nacházíte se: úvodní strana > hory > Výstup na Gamshorn

leden 2003

Výstup na Gamshorn

Silvretta v našem povědomí existovala vždy jako skialpinistická „Mekka“, která leží kdesi na západě Rakouska. Věděli jsme, že se jedná bezpochyby o krásné pohoří, ale dosud nikdy nebylo naším cílem. Konkrétní rozměry pro nás získala tato horská skupina teprve v lednu loňského roku, kdy jsme se vydali na dvoudenní túru do pohádkového údolí Jamtal. Po horopisné stránce Silvretta rozhodně zanedbatelná není, a to nejen kvůli své rozloze 900 km², ale i díky 50-ti třítisícovým vrcholům a 120 menším ledovcům, které se v ní nacházejí!

Našim východiskem byla osada Galtür ležící před vjezdem na tamní placenou Hochalpenstraße, která je bohužel v zimě uzavřena. Jeli jsme celou noc již dobře známou cestou přes Mnichov, Garmisch-Partenkirchen, Imst a Landeck. Po celou dobu bylo úplně jasno a mrazivo, jak je to typické pro lednové noci. Ráno teploměr ukazoval –18°C, na nebi nebyl ani mráček, a také předpověď na následující tři dny byla naprosto bezchybná. Nebylo tedy o čem dále přemýšlet. Zaparkovali jsme téměř na konci osady směrem do Jamtal a nedočkavě sbalili potřebné věci včetně stanu, cepínu, maček a nezbytných sněžnic. Vyrazili jsme krátce před polednem po krásně upravené cestě pro pěší i běžkaře.

Galtür leží přibližně 1600 metrů nad mořem a chaty na konci údolí jsou ve výšce kolem 2165 m.n.m. Co se převýšení týká, nástup to tedy není nijak náročný, je ovšem nutné ujít vzdálenost přibližně 9 km. Naštěstí prvních 5 km je upraveno a zbytek cesty bývá prošlápnutý od skialpinistů. My jsme měli štěstí a šli jsme až k chatě po jejich stopách. I když tuto zimu prozatím nadílka sněhu bohatá nebyla, museli jsme překonávat několik spadlých mohutných lavin z minulého týdne, které v nás vyvolávaly veliký respekt. V podvečer, kolem páté hodiny, jsme došli k zasněženým chatám. Ani jsme nepřemýšleli o přespání ve winterraumu, chtěli jsme si atmosféru zimních hor vychutnat co nejvíce. Věděli jsme, že Jamtalhütte winterraum má, ale není stále otevřený. Klíček, který si lze půjčit, má její správce dole v osadě. Poslední dvě hodiny jsme šli ve chladivém stínu a teplota už značně klesla. Rychle jsme postavili stan, vlezli do spacáku a uvařili si čaj. Venku foukal mrazivý vítr, slabě se metl prachový sníh, který napadl asi před třemi dny. Celé údolí začal zalévat jasný svit měsíce, který se blížil každým dnem k úplňku. My jsme leželi ve stanu, zahřívali se čajem a plánovali túru na následující den.

Původně jsme chtěli jít na vrchol Dreiländerspitze, který je vysoký 3197 m.n.m., a patří mezi často navštěvované vrcholy stejně jako nejvyšší Piz Buin (3312 m.n.m.), nacházející se ještě dále na západ. Hluboký a relativně čerstvý prašan nám naše plány zmařil, nechtěli jsme ve dvou lidech při takovém množství sněhu riskovat chůzi po ledovci. Vybrali jsme si tedy méně náročný a blížší vrchol Gamshorn, který je vysoký 2987 m.n.m. Čekalo nás téměř 850 výškových metrů převýšení o sklonu 35°, místy 45°.

