bike-trek.cz

Turistika ve Vysokých Tatrách

  30. srpna až 4. září 2004
Úvod / Články / Hory / Turistika ve Vysokých Tatrách
Vysoké Tatry

I přes zavřená víčka mám pocit, že je venku světlo a už se blíží čas vstávat. Paprsky ranního slunce se nám derou otevřeným oknem dovnitř spícího pokoje a já doufám, že až otevřu oči nebudu zklamán. Několik okamžiků nato se ozývá budík. Venku je opravdu nádherné ráno. Předpověď se tedy vyplnila a po včerejším pořádném promoknutí už nás bude čekat jen ideální a krásné počasí.

Pondělí 30. srpna

Výlet k vodopádům

Ale teď od začátku. Nápad vydat se letos do Tater padl už někdy v lednu, kdy jsem se o tom bavil se spolužáky, kteří nadšeně souhlasili, ale postupně se plánované osazenstvo několikrát změnilo. Hlavní je, že jsem se nenechal odradit a zamluvil ubytování na Bilíkově chatě na Hrebienku; kousek nad Starým Smokovcem. Byl jsem tu naposledy v osmé třídě na školním výletě, ale z Tater jsem si nepamatoval skoro nic. Jen jsem věděl, že Hrebienok je jedním z ideálních výchozích míst na túry.

Na chatu jsme dorazili v pondělí krátce po poledni a hned po ubytování, které proběhlo ve všeobecném veselí z naší strany i paní provozní, jsme se vydali na skutečně jen malou procházku k blízkým vodopádům Studeného potoka. Krásné, slunečné a teplé počasí sem vylákalo spoustu lidí, kteří se jen procházeli, kochali se, fotili se a někteří odvážnější smočili i nohy. Tady to bylo moc civilizované, moc upravené, já jsem se těšil do opravdových kopců. Ještě jsme se zastavili na Rainerově chatě, která je nejstarší v Tatrách. Její architektura a silné kamenné zdi, stejně tak jako útulný interiér určitě stojí za podívání. Tedy alespoň mně se líbila. Po návratu na chatu jsme se s mapou vydali na večeři, abychom si po ní popovídali o plánovaných túrách. Markéta hned při objednávání jídla začala aplikovat tu svoji slovenštinu a postupně jsme tomu podlehli všichni. Bylo jasné, že tu na nás asi dlouho nezapomenou – tedy alespoň v to doufám.

Po jídle jsme začali obracet mapu sem a tam, pročítali si tipy, které jsem stáhnul z internetu, debatovali a plánovali. To neušlo pozornosti dvěma horalům u vedlejšího stolu, kteří se nám ochotně nabídli, že nám doporučí hezké trasy a místa. A opravdu, po necelé půlhodince jsme měli víc informací než podával turistický průvodce, za který jsem zbytečně utratil 190 Kč. Tady jsme teprve dostali tipy těch zasvěcených a Tatrami prolezlých borců. A ještě radu na závěr: „Magistrála je pre dôchodcov; tuna vo vnútri, to sú tie ozajstné Tatry!“

Rainerova chata.

Zastávka na Rainerově chatě

Úterý 31. srpna

Velický vodopád jsme neviděli

A tak jsme se v úterý ráno vydali po Tatranské magistrále na západ. Venku byla mlha a pod námi se v údolí honily těžké mraky. Paní Fassingerová nám včera telefonicky zjistila předpověď, která vypadala, že se naplňuje. Podle ní se během dneška měla nad Tatrami přesunout fronta a po ní už být jen krásně s asi 23°C. Strašně jsme si přáli, aby tomu tak opravdu bylo, aby se tato předpověď naplnila s větší pravděpodobností než předpovědi na obrazovkách u nás doma. Měli jsme namířeno k Sliezkemu domu, odkud jsme hodlali vystoupat do Velickou dolinou na Poľský hrebeň a zpět. Ale jen co jsme vystoupali nad hranici lesa, ještě na magistrále, asi 2 km od Hrebienku a uviděli jsme ty mraky plazící se po úbočích za námi nahoru, bylo nám jasné, že budeme rádi, když si prohlédneme alespoň Dlhé pleso nebo Velický vodopád. Trochu mrholilo, ale bylo teplo, takže jsme pokračovali v chůzi jen tak nalehko v tričkách. Ale pak déšť přidal a museli jsme nasadit bundy. To se několikrát prostřídalo a když už to vypadalo, že se počasí moc nezhorší, zhoršilo se. Začal pořádný slejvák, ve kterém jsme šli asi čtvrt hodiny, než jsme se ve čtvrt na dvanáct dostali pod ochranu střechy Sliezkeho domu.


