bike-trek.cz

Góry Sowie, Stolowe a Broumovsko

  18. až 20. června 2010
Úvod / Články / Bike / Góry Sowie, Stolowe a Broumovsko

Dopředu dlouho plánovaná třídení bajková akce, která navazuje na prvotní průzkumy polského mtb terénu a na akci Bikemise podniknutou v dubnu 2007, se konečně blížila. Celou dobu se na diskuzi s obavami probírala letos postrádaná fyzická kondice. Až několik dní před konáním převážila nad obavou z vlastních sil obava z předpovídaného špatného a deštivého počasí. Ale nenechali jsme se odradit a vyrazili. A vyplatilo se! Celá akce vyšla naprosto parádně a my si užili pestrou paletu terénních povrchů, převýšení a krásné krajiny.

Po několika personálních změnách jsme se nakonec sešli v sestavě: Martina, Franta, Jirka, Mirek, Pepa a Vláďa. Jirka byl s námi poprvé, ale odhadli jsme ho hned na začátku, když Pepa při jejich příjezdu a pohledu na Jirkův bajk, nesměle zasazený mezi Frantova fulla Lapierra a Vláďova upgradeovaného Pellse jako kdyby pobledlý a pohublý reportér právě dělal rozhovor se dvěma vzpěrači, poznamenal: "Ti, co maj nejhorší a nejtěžší kola, bejvaj nejvíc namakaní!" A byla to pravda. Jirka jel lehce, dravě a navíc létal.

pátek, 18. června

Okolí Gluzsyce, Góry Sowie

Délka okruhu: 49 km

Popis trasy a mapa: zde

A je to tu. Ráno se vůbec nechce z postele. Dnes vstáváme nezvykle brzy, protože musíme být kolem půl deváté v Janovičkách u Broumova. To se zadařilo a v obavách z přicházejícího počasí očekáváme druhý vůz s Frantou a Vláďou. Čekání si zkracujeme sázkou, v kolik přijedou. Do necelých pěti minut parkuje před penzionem jejich auto, které má na střeše, k našemu překvapení, ne dvě kola, ale tři. A tehdy padlo ono Pepovo konstatování, že budeme mít co do činění s namakaným bajkerem.

Po představení se a ubytování sledujeme radar s vývojem přeháněk. Když asi hodinu počkáme a vyrazíme po desáté, měl by mrak, ze kterého právě slušně leje, přejít nad Polsko a pryč. Podle tohoto načasování jsme se rozešli na pokoje převléknout se do bajkerského. Když se ale později scházíme v restauraci penzionu, vidme za okny padat déšť, který navíc slyšíme bubnovat do střechy. V mracích mizí vzdálený Ruprechtický špičák i další mnohem bližší kopce. Postupně nás ovládá pesimizmus, ale v hloubi duše přeci jen věříme, že se to vylepší. A vylepšilo. Přestalo pršet a dokonce se ukázal kousek modré oblohy!

Přitažené brzdové páky zabraňují bajku rozjet se více než 30 km/h. Při vyšší rychlosti bych totiž byl kompletně mokrý. A to by se tu jinak jelo. Jenže prudké klesání asfaltky se změnilo na mělký potůček stékající dešťové vody. Na konci Janoviček zatáčíme vpravo směr Heřmánkovice. Shodujeme se, že se slušně ochladilo. V Heřmánkovicích jedeme naučenou cestou ke kostelu, kde se stáčíme vpravo na polní cestu, zpočátku značenou žlutě. Martina, ač už poměrně slušně znalá místního terénu, zapomněla, že musíme žlutou opustit a pokračovat rovně k lesu a vedla kluky dál po značce. Zastavuji je písknutím a za odměnu z nich dělám hvězdy budoucího krátkého filmu. Už po správné cestě pokračujeme lesem směr Ruprechtice. U rybníka v Uhlířském údolí jsme vylekali dřímající osádku bílého Favorita, když jsme se vynořili z oparu, prosvištěli kolem nich a zase v mlze zmizeli.

