nacházíte se: úvodní strana > národní parky usa > Badlands NP a Mount Rushmore

28. a 29. srpna 1998

Badlands NP a Mount Rushmore

South Dakota - „Great Faces, Great Places“.

Asi 840 km na západ od Chicaga leží na americké poměry malé město Rapid City, v jehož okolí můžete naleznout následující dvě zajímavá místa, se kterými bych vás rád seznámil. Jedno vytvořila sama příroda svým působením během několika miliónů let, druhé bylo doslova vytesáno rukou člověka za 14 let. Obě dvě se stala dominantami Jižní Dakoty.

 Badlands National Park
 Mount Rushmore

28. srpna 1998

Badlands National Park

Po dvoudenním dlouhém a vyčerpávajícím přejezdu z Chicaga, který nám ještě komplikoval noční hustý déšť, dorážíme do kempu ležícího v prérii poblíž dálnice. Je vedro a stín tu nabízí jen několik málo stromů. A tak se nemusíme nechat ani přemlouvat k osvěžující koupeli v malém bazénu. V předchozích kempech nás docela šokovalo, že v nich byla skoro až horká voda, ale teď konečně jeden s opravdu osvěžující chladnou vodou. Když jsme tu trochu zdomácněli, připravili jsme si něco k jídlu a pak se rozhodli pro pozdně odpolední prohlídku Národního parku Badlands. Ten byl vyhlášen v roce 1939 presidentem Franklinem Rooseveltem a v roce 1978 rozlohou zdvojnásoben na současných 280 km².

Týpý k pronájmu

Badlands, nebo-li Špatná země, nazvali tuto část osadníci z důvodu neúrodnosti půdy. I Indiáni kmene Lakota ji nazývali podobně, v jejich jazyce „mako sica“. Není se také čemu divit, pokud se blíže seznámíte se vznikem této obrovské rozvrásněné plochy plné strmých strání, na kterých se stěží zachytí jakákoliv vegetace, natož stromy. Park je však velmi zajímavým místem pro paleontology a geology. Po dobu 30 milionů let se tu ukládaly vrstvy písku, bláta a kamene. V těchto vrstvách jsou pohřbeny pozůstatky mnoha prehistorických zvířat, která postupně začala odhalovat eroze.

Spisovatel Freeman Tilden tento region popsal jako „vrcholky a údolí s pruhy nádherných barev se stovkami odstínů – barev, které jsou několikanásobně zdůrazněny slunečním světlem. Za svítání a při západu, kdy se stíny dotýkají nekonečných vrcholků, nebo při jasné noci, kdy oblast vypadá jako část z jiného světa, stává se Badlands nezapomenutelnou vzpomínkou.“ Výstižný je i popis od paleontologa Culbertsona, který viděl Badlands trochu z jiného pohledu: „Myslete si, že jste uprostřed horkého letního dne na žhavém místě bez vody, bez jediného živého tvora a dokonce i hmyzu, bez jediné rostliny, která by k vám promlouvala, a budete mít představu o opuštěnosti Bad Lands.“ Nevím, jak to pan Culbertson myslel, protože my jsme se zde setkali s živými tvory i s rostlinami. Dokonce i mapka s průvodcem, kterou jsme dostali při vstupu do parku, informovala o možnostech pozorování bizonů, kteří se pasou v okolních prériích, spatření kojota slídícího po hlodavcích nebo velkorohé ovce vykračující si přes příkré svahy. Ale pravdou je, že čím více jsme zacházeli do nitra, tím méně života jsme viděli. Průvodce zároveň varuje před rozmanitostí zdejšího počasí, které může být v létě velmi horké, ale také nezvykle chladné, a na drolící se terén okrajů vrcholků a strání. Pozor si taky musíme dát na zdejší nejvíce nebezpečné zvíře – chřestýše. Park se také stal pro svoji vyjímečnost krajiny kulisou pro několik westernů.

Badlands je zajímavé místo, ale po chvíli dost jednotvárné. Na druhou stranu jsme tu viděli pro nás nezvyklá zvířata: větší myš s velkým zdviženým chlupatým ocasem (později jsme se dozvěděli, že je to chipmunk) nebo chřestýše. To bylo, když jsme se vraceli zpět k autu. Uslyšeli jsme s Jirkou podobné zachrastění v trávě, které jsem asi před půl hodinou slyšel, když jsem se za skupinkou loudal s foťákem na krku. Do té doby jsme ten varující zvuk slyšeli pouze v televizi, ale když to psal i průvodce, musela to být pravda. A za několik okamžiků se nám i na vlastní oči potvrdila. Chřestýš chtěl přelézt pěšinu, po které jsme s Jirkou šli, ale jakmile jsme se přiblížili, tak nás takto varoval. Vzdálili jsme se a čekali až vyleze, abychom si ho prohlédli a vyfotili. Už vystrčil hlavu, když v tom dorazila další skupinka turistů, kterou jsme nestačili zastavit a hluk chřestýše vyplašil daleko do trávy. Škoda.