Ještě před příchodem deště

Hala byla plná a restaurace skoro také. Trochu jsme se tu porozhlédli, převlékli se a zašli alespoň na polévku. Oknem jsme pozorovali, jak venku řádí déšť a silný vítr a byli jsme nakonec rádi, že jsme zmokli jen tak málo. Po polévce přišly na řadu palačinky a po nich karty, které jsme si na chvíli vypůjčili od vedle sedících Poláků, kteří se mezitím pustili do svého sousta. Že svět je opravdu malý se nám potvrzuje, když nevěřícně koukáme na Vláďu, jak zdraví nějaké starší manžele, prý sousedy z jeho domu.

Až kolem druhé déšť ustává a rozhodujeme se, že vyjdeme alespoň k Velickému vodopádu a pak se už vydáme na cestu zpět. Ale venku nestihnu udělat ani tři fotky a opět se déšť spouští. Vracíme se do chaty, tedy jestli se tohle obrovské monstrum dá chatou nazvat, a kupujeme si za 50 Sk opravdu „výbornou“ pláštěnku. Nemáme už moc času a proto se rozhodujeme pro nejsnažší a nejrychlejší cestu zpět – po silnici dolů do Tatranské Polianky, tam sedneme na vlak do Smokovce a nakonec lanovkou nahoru na Hrebienok. Zpočátku stále prší a fouká vítr a musím si neustále ten kousek igelitu hlídat a držet, aby mě vůbec chránil. Naštěstí se počasí přeci jen po půl hodině umoudřilo a mohli jsme provizorní pláštěnky sundat a s humorem dojít do Polianky. Vlak přijel během chvilky, krásný, čistý a levný. Zato lanovka na Hrebienok nás každého vyšla na 90 Sk. Navíc se zase pěkně rozpršelo.

Středa 1. září

Orkuh přes Priečné sedlo

Jak jsem již psal v úvodu, dnes se naopak probouzíme do nádherného rána, které nás ani nenechá dospat. Dole v údolí se válí mlha, za kterou vidíme vrcholky Slovenského ráje a Nízkých Tater a přímo nad chatou se na vrcholku Lomnického štítu v ranním ostrém slunci leskne střecha meteorologické stanice. V plánu máme jednu z nejnáročnějších túr a tak si při snídani nakládáme, co se do nás vejde.

Nad Teryho chatou.
Ohlédnutí při cestě k Priečnému sedlu

Ven vycházíme v devět a vydáváme se po známé trase, červené kolem Obrovského vodopádu a Zamkovského chaty. Tady se napojujeme na zelenou a čeká nás stoupání krásnou a malebnou Malou Studenou dolinou. V jejím závěru stoupáme prudčeji kolem kaskád s padající vodou do mraků, serpentinami v suti až k Téryho chatě. Ještě se otáčíme zpět, abychom se pokochali pohledem na dolinu pokrytou klečí a žlutou trávou a propletenou potůčky, které se vlévají do jediného – Malého Studeného potoka. Nad námi tušíme spoustu vysokých vrcholů včetně Lomnického štítu, ale nevidíme je. Ani Teryho chatu skoro v té mlze nevidíme. Zde se zastavujeme na kapustovú polievku (zelňačku). Uvnitř je v malé jídelně spousta lidí a dost teplo a dusno. Strávníci se tu na své cestě rychle střídají a ani my se tu moc nezdržujeme. Po chvíli vycházíme ven, kde se sem tam mraky roztrhnou a dovolí nám se podívat na okolní štíty a blízké pleso. Spíš jen nahlédnout, vše zůstává pod mlhavým závojem.

Od chaty jdeme po žluté značce, která vede něco přes kilometr společně se zelenou. Stoupáme opět do mlhy ostrou pěšinou a skalními schody vzhůru. Překonáváme hřeben a otvírá se nám pohled do dolinky pod Priečným sedlom, které se díky okolním vrcholům uchránilo od jinak všudypřítomné mlhy. Pomalu scházíme po pohodlné pěšině dolů pod sedlo a vidíme řetězy jištěnou cestu do Priečného sedla. Někdo možná musel v tomto úseku psychicky překonat sebe sama, ale na nikom to nebylo vidět a tak jsme brzy stanuli v sedle a sestupovali opět dolů. Tady už pěšina vedla mírně z kopce nejprve suťoviskem k Sivému plesu. Nemohli jsme nepřehlédnout ty stovky kamenných mužíků různé velikosti, které tu stály všude kolem. Působilo to dost zvláštně a bylo to i hezké, jen si nedovedu představit, že bych tu měl bloudit v mlze a potloukat se od jednoho k druhému…


