bike-trek.cz

Výstup na Mount Whitney, 4418 m n. m.

  14. září 1998
Úvod / Články / Hory / Výstup na Mount Whitney, 4418 m n. m.

Až do roku 2001, než jsem začal jezdit do opravdových hor, byla Mt. Whitney nejvyšším vrcholem, který jsem slezl. Jedno prvenství si však tato hora uchovala - je to nejsnadněji dostupná čtyřtisícovka, na které jsem byl. Dnes si neumím představit, že bych za jeden den dokázal absolvovat nástup, vrchol i sestup; to vše bez pomoci lanovky a bez speciálního lezeckého či zimního vybavení.


Photo © Jim Stroup

 Obecné informace
 Cesta na  nejvyšší vrchol a na dno sil


Obecné informace

Mount Whitney je nejvyšší horou na území Spojených států s vyjímkou Aljašky, které v národním parku Denali vévodí Mt. McKinley, převyšující svojí nadmořskou výškou 6 193,5 m Mt. Whitney o celých 1 775,5 m. Mt. Whitney je velmi oblíbený cíl pro vysokohorskou turistiku. Na vrchol vede velmi dobře udržovaná stezka a každoročně se po ní vydají tisíce turistů nejrůznějšího věku i kondice. Někteří k vrcholu dojdou, jiní ne. Z důvodu velkého zájmu o výstup jsou vydávány permity, jejichž počet na přespání je omezen. Další možností je vystoupit na vrchol na jednodenní permit. Výchozí bod, ze kterého je nejsnadnější přístup na horu, je Whitney Portal s nadmořskou výškou 2550 metrů, vzdáleného dvacet kilometrů od městečka Lone Pine na východní straně Sierry. V blízkosti se nachází také velmi známý park Sequoia.

Na počátku léta a na podzim se výstup neobejde bez speciálního vybavení jako jsou mačky a cepín. V období léta a září je za dobrých podmínek možný výstup za jeden den bez této výzbroje. Cesta na vrchol má cca 18 km, při které překonáte převýšení 1 868 m. Ale většina lidí se vydává až na třídenní výstup se spaním v kempu Trail Camp, který je přibližně v polovině výstupu. Jako každý podobný výstup, i Mt. Whitney je pro mnoho lidí fantastický zážitek. Výstup je velice namáhavý a vyčerpávající, může být také nebezpečný, pokud se na cestu vydáte nepřipraveni na zhoršení počasí, sníh, chlad nebo vítr nebo podceníte své fyzické síly. Samozřejmostí je dostatečná zásoba vody na výstup. Cestou, do výšky asi 4 000 m n.m. je možné vodu dočerpat, doporučuje se však její převaření nebo filtrace.

Cesta na nejvyšší vrchol a na dno sil

Ráno vstáváme ve 4:30 a po půl šesté přijíždíme na parkoviště, odkud nás čeká pěší túra na Mt. Whitney. Po zaparkování aut jsme se sešikovali a vydali se na pochod. Těžký pochod. Zprvu jdeme pohromadě klasickým výstupem serpentinami cik cak, pořád do kopce. Pěšina postupně opouští krásný les a pokračuje mezi holými skalami, kde se sem tam zelená jen nějaká nízká kleč. Počasí je ideální, jasná modrá obloha a slunce svítí. Ještě pořádně netuším, co mě bude za pár hodin čekat a tak se vesele věnuji focení a poslušně bez větších problémů stoupám.

Po několika hodinách této stereotypní chůze přicházíme na planinu, kde je Trail Camp, kolem kterého pobíhali dost ochočení svišti. Ale vyfotit se dali pouze s třístovkou teleobjektivem. Není to kemp, jak ho známe. Je to spíš místo, kde je povoleno bivakovat a za malou skálou stojí toalety. Jsou tu dva stany a jejich obyvatelé se právě balí. Asi se také chystají nahoru, nebo tam byli včera. Faktem je, že se několik lidí podivovalo, když jsem jim řekl, že chceme během jednoho dne stihnout vyjít nahoru a ještě se vrátit. Chvíli se tu zastavujeme a svačíme. Vrchol Whitney nevidíme, je schovaný v mracích, které se postupně rozlézají všude kolem nad námi a překrývají modř oblohy.


