bike-trek.cz

Zimní krásy Slovenského ráje

  22. ledna 2016
Úvod / Články / Hory / Zimní krásy Slovenského ráje

Slovenský raj mi učaroval hned při první návštěvě - a to jsem byl ještě puberťák, který by měl podobné aktivity spíš sabotovat. Když jsem se pak o mnoho let později dozvěděl o průchodech roklin v zimě, hned mě to lákalo. První jsme zkusili populární roklinu Suchá Belá, později Stredné Piecky, ale stále zbýval Prielom Hornádu, který jsem si chtěl projít přímo po ledu. Dnes se mi to částečně povedlo.

Ráno jsem nikam moc nespěchal, říkal jsem si, že to bude rychlovka. Kolem 8:30 přijíždím na parkoviště v Podlesku, kde dnes 2 Eura za parkování nikdo nevybírá. Stojí tu asi deset aut, takže je vidět, že hezké počasí vylákalo více lidí. Před vypnutím zapalování ještě kontroluji údaj venkovního teploměru: -14 °C.

Směr k Prielomu Hornádu znám, už jsem tudy šel několikrát. Restaurace, ve které jsem poprvé zkusil slovenskou specialitu halušky s brynzou (a od té doby to nejím), vypadá opuštěně a schátrale. Kousek dál ale procházím přes areál nějakého nového ranče s ohradami a velkým roubeným stavením, který tu dříve nebyl. Stále se držím značky a je mi divné, že stoupám po široké cestě do lesa. Že bych si cestu nepamatoval tak dobře, jak myslím? Ba ne, tudy značka dříve nevedla, říkám si, když procházím přes chatkový tábor. Pohledem do mapy jsem se ujistil, že modrá byla opravdu převedena od toku Veľké Biele vody sem do lesa.

Prielom Hornádu přímo po ledu

Přicházím na malý skalnatý ostroh, ze kterého už vidím dolů na známý most a lávku nad vodou Hornádu. Jsem u Hrdla Hornádu. Na led právě vstupuje čtyřčlenná skupinka slovenských turistů. Ptám se, jak to vidí, ale říkají mi, že před třemi týdny nemrzlo ani tolik jako v posledních několika dnech, přesto byla hladina Hornádu krásně zamrzlá a hladká. Pak to povolilo a teď je vidět, že Hornád není zamrzlý po celé šířce toku, ale jen při březích; uprostřed si vesele zurčí voda i v těchto mrazech. Přidávají do ní snad Fridex? Vrcholy okolních kopců šikmo nasvětluje ranní slunce, takže údolí zůstává v jeho stínu.

V batohu mám sbalené i mačky, ale pro chůzi po rovném ledu budou hůlky stačit. S respektem vstupuji na led, ale zároveň mě uklidňují stopy turistů přede mnou. Kromě podrážek jsou viditelné i stopy po bruslích a běžkách. Kousek dál nastupují na led dva bruslaři. Dáváme se do řeči; chtějí dojet až pod Tomášovský výhľad, pokud to tedy podmínky dovolí. Pak se střídavě potkáváme, kdy mi na pěkných zaledněných úsecích ujedou a pak, když se situace zkomplikuje, je zase dojdu já.

Turisté na zamrzlé řece

Bohužel přicházejí úseky, kde je led velmi slabý nebo žádný a musím vstoupit na břeh a v hustém porostu a popadaných stromech složitě hledat značenou pěšinu. Ta vede v levém svahu. Hlídam si stav řeky (ledu) a opět se přes houštiny prodírám dolů, kam právě přijeli bruslaři. "Zima ako v ruskom filme a Hornád nemrzne!", stěžuje si jeden z nich.