Lezeme do Priečného sedlá

U plesa se na chvíli zastavujeme nejen kvůli focení, ale také si dopřáváme paštiku s chlebem. Pak už pokračujeme dolinou obklopenou krásnými a mohutnými skalami, které se konečně přestaly schovávat do mlhy, k Zbojnické chatě. Opět polévka, tentokrát čočková, a malý ne moc vzhledný jablečný zákusek, který však chutná naprosto skvěle. Teď už jsme se uklidňovali tím, že to nejhorší máme za sebou a už nás čeká jen příjemné klesání až k naší chatě. Jak jsme se jen v tu chvíli mýlili!

Od Zbojnické chaty jdeme po modré Velkou Studenou dolinou. Okolní vrcholky se mají zase neprůstupnou čepici, ale s přibližujícím večerem ji ztrácejí a nádherně se zabarvují v žlutém svitu sklánějícího se slunce. Jen ta naše cesta je nekonečná. Už máme za sebou celou skalnatou část doliny a vstupujeme do lesa. Nohy se nám pletou a neustále škobrtáme. Tak se alespoň morálně podporujeme vizí dnešní večeře, kde nebudeme rozhodně šetřit a přečerpáme finanční limit.


...vstupujeme do lesa.

Konečně poznáváme rozcestník nad Rainerovou chatou, kolem kterého jsme ráno šli. Tehdy ho ale zdobily tři krásné a velké pavučiny zvýrazněné kapkami ranní rosy. Ještě kousek po červené, který nám připadá nekonečný a snad každý nás zde předchází, a jsme u Bilíkovy chaty. Slunce už skoro zapadá, jdeme jen shodit batohy a pohory a hurá na večeři. Žebírko, hranolky, hořčici, křen, tatarku, pivo a je mi fajn. Ještě tři palačinky a jsem naprosto spokojený a pomalu zapomínám na bolest nohou. Byla to krásná túra.

Čtvrtek 2. září

Na Svišťovku

Stejné probuzení jako včera. „No není to paráda?“, ptám se ráno Vládi. Včera jsme se rozhodli, že si dnes dáme spíše pohodovou turistiku. Dáváme na tip, který jsme dostali od místních zkušených horalů, a jdeme se podívat na Zelené pleso a Dolinu Bielej vody. Bohužel to nemáme šanci časově stihnout až dolů, ale dohodli jsme se, že si vylezeme alespoň na vrchol Velké Svišťovky.

Z chaty vycházíme opět po známé červené až k Zamkovského chatě. Od ní stále pokračujeme po stejné barvě a na chvíli se zastavujeme na Lomnické vyhlídce. Odsud krásně vidíme nejenom Bilíkovu chatu, ale také na část Veľké Studené doliny a na další plánovaný cíl – na Slavkovský štít. Z další části Tatranské magistrály se nabízí výhled na východ na Tatranskou Lomnici a pomalu se odkrývající Belianské Tatry. Po chvíli docházíme ke stanici lanovky u Skalnatého plesa, pod mraky zahaleným Lomnickým štítem, kde se zastavujeme na krátkou svačinku. Mimo vzteklé děti pozorujeme i odlišný typ turistů, těch, kteří se sem nechali vyvézt lanovkou. A tak tu pobíhají v kraťáskách, tričku, v různých pantoflích, lakýrkách nebo lodičkách a mrznou…

Protože se to už fakt nedá vydržet, zvedáme se a kolem hvězdárny stoupáme nad Skalnaté pleso a dál pokračujeme po červené. Pěšina se stává trochu náročnější, protože vede suťovištěm. Asi i proto už není považována za magistrálu. Stále tu potkáváme spoustu lidí. Když se před námi konečně objeví vrchol Svišťovky, jsme úplně omráčeni tou spoustou postaviček, které se tam v dálce hemží. Vypadá to jako pulzující mraveniště nebo jako kdyby tam nahoře právě zastavil plně obsazený autobus. I na klikaté cestě do sedla je dost živo.

