nacházíte se: úvodní strana > národní parky usa > Zion National Park

4. září 1998

Zion National Park

Zion National Park, nacházející se na jihozápadě Utahu, je jedním z nejstarších a nejnavštěvovanějších parků v Utahu. Byl byl založen 19. listopadu 1919. Každý rok sem zavítá okolo 3 miliónů lidí. Rozkládá se na ploše 593,1 km² a je zde k vidění kromě mnoha útesů a srázů také největší přírodní skalní oblouk na světě – Kolob Arch, s rozpětím 94,5 m. Ten najdete na severu parku; do jižní části se pak přijíždí k The Narrovs - úzkému kaňonu vytvořeném řekou. V parku žije jelenec ušatý, orel skalní, pouštní želva, tarantule a dokonce i horský lev.

Seznámení s parkem
Kolob Canyon
Zion Canyon a The Narrows

Seznámení s parkem

Zion je staré hebrejské slovo vyjadřující mírumilovné místo k úkrytu. Až navštívíte obrovské kaňony, překrásně formované skalní masivy, vzletné útesy a dech beroucí krajinu, budete souhlasit, že si Zion své jméno zaslouží. Kaňon byl vytvořen erozí přítoků řeky Virgin, které během staletí vymodelovaly nádherné a vysoké stěny a monolity. Zion National Park byl původně obýván lidmi z kmene Anasazi; jejich opuštěné domy na převisech a skalách a skalní výtvory jsou rozsypány po celém parku. Po nich zde žili Indiáni Paiuten. V roce 1858 sem dorazili první Mormonští osadníci a dali tomuto místu jméno Zionský Kaňon. Indiáni mu do té doby říkali Mukuntuweap.

Checkerboard Mesa

The Narrows je jedním z nejpopulárnějších a nejnáročnějších treků v parku. Jeho projití v délce 24 km vyžaduje jeden celý den. Naprostá většina trasy vyžaduje brodění řekou Virgin. Trasa může být v případě nebezpečí, povodní nebo zvýšeného stavu řeky uzavřena. K projití celé délky Narrows a přítoků potřebujete povolení.

4. září 1998

Zion Canyon a The Narrows

Boj skoro o život a Jirkovo vyznamenání

Dnes ráno jsme opustili nádherné a plochou nepředstavitelné jezero, tedy vlastně jde o přehradu, Lake Powel a vydali se směr Kanab, kde jsme si nakoupili další potraviny. Míříme totiž do národního parku Zion, tak abychom tam měli co jíst. Po několika minutách stání v koloně, které způsobil provoz v úzkém a 1600 metrů dlouhém tunelu, jsme dojeli až do Zion Canyon. V tomto velice úzkém kaňonu vede jedna z turistických cest tohoto parku s prostým názvem The Narrows přímo korytem řeky. Vůbec jsme si to neuměli představit. Bylo nám jen doporučeno vzít si nějaké lehké boty, ve kterých můžeme chodit ve vodě. Navíc jsme dostali informaci, že po několika kilometrech dojdeme ke krásnému vodopádu, u kterého se otočíme a pak půjdeme zpět.

Obuv vhodnou právě k brodění vodou jsme měli připravenou, tak jsme se na malém parkovišti ve stínu pokroucených stromů přezuli a vydali se ke vstupu do kaňonu. Ze začátku se šlo po perfektním asfaltovém chodníku, který náhle skončil a my sešli přímo do vodního toku, kde byly opřeny o skálu různé klacky, které si tu lidé brali k usnadnění chůze a po návratu je zase vraceli. Vypůjčil jsem si také jednu z holí, která vypadala solidně a dobře se držela a odvážně namočil nohy. Voda sahala pod kolena a ze začátku jsem cítil její nepříjemný a pronikavý chlad. Postupně mi zalézal mezi prsty a stoupal nahoru. Tak tady nemůžu vydržet víc než 5 minut! Jenže čím víc pronikáme do nitra kaňonu, tím méně chlad vody vnímám. Dokonce jsme si zvykli i na to, že stále zakopáváme o kameny ukryté pod hladinou. Pozorujeme kolmé, asi 300 m vysoké stěny stoupající přímo od řeky k oblakům, které nahoře vidíme úzkým průzorem. Asi po půl hodině této vodní turistiky jsme s Jirkou došli jedno děvče. Šli jsme za ní jen chvíli, když se otočila. Slyšela, jak jsme mezi sebou promluvili a poznala že mluvíme česky. Byla to totiž Polka. Jirka zajásal, že mu konečně v komunikaci nestojí žádná jazyková bariéra a může se Olze věnovat a popovídat si s někým jiným než se mnou nebo s lidmi z naší skupiny.