Zase je tu úsek, který můžu jít bezpečně po ledu. V nepravidelných intervalech se zastavuji a fotím dílo zimy. Taky musím u nás doma ukázat, jak vypadá sníh a zasněžená krajina - i když ani tady toho sněhu moc neleží. Přicházím na známé místo, ale s neobvyklým úhlem pohledu. Na skále čnějící z ledu jsou asi 4 až 5 metrů vysoko ukotveny kovové lávky. Populární a velmi fotografované místo Prielomu Hornádu. Vidím to, co běžný letní turista nevidí, ale pohledu na desítky PET lahví pohozených v řece bych teda mohl být ušetřen.

Několik děr v ledu se zubatým okrajem mi ukazuje, že pod vrstvou ledu, po kterém jdu, je opravdu ještě jedna vrstva mohutnějšího ledu a mezi nimi se vytvořila jakási mezera. To bude asi ten původní, o kterém mluvili turisté na začátku. Místy ten vrchní led pod mými kroky hlasitě puká a praská. Stopy zanechané v bílém poprašku na ledu se v takových místěch vrací k jistotě pevné půdy. I já se tedy zase stoupám nahoru na pěšinu. Jdu kousek po ní a dostávám se vysoko nad vodu než se zase sestupem stanu u poloshnilé lesnické chaty stojící u vody. Odsud to zase chvíli půjde po ledu. Jak vstupuji více do nitra Prielomu, situace s ledem se lepší. Ale i tak často kráčím podél vodního toku. V jednom místě se dostávám k pravému břehu, kde zůstala jen asi 40 cm široká ledová lávka nad vodou (viz fotoalbum k článku).

Pak přichází asi nejlepší, a zatím nejdelší, úsek s pevným ledem po celé šířce. Sem tam se objevují podlouhlé díry odhalující vodu, ale dá se tu pohodlně jít. Míjím široký ledopád, který vznikl na pravém břehu pod nízkým převisem. Musel jsem se tam zastavit a vyfotit si ho. Ovšem v hledáčku je potřeba hlídat takový záběr, aby v něm nebyly všudypřítomné odpadky.

Ledopád pod převislou skálou

Koukám na hodinky a do mapy. Tímto tempem přijdu k Tomašovskému výhledu hodně pozdě, jestli vůbec. Už zase se tu potýkám s úseky s bortícím se ledem nebo bez ledu a musím je složitě obcházet po břehu. Rozhoduji se proto pro velkou změnu v trase. Ale málem bych to minul, jak jsem se zabral do hledání bezpečné cesty po ledu i po břehu. Až když jsem se ohlédnul, uviděl jsem vysoko za sebou kovový most. Ano jsem u odbočky do Kláštorské rokliny, která tu končí a její vody se ledovou skluzavkou spojují s Hornádem.

Zimní Kláštorská roklina

Právě jsem na pravém břehu a ve svahu nade mnou hledám náznaky turistické cesty do rokliny. Trefuji to perfektně a vycházím u Lanové lávky. Jdu se z ní podívat dolů na Prielom Hornádu a pak se už definitivně pouštím do ticha a klidu liduprázdné Kláštorské rokliny. Sněhu je tu málo, vůbec se to nedá srovnávat s tím, čím jsem se musel brodit před dvěma roky v roklině Stredné Piecky.

Brzy se přede mnou objevuje první zaledněná stěna s mohutným ledopádem vpravo od kovového žebříku. Turistická tabulka mě informuje, že jde o Strakov vodopád. Po levé straně od žebříku, kde neteče ten hlavní proud vody, je led daleko členitější s mnoha dlouhými rampouchy. Krátce jsem se tu občerstvil a stoupám po žebříku roklinou dál.

Členitý ledopád

Strakov vodopád, levá část

Sněhu je opravdu málo a cesta proto ubíhá rychle a pohodlně. Brzy přicházím k dalšímu ledovému útvaru, a to poměrně vysokému. Lezu po dvou žebřících nad sebou vedoucích po jeho okraji a pokračuji zúženým místem rokliny, z jedné strany hodně zaledněným. Následuje několik dalších kovových lávek a žebříků, po kterých rychle nabírám výšku. Náhle se zastavuji před změtí popadaných mohutných a napůl shnilých kmenů, ze kterých trčí holé klacky bývalých větví. Jsou přes sebe nahodile přeházené a nebýt stromu se zelenou značkou, mohl bych si myslet, že tady cesta končí. Přelézám první kmen a podlézám další, abych mohl pokračovat dál.

