyl a Hamblin nachází na nejspodnějším konci kaňonu místo, ve kterém je možno překonat řeku Colorado. 24. května 1869 se vydává válečný veterán J. W. Powell s devíti muži prozkoumávat řeku Colorado. Jejich putování začalo na Green River ve Wyomingu, pak pokračovali po řece Colorado přes Glen Canyon, kterému dal Powell jméno, Grand Canyon až k ústí řeky Virgin v Nevadě. V roce 1956 začala v Glen Canyonu stavba obrovské přehrady s elektrárnou, která byla dokončena v roce 1966 a pojmenována Lake Powell. Vodní nádrž je dlouhá 320 km a voda ji zaplnila v roce 1980. Hráz je široká 457 metrů, hloubka vody u hráze je 171 metrů. Dnes je Lake Powell nejvyhledávanější rekreační oblastí v severozápadní části USA.

Opatrováním chráněné oblasti Grand Canyon byl jmenován James T. Owens. Postavil malý srub a provozoval hony na pumy. Po 12 letech a 600 zastřelených pumách, strýček Jimmy, jak byl znám, začal s chovem bizonů.

První turistické stezky a ubytovny byly vybudovány v roce 1917 na severním okraji v blízkosti Angle Point. V té samé době se objevily první kempy v Bryce Canyonu a v Zionu (stát Utah). Jedním z turistických středisek je Grand Canyon Village. Zde najdete nejen ubytování, informační centrum pro návštěvníky a obchod, ale i banku, poštu autoservis, čerpací stanici, kadeřnictví a fotolaboratoř. Podél celého kaňonu vede silnice spojující jednotlivé vyhlídky. Kaňon se můžete vydat prozkoumávat pěšky, raftem po řece, na hřbetě muly či koně, autem po jednotlivých vyhlídkách, malým vláčkem, který jezdí po jeho okraji, nebo si koupit vyhlídkový let. Další možností je využít tzv. Shuttlů, což jsou autobusy, které tu zdarma zajišťují dopravu.


Na dně kaňonu u řeky Colorado

Osobní zážitky z návštěvy

V odpoledních hodinách vjíždíme do Národního parku Grand Canyon. I my přijíždíme k neznámějšímu přírodnímu útvaru Ameriky plni očekávání a na prvních vyhlídkách nedočkavě vystupujeme z aut. Obrovské věže, které se vzájemně překrývají, jako by se snažily svojí velikostí zastínit ty ostatní a předčít je. Mezi tím postupně se prohlubující klikaté rokle a kaňony, vyhloubené přítoky řeky Colorado, vytvářejí rozvětvenou strukturu drobných kaňonů. Jeho okraje řídce pokrývá jen skromný porost několika klečí a pokroucených stromů. Mraky hnané větrem nad kaňonem, jej postupně zastiňují a umocňují tak jeho plastičnost. Jsme uchváceni a umlčeni nekonečným prostorem. Dole v kaňonu se leskne klikatící se hladina stále kalné řeky Colorado, která s sebou unáší tisíce tun odplavené půdy a písku z okolních skal.

Po příjezdu do Mother Campground ihned zapalujeme dřevěné uhlí a začínáme připravovat maso na rožnění. Protože nám připadá, že uhlí máme málo, jedu do blízkého obchoďáčku koupit ještě jeden pytlík. Cestou zpět musím několik minut stát ve frontě před bránou do kempu, protože zrovna přijelo několik uchazečů o ubytování. Skoro jsem už nervózní, že oheň pod kotletami bez mého uhlí zhasíná a moji společníci mě proklínají, kde se toulám, když v tom se kolona trochu pohla a já ji mohu objet. Po příjezdu zpět na naše místo se právě „vyšetřovalo“ kdo kam zítra půjde, jestli jen lehkou trasu nebo sestup až dolů k řece na Phantom Ranche a zpět. Rozhodl jsem se pro druhou variantu. Pořád chodíme tu těžší variantu, přeci to teď nebudu měnit. Snad nezhynu, když tam teploty dosahují až 50°C!