Přejíždme louky a vpravo bychom měli vidět vrchol Ruprechťáku. Ale ten vidíme jen tak asi do půlky. Zbytek je schován pod nízkou oblačností. V Ruprechticích se od nás odpojuje Jirka a jede napřed zavzpomínat na léta dětství, která tu trávil u babičky. My pomalu stoupáme za ním. Míříme stále nahoru po silnici a později po lesní cestě podél potoka. Docela jsme rádi, že se šlapáním zahřejeme. Ale pak se sklon přiostřuje, něktří s ním hrdinně bojují, jiní přibližně stejnou rychlostí tlačí. Závěr už tlačíme všichni - je tu totiž prudká a rozbitá pěšina, navíc s několika "schody" přes kořeny. Naštěstí je dlouhá jen pár metrů, než se dostáváme ke státní hranici a vydychujeme se u polského mtb rozcestníku. To nejhorší stoupání máme za sebou.

Tady už známou trasou, na kterou se s Martinou i Vláďou střídavě rovzpomínáváme, pokračujeme po lesní cestě vysypané makadanem na odbočující prudký singlík stoupající někam do mlhy. V podstatě objíždí Waligóru. Nahoře se zastavujeme, ale ne na dlouho. Otravné mouchy to nedovolí. "Chtělo by to vyměnit stěrače za mouchače", padla zde nezapomenutelná Jirkova hláška. Sestupujeme k chatě Andrzejowka a od ní pokračujeme dál zase vzhůru po žluté turistické značce, abychom za sebou zanechali malebné údolí. Projíždíme lesním úsekem, na který se rozvzpomínáváme, kde žlutá prudce stoupá po úzké cestě, než se napojí na širokou, značenou červeně turisticky a zeleně mtb. Ta nás přivání k odbočce ke zřícenině hradu Rogowiec.

U hradu si dáváme sušenku a čas Jirkovi a Frantovi na prohlídku zříceniny. O výhledy do krajiny budou dnes kvůli počasí bohužel ochuzeni. My zatím čekáme a vyhlížíme je na pěšinách mizejících v mlze. Proto je nejprve slyšíme a pak i vidíme, jak se snaží jet ty krkolomné úzké pěšiny prudce padající k nám i na bok do údolí. Je to jasné, nejde to. Ze zříceniny se kousek vracíme a pak pokračujeme sjezdem lesem. Cesta ústí na louku a rozbahněná padá dolů do údolí. S Vláďou si úspěšně doplňujeme výpadky ve vzpomínkách, kudy jet a překvapivě tak vůbec nebloudíme. Přichází asfaltka, kde se maximálky šplhají nad 60 km/h, průjezd osady Lomnica, podjezd železniční trati a v trávě se ztrácející pěšina podél říčky Zlota Woda do Gluzsyce.

Sjezd po polňačce

Teď už přichází úsek, na kterém bychom opravdu neměli bloudit. Stoupáme podél několika kasdádových rybníků po žlutě značené mtb trase. Později stoupání končí a my se více či méně držíme na vrstevnici klikatící se lesní cesty. Ta je značená žlutou značkou mtb. Užíváme si to a ani nevnímáme, že se horší počasí. To na sebe upozornilo z dálky přicházejícím zahřměním. Když se později zastavujeme u prvních budov komplexu Osówka, kde Franta s Jirkou opravují Jirkovu ohnutou patku přehazky (Jirka nabral klacek), spouští se drobný déšť a po pár okamžicích přidává a houstne. A sakra! Tak to je nemilé. Přidává se další zahřmení a my musíme nastalou situaci rychle řešit. Naštěstí se můžeme schovat pod sřechu staré betonové budovy, kde je právě i skupinka turistů s průvodcem. Je tu chladno, špína, ale neprší na nás.

Déšť stále šumí a šumí, pro turisty si přijelo nějaké auto, ale my tu stále čekáme až přestane pršet. Až odvážný Franta vychází mezi stromy a vrací se s překvapivým zjištěním: "Hele, už neprší, to jen kape voda ze stromů!" No tak super.