Druhý den nic nebránilo tomu uskutečnit náš plán. Jako obvykle se v takové zimě nechtělo brzo z vyhřátého spacáku ven, tím spíše, že venku bylo méně než –20°C. Vyrazili jsme až přibližně kolem deváté hodiny, kdy se sluníčko opřelo do okolních svahů. Počasí bylo „tip-top“ což v tomto případě znamená, že bylo téměř bezvětří, jasno a stále mrzlo až praštilo. Skoro celou první polovinu výstupu na náš kopec jsme zvládli na sněžnicích, ale další úseky jsme museli poctivě dupat stopu, protože kvůli sklonu svahu by to mohlo být ve sněžnicích nebezpečné. Šli jsme téměř cestou prvovýstupců, jelikož po značení už nebylo nikde ani památky. Naše cesta nebyla ideální a občas jsme museli vylézt krátké, ale zato nepříjemné, mixové žlábky. Po překonání těchto drobných nesnází jsme se dostali konečně na západní vrchol Gamshornu. Název této hoře přísluší právem, neboť i v zimě se po úbočích prohání desítky kamzíků, kterým mráz ani hluboký sníh zjevně nevadí. Jak jsme vyčetli z vrcholové knížky, tak tento rok jsme byli nahoře první, takže jsme měli naše vždy netrpělivě očekávané „HORE ZDAR“! Tak říkáme u nás na Ostaši tomu, pokud se nám podaří vylézt na věž a zapsat se vrcholovky jako první v sezóně. To nám udělalo opravdu velikou radost! Stáli jsme na tak krásném kopci, uprostřed zimy, a všude kam jen naše oko dohlédlo jsme sledovali zasněžené alpské vrcholy. Vděčně jsme vnímali to osvobozující ticho, které lze sotva pocítit jinde než ve vysokých horách. V létě je tento vrchol často navštěvovaný zejména proto, že je relativně snadno dostupný. V průvodci je uvedeno 2,5 hodiny od chaty. Nám v těchto zimních podmínkách výstup trval přibližně 5 hodin, jednalo se tedy o středně náročnou zimní túru.

Fotili jsme, rozjímali, odpočívali a taky se futrovali oříšky a rozinkami abychom rychle nabrali potřebnou energii, byli jsme už dost zničeni šlapáním stopy. Nahoře jsme sotva ušli 10 m bez odpočinku…poslední metry byly hodně úmorné a prašan nám často sahal až do půlky stehen. Kdo to znáte, tak víte, že nejprve musíte pod sebe sníh našlapat a až potom se na něj dá postavit. Tak tomu bylo v některých úsecích stále dokola. Celou dobu jsme šli jen s hůlkami, nechtělo se nám „přepiklit“ na cepíny, ale teď vím, že to byla hloupost a měli jsme ty pikle použít, nejen proto že jsme je měli s sebou, ale hlavně proto, že pohyb v takovém terénu by byl bezpečnější. Mačky nebyly vůbec potřeba, sníh byl měkký a stále se propadal. Cesta vedla chvílemi po dost velkých zasněžených kamenech, takže jsme byli neustále v napětí, jak hluboko a kam nám nohy zapadnou. Sestup nám trval asi hodinu a půl.

Kolem půl páté jsme došli zpět ke stanu, uvařili čaj, najedli se a zahřáli se všemohoucí moravskou slivovicí, která nesmí chybět při žádné zimní ani letní akci! Vše jsme sbalili, nasadili naše spásné sněžnice a hurá nočním sestupem dolů, do Galtür. Měli jsme štěstí, sestupovali jsme údolím za světla, cestu nám totiž jasně ozářil měsíc! Všude kolem byly krásné kopce přikryté bílou peřinou. Vychutnávali jsme si to uvolňující ticho rušené jen pravidelným vrzáním sněhu pod sněžnicemi. V hlavě jsme si přemítali nové zážitky z pěkného výstupu. Návrat k autu nám trval asi 3 hodiny… Rozloučili jsme se se Silvrettou, nasedli do auta a odjeli za dalšími zimními radovánkami do Švýcarska. Měli jsme před sebou ještě celý týden dovolené…

V údolí Jamtal lze strávit v zimě určitě více dní a užít si tam spoustu pěkných túr do okolních sedel a na vrcholy. Tato oblast je stejně jako celá Silvretta vhodná pro skialpinisty, okolní svahy k tomu opravdu vyzývají! Chatu Jamtalhütte lze využít i jako východisko pro vrchol Dreiländerspitze, ovšem v zimě musí člověk počítat se značnou časovou náročností, na sněžnicích odhadem 10-12 hodin, což je, s ohledem na krátký den v zimě, bez časové rezervy. Jako méně náročné túry je možné zvolit výstupy na námi navštívený Gamshorn (3987 m.n.m.) nebo na blízký Rußkopf (2693 m.n.m.).

Už nyní se těšíme až se na Silvrettu vrátíme, možná na sněžnicích, možná na skialpech, jisté je, že to bude brzy.

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

Články
& akce