Pohled na Belianské Tatry.
Výhled ze Svišťovky na Beľianské Tatry

Když však přicházíme nahoru my, už to není tak hrozné, většina lidí odchází, kromě skupinky Poláků, kteří přemýšlejí, na kterém místě se rozbijí – rozuměj kde se uvelebí. Nás ale jejich první věta dost rozesmála; při představě, že si vylezli 300 metrů nad dolinu aby se tu rozbili. Ale to už se zase naše oči, foťáky i dalekohled směřují na ten nádherný a nezapomenutelný výhled. Hluboko pod námi se zelená Zelené pleso s chatou, z levé strany obehnány hradbou mohutných štítů, přičemž jsou ty nejvyšší stále schovány v mracích. Z naší strany je údolí uzavřeno Svišťovkou, na které sedíme a na severu krásnými zelenobílými kopci Belianských Tater. To je opravdu dech beroucí výhled. Teď litujeme toho, že už opravdu nemáme čas na sestup dolů, museli bychom pak daleko pěšky a nemáme žádné informace o případných spojích do Starého Smokovce. Tak tu tedy alespoň sedíme, jíme a fotíme a hlavně do sebe vstřebáváme tu nádheru. Po chvíli zjišťujeme, že jsme už na vrcholku úplně sami. Tak se také loučíme s tímto krásným místem a po úplně stejné cestě se vydáváme zpět. Plni krásných dojmů, které nemohla rozházet ani absolutní absence obsluhy na Skalnaté chatě, kde jsme si chtěli dát něco dobrého.

Zelené pleso pod Svišťovkou.
A tady se díváme na Zelené pleso

Pátek 3. září

Slavkovský štít

Uteklo to pěkně rychle, říkáme si za opět slunečného rána u předposlední snídaně. Cíl zůstal nezměněn stejně jako naše odhodlání stanout na vrcholu Slavkovského štítu. Místní průvodce o něm říká:

Celodenná túra na najľahšie dostupný tatranský štít v oblasti Smokovcov. Trasa výstupu začína pri údolnej stanici Pozemnej lanovky Starý Smokovec - Hrebienok, odkiaľ pokračujeme po modrej značke, cez lokalitu Päť prameňov až na rázcestie na Tatranskej magistrále (50-60 min.), ktorú križujeme pri kóte 1.356 m. Pokračujeme po modrej značke na Slavkovskú vyhliadku (1.531 m) nad lyžiarskym strediskom Hrebienok, odkiaľ prvýkrát uvidíme Veľkú studenú dolinu a masív Prostredného hrebeňa. Odtiaľ pokračujeme kontinuálnym stúpaním cez Slavkovský nos (2.273 m) na vrchol Slavkovského štítu (2.452 m). Celý tento úsek trasy trvá tri až štyri hodiny.

Na cestu nahoru se dáváme už v 8:15. Nejprve jdeme známým úsekem Tatranské magistrály, který jsme absolvovali první den, pak odbočujeme na modrou a stoupáme téměř sami lesní pěšinou. Jen občas někoho vidíme, to buď v dálce před sebou nebo nás někdo rychlejší předchází. Nad lesem se kocháme výhledem ze Slavkovské vyhlídky na prosluněný a vyjímečně odhalený vrcholek Lomnického štítu i na okolní kopce. Je opravdu nádherně a my se moc těšíme nahoru.

Pohled na vrhol Slavkovského štítu.
Pohled na vrchol Slavskovského štítu

Jenže cesta je fakt dlouhá a náročná. Neustále se klikatí suťovištěm se velkými kameny, pak je zaseknuta ve skalní stěně, odkud už vidíme vrchol a připadá nám strašně daleko. Hodinky ukazují, že bychom měli stoupat ještě 2 hodiny. Tady potkáváme dva pány, kteří nás dole předešli. Podivujeme se nad tím, že už se vracejí. Jsou to prostě sportovci, prý odněkud z Chebu. Říkají, že je to na vrchol už jen 30 minut, což zapíjíme jejich slivovicí. Pak se loučíme a když vidím jejich tempo, přičítám nám 15 minut k tomu. A opravdu, přestože se nám zdálo, že je vrchol stále v nedohlednu, že se nepřibližuje, nakonec jsme po té ¾ hodince vystupovali poslední metry.