Mokrým terénem rychle sjíždíme ke vstupu do podzemí, na parkovišti se vydáváme vlevo po úzké asfaltové cestě, kde nás málem smetla dvě polská auta, valící to bezohledně v protisměru, a pak klesáme do Sierpnice. Našli jsme si totiž novou cestu, která kombinuje zelenou mtb trasu se silnicemi, o kterých by se u nás řeklo, že jsou třetí třídy. V Sierpenici doprava a na další křižovatce doleva na vedlejší silnici a jsme v Bartnici. Tady hledáme odbočku vpravo, která by měla překonávat železnici a potok. Železnici nevidíme, ale slyšíme nějaký projíždějící vlak. Po chvíli jsme na křižovatce a silnice opravdu zatáčí vpravo přes most, pod sebou máme koleje i říčku. Hned za mostem se silnici stáčí prudce vlevo, ale my pokračujeme rovně po polní cestě mířící k lesu. Podle mapy víme, že musíme jet polňačkou sledující okraj lesa a později do něj vstupující. Po asi 15 metrovém zajetí si nacházíme tu správnou cestu. Jsme si tím jisti, protože je zase značena zeleným cyklistou. Ten nám dělá společnost na polní i lesní cestě, která už nepřináší žádné technické lahůdky. Jen v jednom úseku poměrně strmě nabírá výšku, aby pak už v pohodě zamířila k hraničnímu přechodu do Janoviček.

Jsme rádi, že to máme za sebou a že jsme zmokli jen tak málo. Strach z dalšího případného deště nás po zbytek cesty od Osówky hnal natolik, že jsme už nepořídili jedinou fotku.

sobota, 19. června

Broumovské stěny

Délka okruhu: 50 km

Dnešní počasí je ve srovnání se včerejškem přímo ukázkové. Na modré obloze ležérně plují bílé obláčky a slunce hřeje tak, aniž by jeho paprsky tavily polystyren nezbytné cyklistické helmy. Nasedáme na naleštěná a promazaná kola, kterým jsme včera po příjezdu poskytli nadstandardní servis, a zase klesáme Janovičkami dolů. Malá změna, dnes prudce brzdíme před odbočku vlevo. Jde o lesní cestu mířící do Rožmitálu. Je značena žlutou turistickou značkou a nějakou cyklotrasou. My se budeme držet té žluté turistické, jen jeden velmi prudký a rozbitý úsek objedeme po lesní cestě. Přijíždíme na lesní palouk a žlutou pokračujeme k následnému sjezdu do Rožmitálu. Rychlý úsek asfaltové silnice opět střídá terén, když u autobusové točny míříme vpravo do polí (modrá turistická značka) a do Broumova.

V Broumově se zastavujeme na náměstí. Pepovi se včera nepodařilo odstranit drhnutí destiček o kotouč a doufá, že místní cykloservis mu pomůže. Ale marně. Tady snad ještě ani kotoučové brzdy neviděli... Kolem gymnázia a přes Křinické sídliště míříme na Křinice. Tam se napojujeme na zelenou značku a přes pole pokračujeme vstříc Broumovským stěnám. Malé rozptýlení přichází v místě, které si snad ani bez bláta nepamatuji. Dnes tu v poli stojí opuštěný a smutný Favorit se zahrabanou přední nápravou.

Podél Stěn jedeme cyklotrasou do Martínkovic a dále nahoru do dlouhého stoupání pod Korunou k turistickému rozcestí Pánův kříž. Shodou okolností jsme tohle stoupání jeli s Martinou před 14 dny a tak jsem připraven na jeho délku a úseky, které svým náhlým klesáním vzbuzují marnou naději konce té dřiny do kopce. Když přijíždím k Pánovu kříži, rozhodně mi zima není. Chvíli si tu sedáme, já s myšlenkou na sušenku, ale ostatní by raději pokračovali na nějaký pořádný oběd. "To je fakt," konstatuji při nahlížení do mapy, "za chvíli jsme nad Slavným, pak jen vybraná technická lahůdka a po něm už pohodový dojezd do Hlavňova."