Vrátili jsme se k autům a přejeli do visit centra, jehož součástí bylo i malé muzeum s výstavkou zvířat, která tu lze vidět, i fosilií částí pravěkých zvířat. Na dalším parkovišti jsme si prohlédli fosílie umístěné přímo venku zakryté sklem a odtud šli asi tři míle po Badlands nenáročným terénem. Slunce již zapadalo a my si mohli vychutnat to, o čem psal spisovatel Freeman Tilden. Okolní útvary zcela změnily svoji barvu a údolí kaňony se ponořily do stínu. Na západě se nad zubatými vrcholky ostře rýsoval velký kotouč rudého slunce, které rychle zmizelo a zůstala po něm oranžovo-rudá obloha. To už jsme však došli opět nad parkoviště, ke kterému jsme sestoupili prudkým svahem přímo mezi útvary v hlíně, která se drolila a dost to klouzalo.

Vrátili jsme se do kempu, kde nás čekalo nepříjemné překvapení v podobě příšerně dotěrných mračen komárů. Jediná ochrana proti nim bylo oblečení. Večer, když jsme ještě seděli po večeři u stolu, vyndal Jirka dlouho schraňovanou a z daleka přivezenou láhev Fernet, já donesl z recepce pytel ledu a spolu jsme chvíli popíjeli a vyprávěli si dojmy z Badlands. Byla to první noc, kdy jsme díky relativnímu, ale příjemnému chladu mohli hned zalézt do teplých spacáků.

29. srpna 1998

Mount Rushmore

Komáři otravují a krutě štípou i po ránu. Ale přichází krásný den, tak to vydržíme. Náš dnešní cíl je, jak jsme se včera rozhodli, Mt. Rushmore – obrovské bysty čtyř amerických prezidentů vytesaných do skály. Po odbočení z dálnice v Rapid City jedeme americkou krajinou a městy, jak je známe z televize. Míjíme prérii s poházenými chuchvalci nízkých a skoro suchých keřů, která se střídá s malými městy tvořenými shlukem nízkých barevných dřevěných domků poblíž silnice. Projíždíme malým městečkem Keystone a necháme se dál vést směrovkami. Dojeli jsme až na horní parkoviště, kde jsme museli zaplatit 8 dolarů. Byli jsme upozorněni na poměrně vysoké vstupné, ale když už tu jednou jsme, tak to chceme vidět na vlastní oči. Zvídavá paní u terminálu se opět vyptávala odkud jsme, ale na to jsme si již zvykli. Dokonce i na to, že mnozí pokynou, ale přesto nemají tušení, kde že ta země jen může být. Vjeli jsme na parkoviště a hledali místo k zastavení. Přitom jsem nevěnoval dost pozornosti značení, zatočil jsem vlevo a vpravo a najednou jsme se ocitli zase venku. Zajel jsem znovu k terminálu k té samé paní, protože jsem doufal, že si nás bude po tak krátké době pamatovat a věřit nám, že jsme si nemohli stihnout prohlédnout monument. Poznala nás a s úsměvem nám poradila, kudy jet. Zaparkování se ve složitém systému napodruhé povedlo. Vystoupili jsme z příjemně vytemperovaného auta do nepříjemného vedra a vydali se na okružní pěší prohlídku.

To, že někdo nechal vytesat hlavy prezidentů do skály ještě pochopím, ale všichni jsme byli překvapeni obrovským byznysem, který se kolem tohoto památníku točí, spoustou budov, muzeí a zaměstnanců. V přední části památníku je vztyčena obrovská mramorová deska se jmény lidí, kteří pracovali na pomníku. Našli jsme mezi nimi i české jméno Josefa Vodičky. Odsud kráčíme podél Concession Building mezi mramorovými sloupy, které nesou vlajky jednotlivých amerických států, až na první vyhlídku na památník Grandview Terrace. Hledíme na gigantické obličeje největších amerických prezidentů - George Washingtona, Thomas Jeffersona, Theodore Roosevelta a Abraham Lincolna. Jejich obličeje dosahující obrovských rozměrů 20 m na výšku se dívají přes vrcholky borovic, smrků, bříz a osik vstříc chladnému větru vanoucímu ze západu.

Odtud kráčíme po dřevěných lávkách Presidental Trail v celkové délce asi 800 m, které vedou až pod skálu s hlavami a vytvářejí několik okruhů k prohlídce s různými výhledy na monument. Tlusté Američanky, které asi už nemohou provádět tak namáhavou činnost jakou je chůze, se přepravují po těchto stezkách na malých elektromobilech. To je lenost!

Po prohlídce jsme se vydali na cestu zpět. Protože jsme měli dostatek času na dojezd do dnešního kempu, zastavili jsme se nad jezerem Pachola Lake, kde jsme poobědvali v krásné přírodě. Jen mě rozčilovala podivná vážka, která při letu vydávala zvláštní zvuky podobné hlasitým elektrickým výbojům.

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 2

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

	andy	21.1.2008, 15:54
	moc jste mi pomohli s ukolem na zemepis.... mockrat diky

	Mirek	16.6.2008, 13:40
	Když jsem já měl ve škole zeměpis, tak jsme probírali maximálně zemědělství v Bulharsku! Nojo, časy se mění. :-)

Články
& akce