Pokroucené mohutné stromy





Protože se naše skupina už dávno roztrhala, pokračuji odtud společně se dvěma Američany. Povídáme si o životě v USA a v Čechách. Protože jsou ale pomalejší než já, zatím se s nimi loučím a pokračuji sám, postupně doháněn ostatními z naší skupiny. A to už nastává velmi těžký terén, zvláště přechod sněhového pole. Zde uklouznout, tak se člověk veze asi 40 metrů z prudkého kopce, který dál pokračuje skálou. Takováto pole byla dvě. Za tím prvním už musím obléknout pod větrovku mikinu a nasadit si rukavice, protože jsme vstoupili do mraků a výrazně se ochladilo. Pokračujeme chůzí v mlze po pěšině, která se stává dost nečitelnou a místy se ztrácí. To se vysvětluje ve chvíli, když nad sebou najednou vidíme obrysy postav a slyšíme je mluvit. Z toho usuzujeme, že nejdeme úplně tou správnou cestou, ale jinou jsme neviděli. Přesto jsme někde museli přehlédnout odbočku a dali se jakousi zkratkou, která nás navedla na ta sněhová pole. Nakonec nás i tato pěšina přivádí do sedla v nadmořské výšce 4 199 metrů, důležitého to bodu naší výpravy. Musíme tu totiž být v předem určený čas, a kdo to nestihne, nesmí z bezpečnostních důvodů pokračovat ve stoupání. Prostě by už nestihnul vystoupit na vrchol a vrátit se dolů.

Ze sedla se mi naskýtá nádherný výhled na západ, na druhou stranu hor, které nejsou zahaleny v mracích. Usedáme abychom se najedli a počkali na ostatní, kteří dojdou do časového limitu. Zbytky našich svačin zobou malí ptáčci, kteří kolem beze strachu poskakují. Jen nevím, kde se v takové výšce vzali. Nakonec se nás zde sešlo 11 a asi 6 lidí to vzdalo. Někteří pokračují bez zastávky až na vrchol. Ještě chvíli si vychutnáváme nádherný výhled a jdeme za nimi.


Pohled ze sedla

Čeká nás už jen převýšení něco málo přes 200 metrů. Myslel jsem, že dolézt do sedla bude to nejtěžší, ale právě tento závěrečný výstup byl nejhorší. Už ani nevím, jak jsem to šel dlouho. Vzduch byl opravdu řídký a mně se těžko dýchalo a motala se mi hlava. Všude bylo hrozné ticho a jediné co jsem slyšel bylo pískání v uších. Musel jsem často zastavovat, opřít se o skálu, abych se aklimatizoval na novou výšku a pak pomalu pokračovat po úzké pěšině, která se zařezávala do příkré stěny. Připadal jsem si jako pod vlivem nějakých omamných látek, jako kdybych šel ve snu. Všiml jsem si, že i ostatní jdou tímto způsobem. Zde byl znát každý metr stoupání. V závěru bylo ještě jedno sněhové pole, ale bylo už jen na mírném svahu, takže nebylo nebezpečné. Ale vrchol se stále neobjevoval. Pak ještě nepříjemné zdolání suťového pole a po několika zastávkách hlubokého dýchání se mi z mlhy vynořil obrys boudy. Jsem nahoře!

Dobelhal jsem se k boudě, kde už mně mával Jirka, a zašli jsme na ten nejvyšší bod označený kótou. Po několikaminutovém pobytu jsem si dokonale na svoji osobní rekordní výšku zvykl, aklimatizoval se a bylo mi zase dobře a veselo. Zapsal jsem se do vrcholové knihy a do poznámky přidal „First time in the USA, first time so high“, šel si sednout do boudy k ostatním a čekat na zbytek výpravy (později ten zápis vzbudil značnou pozornost jedné Američanky, která se dokonce sháněla po autorovi). Když dorazili všichni, kromě Dany, která to pod sněhovým polem vzdala, udělali jsme si společné dobyvatelské foto. Zrovna dorazili ti dva Američané, co jsem si s nimi povídal, a jeden už na mě zdaleka mával a ukazoval, že to nakonec dokázal. Usmáli jsme se a jeden druhého za ten výkon pochválili.