Sušenka mizí zpět v batohu za mírně hlasitého protestu mého žaludku. Ale doslova za pár minut jsme nad Slavným, odkud jede napřed Vláďa s Martinou, aby pořídili nějaké fotky. Pokračujeme totiž po zelené značce, což je pro nás taková bajkerská lahůdka. Rychlý sjezd po louce střídá úzká kořenitá pěšinka vedoucí do nitra lesa a do skalnaté rokle. Tady to miluju. Užívám si technický a hlavně hravý sjezd a přede mnou se objevuje nějaká nová lávka přes potůček. Nájezd na ní chybí, ale přesto se mi podařilo se na ní dostat. Pak dolů a přehoupnutí se přes kořeny. Později se tu objevují úseky, které se jet dají, ale ne na všechny stačím. A tak společně konzultujeme a zkoušíme pokořit různá technická místa. Díky mokrým kamenům je to dnes o něco těžší. A zmrzačit se nehodláme.

Po kamenitém úseku se před námi rozvinuje krásná pěšina, na které Jirka s Frantou objevují místo, které by se dalo skočit. "Je tam dobrý dojezd", říká jeden z nich. A tak se tu chvíli skáče a kdo neskáče, hraje roli diváka. Ale pobavili nás právě oni dva jmenovaní, když se i s bajky hbitě vrhli na protější skalku, aby si nerušeně vychutnali skok Pepy na Lapierru. Výkon je moc nenadchnul a tak se zklamaní vrátili na pěšinu. Na jejím závěru se zastavujeme, protože tu potkáváme holky, které s námi bydlí na penzionu v Janovičkách. Zdravíme se a pak tvoříme vtipnou společnou bajkerskou fotku.

Letící Jirka

Jirka skákal a létal kde to jen šlo po celé tři dny.

Jak jsme si slíbili, teď už se zase hbitě pohybujeme dál, abychom se přes Suchý Důl dostali co nejrychleji do Hlavňova. Máme namířeno k osvědčené a vyzkoušené restauraci Na Hrázi, kde se zastavujeme na pořádný oběd. Také tu probíráme další plány. Původní výjezd na Hvězdu se sjetím nějakého Sudetského terénku měníme a pokračujeme po žluté značce směr Kovářova rokle a Pánova cesta. Tu tlačíme nahoru a prohlížíme si její obtížný terén. Nedá nám to a stále spekulujeme nad tím, kudy by se který úsek nejlépe dal zdolat a nenabít si přitom ksichtík. Však se také jedná o jeden z vyhlášených úseků MTB závodu Rallye Sudety. Když vidím ten nejvyšší schod, tak sám nechápu, jak jsem ho minule mohl zdolat po okrajové pěšince protažené a sevřené mezi dvěma šutry. Ale terén se rok co rok mění.

Diskuze nad zvládnutím terénu

Diskuze jak zvládnout asi neobtížnější úsek Pánovy cesty

Nahoře opět usedáme za řidítka a v nepřímé závislosti na odvaze tiskneme brzové páky ke gripům. Já se teda bojím a dojíždím dolů k Americe jako poslední. Nebo je to tím, že nemám fulla? :-) Před námi je malebný úsek červeně značené pěšiny vedoucí do Křinic. Ta vždy v odpoledních hodinách naskýtá krásný výhled na Broumovskou kotlinu zalitou zlatavým sluncem. Těžké terény jsme nechali za sebou a tak to teď docela svižně utíká. Zastavujeme se až na cestě před Broumovem, kde padají návrhy na to, jak si dnešní trasu prodloužit. Moc jsem toho zatím letos nenajezdil a tak si umím představit krásné a pohodové odpoledne na terase penzionu s pivkem v ruce. Stejnou myšlenku má i Pepa, ale kluci z hor nám ji rozprášili po okolních polích.