Pokračujeme v rožnění masa, jehož vůně již přilákala několik zvědavců. Ale tento gril má špatný přístup vzduchu, a tak nám uhlí špatně hoří. Musíme do něho foukat, což moc nepomáhá. První várka masa je spíše vysušená a do toho začíná ještě pršet. Tak musíme jíst ve stanu a střídat se s deštníkem nad grilem. Ale stálo to zato. Druhá várka je již výborná.

Ráno naše skupina pro těžší túru vstala v půl šesté a v šest jsme odjeli třemi auty na výchozí bod naší trasy. Zatím drobně prší. Před sestupem dolů nás - třináct odvážlivců - Doktor natáčí na video. Vypadá to, jako by jsme se na konci této těžké túry neměli sejít všichni. Jako by mělo dojít na Jardova slova o přecenění vlastních sil. Už vidím to večerní rozdílení, na kterém dává někoho z nás jako odstrašující příklad turisty, který neví na co má a na co ne, a my za něho držíme minutu ticha.

Vstupujeme za okraj kaňonu na poměrně úzkou pěšinu, která se zařezává v serpentýnách do příkrého svahu. Přestává pršet, ale po dešti se písek, který je na pěšině téměř všude, kromě míst vyložených kameny, lepí a při chůzi si ho házím jednou botou do druhé. Musím několikrát zastavit a upravit si ponožku tak, aby se mi tam nemohl dostat. Ale to stejně nepomáhá. Alespoň že nebe zůstalo zatažené, a tak v nejbližší chvíli nehrozilo, že budeme muset šlapat ve čtyřiceti až padesáti stupňovém horku. Zastavujeme se na krátký odpočinek na jedné vyhlídce, odkud je úchvatný pohled dolů do kaňonu, ovšem pouze pro toho, kdo se nebojí jít až ke kraji skály, pod kterou je několik set metrová hloubka.


Razítko ze dna kaňonu


Bohatší turisté se vezou na mulách

Tak jsme došli až na dno kaňonu k řece Colorado docela v pohodě. Řeku překonáváme po kovové lávce, kterou jsme viděli z té horní vyhlídky. Na lávku se vstupuje po průchodu tunelem vytesaným ve skále. Délku lávky jsem odkrokoval asi na 134 metrů. Pak už je to jen kousek na Phantom Ranche, naši další zastávku. Ta se ale prodloužila na hodinu, protože začalo pršet. Tak tedy čekáme uvnitř hospůdky, která zde naštěstí je, a občerstvujeme se a zahříváme pomocí whiskey z Jardovy placatice. Ještě že ji má na každém výletu u sebe. My jsme asi jedni z mála, kteří se v Grand Canyonu ještě zahřívají! Náhle někdo přichází s tím, že Česťa se tu nezastavil a určitě pokračoval dál. Jenže zde se má odbočit, protože cesta rovně vede sice také nahoru, ale vyjde se na druhé straně kaňonu, odkud by to bylo do našeho kempu hezkých pár mil autem. Tak už jsme Česťu viděli, jak vyšel někde jinde a hledá někoho, kdo by ho odvezl, protože jsme nepředpokládali, že by absolvoval novou pěší cestu přes kaňon. Jedině, že by si pronajal mulu, na kterých tu jezdí movitější turisté. Jenže po těch mulách je po cestě spousta bobků, které se v tomto dešti změnily na velké zelené smradlavé bahnité kaluže, kterým jsme se museli cestou vyhýbat a jistě ještě budeme. V hospůdce je razítko, které si mohou návštěvníci otisknout na dopis, který odtud pošlou. Je na něm napsáno: Tento dopis byl dopraven z Grand Kaňonu na hřbetě muly. Protože jsem nikomu nepsal, otiskl jsem si ho do pasu. (O několik let později toto razítko velmi upoutalo celníka při vstupní kontrole do Anglie.)