Střídají se rovné úseky sevřené stěnami rokliny s výšvihy s ledopády a žebříky. Výraznější z nich - Machový vodopád - se proměnil ve velmi krásný ledopád, kdy se vlivem stékající vody vytvořily na jeho povrchu další miniaturní ledopádky. Zřetelně je slyšet zurčení, bublání a ťukání vody protékající pod ledem.

Machový vodopád

Machový vodopád

To už jsem téměř na konci rokliny a i měnící se terén a ustupující skály tomu nasvědčují. Brzy vycházím z lesa a otvírá se mi výhled na rozhlehlou louku obklopenou lesem. Další místo, kde jsem už roky nebyl. Kláštorisko ale poznávám hned podle typické ruiny v dolní části a výhledu na Vysoké Tatry, jejichž nejvyšší vrcholy jsou ale dnes v oblačnosti. Ani bych nemusel míjet dřevěnou ceduli s nápisem VÍTAJTE NA KLÁŠTORISKU.

Je tu úplně liduprázdno. Také mi tu přijde mnohem tepleji než dole v roklině. Možná jsem se ale jen zahřál výstupem. Dívám se na mapu, po které značce mám teď pokračovat a kterým je to směrem. Kláštorisko je velkým uzlem turistických cest a nerad bych se vydal po nesprávné. Pokračuji vlevo nahoru kolem vysílače, kousek podél lesíka, zase po louce a pak definitivně do lesa, kde cesta klesá k rozcestí Biely potok. Než začnu úplně klesat, ještě se zastavuji na vyhlídce z kopce zvaného Čertova sihoť, odkud vidím oblé vrcholky centra Slovenského ráje ubíhající v překrývajících se kulisách k jihu.

Už jsem skoro dole, když se mi naskýtá pohled naproti přes Prielom Hornádu na skalní stěnu, kde by měl být i Tomášovský výhľad. V létě bych tam nic neviděl, ale teď, když jsou stromy bez listí, si můžu udělat představu o velikosti a výšce této populární vyhlídky. Vyfotil jsem to, i když je to vlastně ošklivý záběr přes změť větví.

Tomášovský výhľad

Na Tomašovský výhled jsem se hodně těšil a říkal jsem si, že tam dnes prostě musím dojít. Spolu s žebříky a lávkami vedoucími nad vodou v roklinách, byl výhled právě z tohoto neohrazeného skalního plata nejsilnějším zážitkem, který jsem si ze Slovenského ráje přivezl už po první návštěvě.

Pohled ze skály dolů

Pokračuji po zelené značce, po lávce přecházím na druhou stranu Hornádu, který pomalu mizí v šeru hluboké rokliny, skryté před nízko stojícím zimním sluncem. Rychle proto stoupám poslední úsek, který se mi ale zdá nějaký delší, než si pamatuji z poslední návštěvy, kdy jsme ho doslova vyběhli. Po prudkém stoupání přichází již jen mírné podél nízkých skalek a brzy jsem nahoře. Přede mnou je zubatý a dnes zasněžený okraj skalního plata, které končí stěnou a naprosto vzdušným výhledem do údolí.

Tomášovský výhľad je nejvíce navštěvovanou vyhlídkou Slovenského ráje, ale právě teď jsem tu sám!  Jeho skalní stěna dosahuje v severo-západní části výšky kolem 30 metrů a pak přechází do prudkého svahu vypínajícího se nad údolí Prielmu Hornádu, takže když se postavíte na jeho okraj, díváte do hloubky nějakých 180 metrů! Užívám si to a fotím.