V Broumově jedeme přes náměstí ke klášteru. Tady jen na chvíli zastavujeme, abych Frantovi, Jirkovi a Pepovi nabídnul krátké nahlédnutí na nádvoří tak vzácné památky. Nahlédli za bránu a vrátili se se slovy, že tam mají medové a višňové pivo a že by ho docela ochutnali. A pak je někam pusťte. :-) Usadili jsme se tu tedy s nimi a využili to k dalšímu občerstvení. Vláďa langošem, Pepa banánem, Franta s Jirkou si vyměňovali piva, co chutnala zajímavě, a já s Martinou jsme vytáhli ušetřenou sušenku.

Po starých klášterních schodech sjíždíme dolů k řece, projíždíme nebezpečnou městskou část Poříčí a vracíme se na modrou, po které jsme ráno přijeli z Rožmitálu. V Rožmitále nad lomem přichází další diskuze o pokračování cesty. Nakonec jsme všichni zlanařeni k setrvání na modré. Stoupáme tedy k hranicím a pak se ji chvíli držíme. U Třípanského kamene si dáváme dnešní poslední dostaveníčko a kochání se přírodou. Nakonec si vychutnáváme poslední asi 1,5 km sjezdu do Janoviček, kam nás modrá přivádí přímo ke dveřím do penzionu. Závěrečnou pohraniční pěšinu hodnotí Franta jako skvělou tečku a dodává, že by byla škoda, kdybychom ji dnes nejeli.


neděle, 20. června

Hejšovina a Biale Skaly, Góry Stolowe

Délka okruhu: 29 km

Popis trasy a mapa: zde

Ráno se balíme a nakládáme vše do aut. Ne, nevzdáváme to, budeme bajkovat i dnes. Jen si přejedeme do Machovské Lhoty, abychom "zbytečně" neprojížděli Broumovskou kotlinu sem a tam. Při průjezdu Policí nad Metují, Machovem i Machovskou Lhotou se zdravíme s mnoha bajkery, se kterými se míjíme na silnici. Zdraví nás i přesto, že zatím jedeme autem a kola máme jen na střeše.

Z malého parkoviště u autobusové zastávky v Machovské Lhotě vyrážíme vzhůru mírným stoupáním vsí směrem k turistickému hraničnímu přechodu do Polska. Hned za ním ale pohodová jízda končí, když se stáčíme vlevo po zelené turistické značce. Zprvu po louce a pak prudce do kopce lesní cestou, která se chvíli stává pěšinou a pak zase cestou dlážděnou kameny. Závěr je tak prudký, že s ním nebojujeme a v klidu ho vytlačíme. Les se rozestupuje a my jsme na louce, přes kterou nás převádí pěšina, později suprově klesající do Pasterky.

Při dojezdu k silnici zatáčíme vpravo a po pár metrech vlevo po žluté značce opět do terénu. Míjíme nějaký penzion nebo chatu, kde ještě voní včerejší grilování, a stoupáme dál loukou. Po pravé ruce vystupuje skalní masiv stolové hory Hejšovina, kterou budeme dnes objíždět. Pěšina konečně mění svůj sklon a míří přímo do lesa, podél kterého jedeme. Krátký úsek mezi stromy a jsme u prudké odbočky vlevo. Zde nás čeká dnešní první technický sjzed. Nejprve hravým klesajícím singlíkem proloženým několika kameny, pak prudší esíčko, kde už to chce opravdu um a dobře vybrat stopu. Trošku se tu fotíme a točíme na video, aby na stará kolena bylo na co vzpomínat.

Těšil jsem se na další úsek, kdy se žlutá drží upravené pěšiny vedoucí po vrchu vyskládané kamenné zídky. Nádhera. Ale letos je pěšina podélně trochu vymletá od vody a už není tak rychlá jako před několika roky. Stále však je to úsek, který mám rád. Skoro zapomínám, že se zde dvakrát sjíždí asi pět schodů. Jirka na jedněch boural, ale ne kvůli tomu, že jsem na ně zapomněl.