Na vrcholu nás stanulo deset

Už jsme se chtěli dát na sestup, když v tom se v mraku udělala díra, kterou bylo vidět dolů na hory. Petr navrhl, abychom tu ještě počkali, že se mraky roztrhají úplně. Měl pravdu. Byli jsme uchvácení tím, když se během minuty mlha naprosto rozplynula a nám se naskytl nádherný pohled na okolní hory a do údolí osvětleného sluncem, které navíc příjemně hřálo. Tomu se prostě nedalo odolat, a tak jsme se zdrželi ještě dalších patnáct minut a užívali si této odměny za namáhavý výstup, při kterém jsem si vyzkoušel své fyzické síly tak jako nikdy před tím.


Oblačnost se najednou rozplynula

Pak jsme se dali na sestup. Když jsem šel nahoru, říkal jsem si: už abych šel dolů. Ale sestup byl také namáhavý, hlavně zase ten úsek do sedla. Z něj už to šlo. Nebezpečným sněhovým polím jsme se vyhnuli, protože jsem našli tu správnou cestu. Od druhé poloviny sestupu to vůbec neubývalo a sestup serpentinami byl únavný a nekonečný. Byli jsme však všichni rádi, jaké ideální počasí nám vyšlo. Na parkoviště jsme došli o půl sedmé a po krátkém hledání auta jsem se hned pustil do jídla. Když došli ostatní, odjeli jsme do kempu a téměř hned šli spát. Vlastně ne hned, ještě jsem musel vyfotit nějakého toho skunka, kteří bez bázně pobíhali kolem stanů a hledali něco k jídlu.


A na závěr něco, co o jednodenním výstupu píší sami Američané:

A real hardman/hardwoman exercise is the one day Whitney Adventure. Start very early in the morning (4 am is good), and head up. You will reach the summit around noon, eat lunch if you can (most people just throw up), then head down. You'll reach your car around dark. This is not for the weak hearted. It's only 11 miles to the summit, (and 11 back down of course) but the altitude gain of 6000 feet will get you. You must be in extremely good shape to do this, and a little crazy. But the rewards are the looks you'll get from those trudging up the trail with heavy packs (they will think you are nuts to do this in one day), and the accomplishment of doing the ONE DAY WHITNEY THING.

Výstup na Mount Whitney, 4418 m n. m.

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 2 |  přidat komentář
Lída  2.8.2014, 20:39   
Děkuji autorovi za článek,který ve mě vyvolal spoustu jedinečných vzpomínek na můj výstup na M.W. v září 2000, taktéž jednodenní. Je to můj životní výkon na který jsem patřičně hrdá,přidala jsem se tehdy k mnohem lépe trénovaným kamarádům a zvládla to TAKÉ!! Můžu ale říct že závěrečný úsek od sedla po vrchol jsem mlela z posledního. Na vrcholu ze mě obrovská únava a potíže s dýcháním jako zázrakem spadly, půl hodiny si odpočinuli, a vydali se na cestu zase zpět. Dolů nám to šlo rychle a bez problémů.

Autor  15.8.2014, 18:04   
Děkuji Lídě za hezký komentář a vlastní vzpomínky.

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Často hledané

mtb Hinterglemm Kepler Track Sněžka Mont Blanc Half Dome Rallye Sudety Broumovsko na biku výstup na Kriváň Gran Paradiso Yellowstone Dachstein Hardegg Velká Sova Mount Whitney

Poslední komentáře

Přechod Beskyd

Hezké povídání a výborné osobní vzpomínky pana ROH v komentářích. Sranda... :-) Člověk si připomněl

Edmundova soutěska trochu jinak

Díky a jsme rádi, že náš tip inspiroval a pomohl!

Krátké zprávy

Rallye Sudety

Tak už zítra to vypukne! Kolo i nohy jsou namazané a ráno se uvidíme na startu! Nezaručuju že se uvidíme i v cíli ;-)

Rallye Sudety odjeté

Vcera odjete Sudety. 12 startu, 10x jsem videl cil dlouhych Sudet! Po 12 letech vcera poprve sjeta Hvezda o zavode. Krasnej pocit. Asi ten nejlepsi....

Příliš komfortní lanovka

Slíbili jsme dětem, že je vezmeme na tu nejvyšší horu (zatím jen Česka). Abychom je úplně neodrovnali, zvolili jsme pro cestu nahoru lanovku, kterou jsem jel snad po 10 letech; takže