Déšť trochu ustal, asi už nebude lepší počasí, a my se vydáváme na cestu nahoru. Opět přecházíme lávku, která je tentokrát o něco kratší, ale její dno je vyrobeno z kovového roštu, kterým je vidět pěkně pod sebe. Jenže pak skončila veškerá legrace a nás čekalo jen a jen stoupání. Když jsme došli na Indian Garden, najedli jsme se tam a setkali se s první skupinou, která šla jen sem a zpět. Zde jsme ještě odbočujeme na asi dvě míle vzdálenou vyhlídku. Ale neušli jsme ani  sto metrů a spouští se prudký liják, takže se vracíme, abychom se schovali pod stříšku. Teploměr ukazuje 18°C. Když přešel ten nejhorší déšť, pokračujeme v cestě nahoru. Teď se celá skupina úplně roztrhala, protože už každý chce být nahoře. Nevím, co je lepší, jestli jít v pláštěnce v dešti, nebo v teple na slunci. Faktem je, že takto jsme z kaňonu viděli jen to, co se na chvíli vynořilo z mraků. Výstup je nekonečný. Stále samé serpentýny a vrcholek v mracích. Vždy je vidět do výšky tak padesát metrů, a když už jsem si myslel že tam jsem, tak se vynořuje další vysoká skála ke zdolání. Ještě, že mám tu pláštěnku z Niagary. Škoda, že se nedá kvůli dešti fotit, protože i v tomto počasí vypadá kaňon zajímavě. Různě se z mraků vynořují vrcholky skal a v dírách mezi mraky je vidět klikatící se pěšina v údolí, po které jsme šli. Vypadalo to, jako by vedla na kraj světa. Ale připadala mi tak blízko, až jsem se zhrozil jak dlouho už jdu a nic jsem neušel. Po těch serpentýnách to moc neubíhalo.

Do cíle docházím se závěrečnou skupinou tvořenou Jirkou (Doktorem), Mercedesem, Budíčkem a Jardou. (To je divný, že jsme pro Jardu neměli přezdívku. Ale on byl prostě normální). Došli jsme na zastávku shuttlu, který tu jezdí úplně zadarmo, a svezli se jím ke kempu.

Okamžitě jdu do sprchy. A když z ní vycházím, tak svítí sluníčko! Naše ležení se ihned změnilo v sušárnu. Když jsem procházel kolem Klause, který tu zajímavou situaci natáčel, všiml si, že nesu mokré oblečení a hned mi nabídl, že si to můžu usušit na jejich šňůře. Němec, a takový dobrák! :-) I když jsme všichni dost promokli, přesto to nepřekonalo loňský skotský výstup na Ben Nevis, protože jsem měl suché slipy a sucho v botách.

Po jídle jsme se s Danou a Petrem dojeli podíval na point, u kterého jsme vyšli. Ale vyjeli jsme poměrně už za tmy a navíc byl kaňon schován v mracích. Ty se pak ale náhle zvedly a nám se naskytl krásný pohled dolů, jenže na focení už byla tma.


Theodore Roosevelt po své návštěvě Grand Canyonu řekl: „Úžasné panoráma, které by měl shlédnout každý Američan.“ Tak jsme si ho dopřáli i my - Češi.


Grand Canyon National Park

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Bajková Zvičina - čas 0:07

Zdarec. Docela jsem se při čtení pobavil, některá popisovaná místa znám! A když je tma, já

Pivnická rokle s Borůvkou na dortu

Pivnická rokle příjemně překvapila i nás! Fakt hezké místo.

Hrad Pecka a mlýn Borovnice

Ale jo, jen bylo moc toho asfaltu. Tak 29. března 2024 znovu.

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Zillertal Kokořínsko Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Fiordland National Park Stubaiské Alpy Karwendel Dolomity