Žlutou značku opouštíme a po krátkém úseku značeném modře se dostáváme na červenou. Touto barvou je značen objezd po severním okraji stolových hor. Cesta je příjemná, mírně stoupá a vede lesem. Ten poskytuje chládek, ale zabraňuje výhledům, které bychom si tu jinak mohli užívat. I když i to je otázka; přitom, jak to tu valíme... Přejíždíme silnici a ještě asi kilometr pokračujeme po červené značce. Pak přichází lesní křižovatka, kde zatáčíme vpravo na mírné stoupání. Po chvíli míjíme vlevo odbočující širokou dřevěnou lávku se zábradlím, která míří někam daleko mezi stromy. Kluci se tam zvědavě vydávájí a tak jedeme s Martinou za nimi, i když vím, že se budeme muset vrátit. Na konci jsme nic kromě naučné tabule nanašli.

Po návratu pokračujeme po cestě, která je teď také značena žlutě. Na následujícím rozcestí chvíli váháme. Odbočka se mi nezdá vůbec povědomá, a tak se raději radíme s mapou. Je to tak, ještě musíme pokračovat rovně na rozcestí se zelenou a pak po ní pokračovat až k lávce. Ta vede na vyhlídku Skaly Puchacza vzdálenou asi půl kilometru.

Franta s Jirkou na lávce

Franta s Jirkou při prověrce rovnováhy

A je to tu: další prověření techniky, rovnováhy a morálky. Jet po stejně silné čáře namalované na cestě by zvládnul každý, ale jen se lávka ocitně 30 až 50 cm nad terénem, najednou se to zdá mnohem obtížnější. Zvláště když člověk zastaví a má se na ní znovu rozjet. Každý se s tím potýkáme podle svého a s různým úspěchem, ale každopádně dobrým zážitkem. Ke konci lávky se setkáváme s polským značkařem (právě tu obnovuje turistické značení), kterého jsme zaujali, a vypráví nám, jak se tu prohání na své herce a později i další zážitky z jízdy na bajku, u kterého ale nemá amortyzátor jako my (odpružená vidlice).

Výhled ze skal Puchacza se líbil. Zkazily nám ho jen dvě věci - otravné štípající malé mušky a výbuch Pepova zadního kola, které prý někde na lávce píchnul a teď ho přetlakoval.

Kocháme se výhledy

Vracíme se stejnou cestou po lávce zpět a dál na žlutou značku. Rozhodli jsme se projet přímo Biale Skaly. Polský značkař řekl, že to půjde až na pár míst s nošením. Část skal známe ze zimního bivaku, tam by to mělo být na mtb průjezdné. I začátek se zdá v pohodě, objevují se jen kameny a kořeny, takže zatím příjemné zpestření. Ale pak přichází prudký výšvih po kořenech nahoru, který je opravdu jen na nošení a skoro dvojkové lezení. :-) Stejně jako další následující úseky, kdy se s koly na ramenou proplétáme mezi skalami a střídavě vystupujeme a sestupujeme. Na závěr opět kousek dřevěné lávky a jsme v místě našeho zimního bivaku. To je na rozcestí, kde žlutá míří vlevo a zelená vpravo. Tady pokračujeme po žluté a užíváme si neuvěřitelně nádherný a rychlý singl s nenáročným povrchem, který si ale přesto dokáže vynutit naši maximální soustředění a pozornost. Nádherná jízda po asi 600 metrů dlouhém úseku je za námi, přejíždíme dřevěnou lávku přes potok a dychtivě si sdělujeme dojmy. Pohltilo nás to natolik, že jsme na tomto úseku neudělali jedinou fotku.