Tam jsme byli překvapeni tím množstvím lidí. Různě tu ve skupinkách posedávali, jedli, povídali si a dívali se do krajiny. To jsem fakt nečekal, že tu bude odhadem těch 50 dalších turistů. Ale nevadí, nacházíme si pěkné místečko s krásným otevřeným výhledem na severovýchod. Když jsme se blížili nahoru, už se zase stahovaly mraky a já se bál, že přijdeme pozdě a nic neuvidíme. Ale naštěstí jediný zakrytý výhled byl na jih, kde stejně nic není. My se mohli kochat nerušeným pohledem na celou Veľkou Studenou dolinu, Zbojnickou chatu, Priečnou dolinu a sedlo, všechna ta plesa tam, kolem kterých jsme také šli, a to vše obklopující masivy. Máme tu skoro tři čtvrtiny naší druhé trasy jako na dlani. Odsud se to zdá jako úplná hračka a procházka. Skoro se nám nechce věřit, že nám to tehdy dalo tak zabrat; takhle to opravdu vypadá snadno a kousek. Jen tu tak sedíme a prstem si ukazujeme na známá místa a znovu si je „procházíme“.

Na vrcholku vládne naprostá pohoda. Strávili jsme tu snad víc než hodinu, když jsme se rozhodli pro sestup. Měli jsme fakt štěstí, protože se oblačnosti přicházející z východu a ze severu podařilo překonat hradbu vrcholů a postupně začala zahalovat výhled do údolí. Až je mi líto těch lidí, kteří sem přicházejí až v době, kdy už jdeme dolů.

Pohled na Lomnický štít.
Pohled na Lomnický štít

Už cestou nahoru nám bylo jasné, že i sestup bude dost namáhavý. Navíc nudný, když jdeme po stejné cestě. Opět se dostavuje únava, klopýtáme a těšíme se až budeme tam na tom místě, pak tam na tom rozcestí, pak už v lese a nakonec jsme nejraději, když vcházíme do dveří Bilíkovy chaty. A hurá na poslední večeři. Tam si dlouho vyprávíme o dojmech a zážitcích nejenom z dnešního dne; posledního opravdového dne v Tatrách. Byl jsem tu po sedmnácti letech a moc se mi to líbilo. Shodli jsme se na tom, že se určitě vrátíme a dřív než za sedmnáct let.

Sobota 4. září

Zastávka na Štrbském plese

Ráno se po snídani odhodláváme k platbě za celý pobyt a jídlo. Při této příležitosti jsme paní Fassingerovou pracovně přejmenovali na Kassingerovou. Nakonec jsme příjemně překvapeni, že nás „nezkásla“ ani tak draho, jak jsme původně očekávali. Tak se vesele loučíme a smutně opouštíme Bilíkovu chatu, její skvělý personál a zlatíčko Andrejku, Hrebienok, Starý Smokovec. Ještě se na chvíli zastavujeme u Štrbského plesa, které už má tak málo společného s těmi opravdovými Tatrami. Tak si spravujeme chuť nějakou tou sladkostí, kroutíme hlavami nad stupidními suvenýry, pískajícími svišti a opelichaným medvědem připraveným se s vámi za úplatu vyfotit. Nasedáme do auta a naposledy se ohlížíme za krásnými horami prosvětlenými odpoledním sluncem. Byl to náherný a povedený týden!


Štrbské pleso s hotelem Patria


Další info

  • Tipy na túry jsem čerpal a ubytování hledal na www.tatry.sk.

Turistika ve Vysokých Tatrách

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Půvabné Podorlicko znovu

Lukáši, díky za reakci. Tahle oblast podorlicka se mi taky dost zamlouvá a skvěle se tam

Přechod Beskyd

Letos jsme tam byli jen tak na vyjížďce a je tam celkově mrtvo. Ale taky pamatuju

Často hledané

mtb Hinterglemm Kepler Track Sněžka Mont Blanc Half Dome Rallye Sudety Broumovsko na biku výstup na Kriváň Gran Paradiso Yellowstone Dachstein Hardegg Velká Sova Mount Whitney

Krátké zprávy

Lapierre Zesty AM 3.0

Štěpán se na serveru bikeandride.cz podělil o první dojmy z projížďky na Lapierre Zesty AM 3.0 FIT z nové modelové řady pro příští bajkovou sezónu.

Teplické skály

Už roky jsme nezavítali do Teplických skal a málem jsem zapomněl, jak jsou krásné! Výlet mezi jejich zimní věže a stěny byl parádní, přestože počasí moc nepřálo.

Bajking na ledu

Minulý týden to byla jízda v blizardu, kdy se sypalo a sypalo. Tentokrát bylo sice slunečno, ale cesty v lesích kolem Hradce často zledovatělé.

Hradecký Winter Race

Vážení sportovní přátelé, rádi bychom Vás pozvali na další ročník cyklistického závodu Hradecký Winter Race 2019, který se bude konat v sobotu 26.1.2019. Přijeďte do hradeckých lesů dokázat, že cyklistika není sezónní