Muž na vyhlídce

Po chvíli přichází skupinka turistů a pak další, kteří přišli od Spišských Tomášovců. Slunce se pomalu sklání za kopce Slovenského ráje a na nás dopadají jeho poslední paprsky. Budu se muset vydat zpět k autu. Mám to docela kus cesty. Ještě jsem se posilnil, jednu mysli tyčku schoval do kapsy bundy, uklidit foťák definitivně do batohu a svižným tempem jsem se vydal pryč.

Návrat nejkratší cestou

Držím se zelené, dokud se nedostanu na louku nad Spišskými Tomašovcemi, kde už jdu fakt nejkratší cestou značka neznačka. Návrat po žluté jsem zavrhnul, protože bych šel lesem a přes kopce a navíc už za tmy. Tady půjdu pořád podle lesa, což bude mnohem snadnější a samozřejmě i rychlejší.

Lesy a kopce Slovenského ráje mám po levé ruce a po pravé mi doslova od nohou klesají nekonečné louky a pole. Nejsem od nás zvyklý na tak řídkou zástavbu a proto mi ta plocha, pokrytá vrstvou sněhu, přijde obrovská. Když přicházím k cestě vedoucí na Letanovský mlýn, poznávám místo, kde jsme v roce 1987 míjeli Cikánskou osadu, ze které za námi vyběhlo několik polonahých špinavých dětí žebrajících o jídlo a peníze. Po další návštěvě Slovenského ráje v roce 1994 už se organizovaně vydávali až na turistické cesty. Osada tu už dnes není, vyplašil jsem tu jen lišku.

Teď se držím polní cesty s uježděnými kolejemi. Proti mě přijíždí starší pán - bajker - s otázkou: "Môžem poprosiť?" Co já tady můžu udělat pro místního člověka? Vždyť já jsem tady cizinec, já to tady neznám. Že by zabloudil? No nějak mu podle mapy poradím. On mi však podává mobil a chce vyfotit. Dostal to kolo k narozeninám a chce důkaz, že na něm vyrazil. Když slyší češtinu, dozvídám se, že má v Chocni kamaráda z vojny. Tímto ho zdravíme.

Mám výhled na Tatry, ale moc z nich nevidím, až na Belianské jsou stále schované v oblačnosti. Obloha pomalu temní a za zády se mi neslyšně objevuje oranžový kotouč měsíce. Slunce z oblohy zmizelo a začíná se ochlazovat. A mně, stejně jako ráno, zase mrzne nos.

Když se blížím na úroveň Zelené hory, opouštím cestu, která míří moc vpravo, a držím se vrstevnice 550 m n.m. Ta by mě měla přivést na okraj lesa a pod lyžařským vlekem zpět k Hrdlu Hornádu. Ve sněhu jsou nějaké velké stopy. Když si je prohlížím, připadají mi jako od medvěda. Vlek i Hrdlo Hornádu trefuji s chirurgickou přesností a mám z toho radost. Od Hrdla už pokračuji po staré cestě podél Velkej Bielej vody a dále po modré značce na parkoviště Podlesok, kam přicházím už za šera.

Muž na vyhlídce

Tomášovský výhľad ještě jednou

Mapa trasy jak jsem ji šel (i se všemi zkratkami) je na www.cykloserver.cz.

Zimní krásy Slovenského ráje

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Krátké zprávy

Noční Sněžka

Díky všem, kteří se dnes zúčastnili nočního výstupu na Sněžku. Neodradila je ani špatná předpověď počasí, která se v něčem vyplnila a v něčem určitě přinesla nezapomenutelný zážitek - hlavně při sestupu k Polské

Bajkovali jste v Hinterglemmu?

Už je tomu 10 let, co jsme se vydali bajkovat do rakouského Hinterglemmu. Z této akce vznikl jeden z nejčtenějších článků, přestože jsme to tam nestihli projet všechno. A proto se obracíme