Teď už přichází běžná lesní cesta, později silnice do Karlowa. Zastavujeme se na malé občerstvení a pak se už  kocháme výhledy na Hejšovinu, když stoupáme po zelené značce z Karlowa na severo-západ. Terén se láme a my klesáme po polní cestě a pak zkratkou na modrou značku mířící k vrcholku Pasterka a dál do lesa. To už se napojujeme na cestu, kterou jsme sem přijeli ráno. Franta s Jirkou si užívají na malém terénním skokánku a opět předvádějí své letové výkony. Ještě kousek a naruší vzdušný prostor Polska.

Pak už jen sjíždíme lesem po kamením vydlážděné cestě a později pěšinou k osadě Ostra Góra a hraničnímu přechodu zpět do Machovské Lhoty. Dnešní den hodnotíme jako krásný a hravý závěr našeho třídeního bajkování.

Další informace:

  • Použité mapy: KČT č. 26 – Broumovsko, Góry Kamienne a Stolowe a mapa u popisu trasy Okolí Gluzsyce.
  • Ubytování: Nejvíce se nám s nabídkou a umístěním zamlouval penzion Diana (Janovičky u Broumova), kde jsme byli velmi spokojeni s bydlením i jídlem.
  • Kdy vyrazit: Jaro, léto (na Biale Skaly je lepší se vyhnout vrcholné turistické sezóně), podzim.
  • Restaurace a osvěžovny: Na okruhu Okolí Gluzsyce se nic moc kromě samotné Gluzsyce nenabízí. Snad by se dalo využít stánků u vchodu do podzemního komplexu Osówka. Na Broumovských stěnách doporučujeme restauraci v Hlavňově Na hrázi, se kterou máme letos už tři velmi dobré zkušenosti. Na okruhu Hejšovina a Biale Skaly jsme už poněkolikáté využili stánků na okraji Karlowa směrem k Hejšovině. Zde není problém nakoupit i za České koruny.

Góry Sowie, Stolowe a Broumovsko

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 5 |  přidat komentář
Franta  5.7.2010, 10:43   
Moc pěkně popsané trasy + parádní akce. Můžeš se živit jako mtb-průvodce. Dávám 1+1=1s*

Jirka  9.7.2010, 0:30   
Ahoj, klobouk dolů před takhle napsanou reportáží ze super bike-víkendu. Myslím, že by se maníci (reportéři z VELA) mohli směle od tebe učit, tak precizně, chytlavě, zábavně napsaný článek jsem už dlouho nečetl. Při čtení jsem si ty skvělé zážitky znovu oživil DÍKY-MOC.

bajker Roman  14.3.2011, 12:57   
Hledal jsem nějakej popis jak se dostat na Velkou Sovu, ale koukám, že jste tam nejeli. Nemáte někdo tušení dá se tam dostat po nějakým rozumným okruhu z Janoviček? Dík

Matty  13.8.2011, 0:21   
Čau. Už dlouho jsem hledal nějaký tipy na bike v česko-polském pohraničí. Díky.

Roman  18.10.2011, 19:18   
Máme stejného kamaráda jako vy. Prohání starou rovrzanou plečku, ale furt nám ujíždí! :-)

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Naši bajkeři

Jerry

Biker z Krkonoš

Milovník brodů a přírodních singlů

Poslední komentáře

Přechod Beskyd

Letos jsme tam byli jen tak na vyjížďce a je tam celkově mrtvo. Ale taky pamatuju

ČT Author Cup 2018

Díky za tenhle článek ze závodu. Zase jsem si parádně početl a pobavil se! Kamarád Honza

Blátivé Specialized Rallye Sudety

Supr závod. Letos bylo počásko naopak za odměnu, co? ;-)

Krátké zprávy

Příliš komfortní lanovka

Slíbili jsme dětem, že je vezmeme na tu nejvyšší horu (zatím jen Česka). Abychom je úplně neodrovnali, zvolili jsme pro cestu nahoru lanovku, kterou jsem jel snad po 10 letech; takže

Luční b. na silničce

Dnes na Luční Boudě v Krkonoších. Velká to paráda. Na silničce dřina, ale i tak krása.

Inverze na Sněžce

Dnes na Sněžce. Asi není co dodat.

Inverze