nacházíte se: úvodní strana > hory > Zimní Krkonoše II

9. a 10. listopadu 2002

Zimní Krkonoše II

Škodovka před námi po průjezdu kruhovým objezdem přidává, zadek jí jezdí střídavě doleva a doprava. S Martinem to komentujeme jako řidičovu zkoušku "jak mu auto na sněhu sedí", ale pak vidíme, že ztrácí kontrolu, přetáčí se vpravo a velmi, velmi pomalu se blíží k příkopu, ve kterém zmizel předek jeho auta. Opatrně ho míjíme a pokračujeme po pod sněhem mizící silnici na Jičín. Cestou vidíme dalších asi deset aut a kamiónů buď v příkopě nebo vzpříčených na silnici. A chumelí a chumelí. První sníh a hned kalamita!

Když jsem Martinovi řekl, že mám pouze letní gumy, ještě vzal z auta řetězy a lopatu. Ani jsme netušili, jak se nám to oboje bude hodit! Řetězy jsme nasadili už v Ulibicích, kde skončilo několik aut, když nevyjela kopec. A tak teprve ve dvanáct hodin přijíždíme do Špindlu. Po 3,5 hodinách opravdu dobrodružné jízdy. V hotelu s mnoha hvězdičkami si dáváme oběd a pěšky vyrážíme po silnici směrem na Špindlerovu boudu, kam jsme původně chtěli vyjet autem, ale cesta je uzavřená.

My se držíme zelené značky a jdeme přímo na Martinovu boudu. V úrovni Medvědí boudy, když opouštíme ochranu lesa a míjíme ten den poslední zapadlý vůz, se začíná zvedat boční vítr, ale jinak je celkem teplo a příjemně. Jsme okouzleni tou spoustou sněhu, dole nějakých 35 cm, tady nahoře až 50. I na stromech je silná vrstva bílé pokrývky. Jdeme pomalu a v pohodě, jen tak pro ten pobyt v krásné zimní přírodě.

Na Martinovce si dáváme dvě pivka 0,4 l a Junior s cibulí. "Mastňáckej vejlet", hodnotí to Martin. Ale to pouze do té doby, než jsme se dozvěděli cenu. Málem jsme omdleli! Ale přeci jen bez řečí zaplatili a odešli. Rozhodli jsme se, že stan postavíme mezi stromy u chaty, ale už se stmívalo, takže jsme si museli trochu pospíšit. Měl jsem stan po opravě a s nově našitými sněhovými límci, tak jsme na ně byli zvědaví. Vybrali jsme místo, postavili jej a ubytovali se. Protože jsme se dost najedli po hospodách, udělali jsme jen čaj a snědli pár sušenek. Celou tu dobu neustále padal sníh a foukal vítr. Zbytek večera jsme už jen propovídali a šli celkem brzy spát. Tedy alespoň já.

V 7:00 mi pípají hodinky, ale zaslechl jsem nějaké Martinovo zabručení, asi na znamení, že opravdu ještě nehodlá vstávat. A tak spíme dál, skoro do půl deváté! Ostuda. Ale příjemný odpočinek. Přes látku stanu vidím prosvítat hranici nově napadaného sněhu, asi do 1/3 výšky. Vycházím ven udělat několik ranních fotek zapadaného stanu v mlze. Viditelnost je opravdu asi pouze 50 metrů, jen jednou fouknul vítr slněji a na chvilku se objevil protější, asi 300 m vzdálený hřeben. Vracím se do stanu a dáváme se do snídaně. Čaj a největší pochoutku, kterou s sebou mám: slaninu s chlebem a cibulí. Po jídle jsme se sbalili, ale nějak se pod tíhou sněhu zvětšil objem stanu. Jen tak tak jsme ho nacpali do pouzdra, ale tyčky ani kolíky se už k němu nevešly. S objemem vzrostla i hmotnost, o čemž jsem se měl možnost přesvědčit na vlastní kůži - tedy spíš záda a nohy :-)

Od Martinovky vycházíme o půl jedenácté na 2,5 km vzdálenou Labskou boudu po zelené, dnes tyčemi značené cestě. Viditelnost je stále nějakých 40 až 50 metrů. Brodíme se v hlubokém sněhu, do kterého zapadáme po kolena a místy až po rozkrok. Je to velmi únavná a pomalá chůze. Nejnepříjemnější je, když pod sněhem šlápnu hranou boty na šikmý kámen a jen co se na nohu postavím, ujede mi a já se propadám někam do hlubin, ztrácím rovnováhu a batoh si se mnou dělá co chce. Na této straně kopce, obrácenou více na západ, je snad ještě více sněhu. Kolem poledne se s Martinem shodujeme na tom, že jsme už dávno museli ujít 2,5 kilometru. A jen několik vteřin po tom vysvítá mezi mraky sluníčko a asi 300 metrů před námi se vynořuje monstrózní a opravdu hodně ošklivá stavba, připomínající gigantický betonový bunkr - Labská bouda.

Tu míjíme a zatáčíme do Labského dolu. Na protější skalnaté stěně je vidět mnoho různě velkých ledopádů. Martin měl obavu, jestli v tom množství sněhu bude cesta (v létě modrá) dobře znatelná. Ale naštěstí byla. Klikatou pěšinou jsme sešli do Labáku. Tím už pak pouze sestupujeme do Špindlerova mlýna. Podle mapy jsem myslel, že půjdeme pořád z kopce, ale ve skutečnosti cesta jen mírně klesá podél řeky. Na kole nebo možná i na běžkách by bylo znát, že cesta klesá, ale takhle pěšky a v hlubokém sněhu, který teď odpoledne pěkně ztěžknul, mi to připadalo únavné stejně jako stoupání. Vůbec to neutíkalo a šíleně se to táhlo. Martin mi zmizel někde vpředu a jen v daleko přehledných úsecích jsem ho před sebou zahlédnul. Podle kilometrového značení pro běžkaře podél cesty jsem zjistil, že jdu rychlostí necelé 3 km/h! Ale i tato úmorná chůze měla svůj konec.

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

Články
& akce