V jednom místě jsme doslova uchváceni místem, kde voda ve skále vymlela obrovskou výduť (jiné slovo mě fakt nenapadá), která je navíc zabarvena dožluta. Připadáme si tam jak trpaslíčci. Ale vždy, když se chceme kochat podobnou scenérií, je dobře se zastavit na nějakém pevném podkladu a opřít se o hůl. Tady to opravdu nejde jít a zároveň se dívat kolem sebe. Škobrtnutí a následná koupel by na sebe nedala dlouho čekat. Už jsem tak viděl několik lidí kolem, jak uklouzli a smočili se více, než by chtěli. Navíc musím myslet na foťák v batohu na zádech. Dal jsem ho sice do igelitové tašky, ale dlouho by ve vodě nevydržel.

Jdeme už hodinu a mě hučí v hlavě, protože není slyšet jiný zvuk než hučící vodu. Na začátku této trasy bylo varování na padající kameny a silný proud vody, ale jak bych mohl v tomto hluku slyšet padat kámen!? Jediné co jsem občas zaslechl byla blížící se bouřka. Ale skály kaňonu byly tak blízko sebe, že jsme úzkým průzorem vysoko nad námi stále viděli jen modré nebe. Ani by mě nenapadlo, jak to může být nebezpečné. V tu dobu se k nám totiž už opravdu blížila bouřka. Vlastně byla prakticky nad námi, ale my o ní nevěděli. Vždyť tady jsou stěny kaňonu tak blízko sebe, že bychom skoro na obě dostali při rozpažení, a výšku odhadujeme stále na 300 m.

Asi po dvou hodinách mokré chůze, kdy už voda místy sahala k pasu, jsem se protijdoucích turistů zeptal kam a za jak dlouho dojdeme. „Taky můžete jít klidně několik dní a pořád půjdete vodou“, odpověděli. „A o žádném vodopádu nevíme.“

Tak jsme se po kratičké česko-polské poradě rozhodli pro návrat. Také nás k tomu nutil i pokročilý čas. Cestou zpět jsem ještě odbočil do menšího kaňonu vytvořeného přitékající říčkou, kterého jsem si při cestě nahoru nevšiml. Zašel jsem do něj asi tak 300 metrů a pak se vrátil. To už se zvedal prudký vítr, který s sebou z povrchu bral písek, a bylo jasné že bouřka dorazila. Všude poletuje písek a prach s vodní tříští a Petr s Danou, které jsme zatím došli, říkali, že kolem nich spadly i dva kameny. Hluk hučící vody se změnil v hukot větru, který se divoce proháněl a točil v úzkém kaňonu. Ani prudký déšť na sebe nenechal čekat. Přidáváme do kroku a z obličejů všech turistů je vidět jediná touha - dostat se co nejdříve k parkovišti. Vlivem deště stoupla hladina řeky a zesílil proud. Také se už místy nedá jít po stejné cestě, jestli to tak lze v těchto podmínkách nazvat, kudy jsme šli nahoru. Silný proud, stoupající řeka, vítr a poletující prach dost komplikují chůzi, ale silou vůle všichni mažeme rychlým tempem pryč. Hlavně pryč z kaňonu! Tady může jít za chvíli opravdu o život. Těch několik málo míst s naplaveným a usazeným štěrkem, po kterých jsme nahoru přecházeli suchou nohou, je teď pod vodou. Obdivuji Olgu, která tuto cestu vlastním nerozumem absolvovala naboso. Ale Jirka ji v takto těžké chvíli neopouští a pomáhá ji v chůzi. Kaňon se postupně rozevírá a my jsme konečně u chodníku! To je ale úleva. Vracím hůl, aby byla připravena pro dalšího odvážlivce a už jdu naprosto klidně k autu, protože déšť a vítr ustal a mezi mraky začíná prosvítat slunce.

Park opouštíme stejnou cestou, kterou jsme přijeli. Ještě jsem udělal několik fotek a pak už definitivně pokračujeme k dalšímu parku - Bryce Canyon. Tam jsme dorazili do kempu kolem půl sedmé. Jarda nás upozornil, že zde bude zima, protože jsme v nadmořské výšce 2300 metrů, ale ne taková jako v Grand Teton. Večer na rozdílení byl Jirka veřejně pochválen a odměněn za mezinárodní pomoc Olze v náročné chvíli.

Další informace

• Oficiální stránky národního parku jsou www.nps.gov/zion.
• Auto na cestu do Kolob Canyon (2008) jsme si pronajali u BROOKS RENT-A-CAR, 3041 Las Vegas Blvd. South, tel.: (702) 735-3344. Tento příjemný rental mohu jen a jen doporučit. Na mnoha věcech se dá domluvit a například si neúčtují nic za dalšího řidiče. Za dva dny a malé auto jsme zaplatili 190 USD.
• Z Las Vegas je to do Kolob Canyon 150 mil.
• Jedna zajímavost: mezinárodní řidičák je vám k ničemu. Preferují nový ŘP, který je velikosti platební karty. Větší půjčovny náš mezinárodní řidičák vůbec neakceptují.

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

Články
& akce